Nadace Charty 77 ohlásila předminulý týden, komu udělí svou Cenu Františka Kriegela "za mimořádné zásluhy v boji za lidská práva". František Kriegel byl zářným příkladem, co dokáže druhá šance. Začínal jako ortodoxní komunista a v 50. letech posbíral své Řády (práce, rudé hvězdy aj.). Pak se ale své Straně vzepřel a jako jediný člen čekoslovenské delegace po 21. srpnu nepodepsal moskevský protokol; v 70. letech zato podepsal Chartu 77. I letošní laureátka Vladimíra Dvořáková začínala jako ortodoxní komunistka a i ona zná cenu druhé šance. Roku 1992 se soudruhem Ransdorfem publikuje odbornou práci "Staré struktury a lustrace v novodobých dějinách". V ní přichází s myšlenkou, že je nespravedlivé z vysokých míst odstraňovat lidi jenom proto, že byli v KSČ. Komunisté by měli dostat druhou šanci. Proč tedy dostává cenu za to, že sama nechce udělit šanci, dokonce teprve první? Co na to mají říci postupně vymírající protikomunističtí odbojáři z 50. let, kterým Dvořákové rodná Strana nikdy druhou šanci nedala a některé rovnou popravila? Po 21 letech stát loni vyhlásil ocenění té hrstce, co je stále naživu, ale zatímco paní Dvořáková cenu dostane již měsíc po vyhlášení, oni na ni čekají již rok (medaili stále nikdo nevyrobil a bez ní ocenit prý nelze).

Druhou šanci dopřála demokracie paní Dvořákové dosyta. Habilitaci v novém oboru, kterému se na Západě říká "politická věda", získala pár měsíců po svém volání po druhých šancích pro své soudruhy. A to přesto, že její odborná politickovědecká analýza asi selhala (svůj vstup do normalizační KSČ v 70. letech dnes obhajuje vírou ve změnu komunistů zevnitř), a navzdory tomu, že narozdíl od ní jsou její západní kolegové zapřisáhle neutrální. (Západní profesor politické vědy by se akademicky znemožnil, hájil-li by v médiích urputně jednu stranu konkrétní politické pře.) Nadace ocenila její mediální obraz, dle kterého nyní coby bílý rytíř v čele Akreditační komise (AK) bojuje se sedmihlavou saní prorostlé korupce na plzeňských právech.

Právnická fakulta v Plzni je bezesporu obrovský průšvih. Ale do značné míry je to právě průšvih Akreditační komise vedené Dvořákovou. Její dlouhodobá politika udělovat a prodlužovat akreditace "hlava nehlava" přispěla k situaci, kdy v populačním ročníku má VŠ diplom nejen "každý druhý", ale už téměř dva ze tří . (Za to nemohou jen soukromé školy, ani veřejné se po obrovské expanzi dnes nesmrskávají na nesrovnatelně menší porevoluční ročníky.) Během takové inflace je ohlídání kvality klíčové. I zde v USA má titul kdekdo, a záleží tak hlavně na tom, kdo jej vydal. Na University of Chicago i jinde platí studenti vysoké školné jen zčásti za "lepší" výuku. Velká část je za důvěryhodnost víceletého ověřování svých schopností, které by jinak zaměstnavateli u pohovoru těžko dokazoval. Nedávno tu jedna VŠ jen nepatrně upravovala výkazy o výsledcích standardizovaných zkoušek a už má o studenty nouzi.

Právě k bdělosti nad kvalitou byla AK zřízena. Zavrženíhodný charakter bývalého vedení plzeňských práv však odhalili novináři, nikoli AK. Ta už pak jen stachanovsky reagovala, když jí ujel vlak i u ostatních škol. (Každý měsíc dál média přinášejí tristní diplomky našich politiků. Internet zase proslavil kvalifikační práci z Dvořákové vlastní fakulty litující, že obchodní centrum Nový Smíchov "nemá svoji vlastní vůni".) Odnětí akreditace plzeňským právům komise oficiálně zdůvodnila tím, že fakulta nevykázala "dostatek docentů a profesorů". Kde je však měla fakulta vzít? AK vytvořila v českém školství neřešitelnou trojčlenku: 1) Docenty a profesory smí vyrábět jen veřejné VŠ s patřičnou akreditací. 2) Ve sboru je musí mít veřejné i soukromé školy. 3) Docenty a profesory již nadále školy nesmějí sdílet. A tak když dnes ze systému vyřadíme pár zdiskreditovaných docentů, najednou není , kým kolonku vyplnit - všichni už jsou někde alespoň formálně registrováni. Jejich chronický nedostatek a tím nenahraditelnost může některé motivovat právě k perverznímu chování plzeňského typu

Z těch zkorumpovaných však nyní na fakultě nezůstal nikdo, zůstala jen budova a studenti. Za co je tedy teď trestá? Věří snad laureátka, že se duch korupce neodstranitelně uhnízdil v omítce fakulty? Trestat studenty - spotřebitele za to, že jejich učitelé – dodavatelé vzdělání selhali, je absurdní. Dnes je v Česku problém s polským výrobcem uzenin, který do nich dával posypovou sůl. (Paní profesorka politologie jistě zná Bismarckovo "máte-li rádi politiku a buřty, nechtějte vědět, jak se dělají".) Namísto potrestání polského dodavatele chtěla by AK i zde raději trestat spotřebitele? Třeba tím, že by je nutila ty buřty sníst? Takový trest ale teď tamní studenty čeká, aniž by se jakkoli provinili. Namísto aby teď mohli začít těžkou dřinu na očišťování jména fakulty pošpiněné těmi, jež neuhlídala sama AK, zrušením akreditace je nadobro ocejchuje.

Po odhalení kšeftování s diplomy neměla AK otálet. Druhá šance podvodníkům nenáleží. Nyní však trest za staré pořádky padá na nové reformní vedení, které tak nedostává ani svou první šanci. To vše rozhodnutím laureátky, která sama dle svých slov chtěla reformovat KSČ v 70. letech a která po revoluci dostala druhou šanci, kterou pro všechny komunisty tolik prosazovala. Teprve ukáže-li se nové vedení podobně prohnilým, bude nutno konstatovat, že je cosi shnilého v samotných zdech fakulty, a bude ji třeba jako nereformovatelnou rovnou zbourat. Do té doby však je Herodesovo řešení na nevinných jen rouškou, která má ukojit společenské volání po krvi, zatímco s pravými viníky, ať už z Plzně nebo z Prahy, nikdo nic nedělá. Mají přeci profesuru.

Ve zkráceném znění vyšlo 29.3.2012 v MfD