Pokud si někdo myslí, že v postihování korupce došlo v posledních letech k pokroku, tak je, domnívám se, poněkud na omylu. Přestože existují kauzy mediálně zveřejňované, jedná se především o delikty menších úředníků. Korupce na vysoké úrovni je bohužel u nás téměř nepostižitelná. Je obecně známým faktem, že přicházející investoři přesvědčí, často za úplatky, přední vládnoucí zastupitele českých či moravských měst, aby jim poskytli zvláštní privilegia, např. za účelem stavby obřího obchodního centra na úkor zóny veřejné zeleně a kvality životního prostředí občanů. Existují sice zákony - zákon o střetu zájmů a zákona o veřejných zakázkách - které měly a mají omezit rozšířené pole působnosti korupčnímu chování, jejich ustanovení jsou však často pravidelně obcházeny. Zřejmě není tajemstvím, že velké firmy již dopředu počítají, že určitá částka půjde do kapes těm, kteří o zakázce rozhodují.

Mocnou zbraní proti korupci je kontrola, ale ta musí fungovat. Resortní kontrola ministerstva vnitra evidentně nestačí. Současnou svízelnou situaci by s největší pravděpodobností nejlépe vyřešila kontrola parlamentní, na vládě nezávislá. Něco ve stylu Veřejného ochránce lidských práv, jehož obdoba např. v podobě protikorupčního vyšetřovatele, který by se zodpovídal přímo premiérovi a jehož činnost by podléhala kontrole Poslanecké sněmovny a Senátu, by byla mnohem účinnější, než když je vyšetřování prováděno útvary exekutivy.

Rozšířená korupce např. ve stavebnictví při zadávání veřejných zakázek by se dala řešit vnitrostátním offsetem, který je obdobou mezinárodního offsetu. Znamená to, že na vnitrostátní úrovni by se již v podmínkách zadávacího výběrového řízení kromě tržní ceny, zveřejnil i počet zaměstnanců, kteří budou na zakázce pracovat a jejich podíl na celkové práci. Rovněž se uvedou veškeří subdodavatelé a jejich subkontrakty, aby o nich bylo jasno už ve výběrovém řízení. Všemi těmito opatřeními se ztrácí efekty nezákonných zisků, krytých pod pláštíkem obchodního tajemství. Tím vším by se zvýšila a zprůhlednila kontrola veřejnosti nad rozdělováním veřejných peněz už v průběhu procesu zadávání.

Korupci politiků může podchytit i etický kodex, který zatím není u nás příliš využívaným nástrojem, přestože v Evropské unii je již zcela standardním způsobem veřejné ochrany. Jím by se závazně řídili zastupitelé v místní samosprávě až po poslance a senátory. Na jeho základě by se např. pravidelně zveřejňovala majetková oznámení o činnostech, příjmech a nemovitém majetku, která by se zveřejnila na oficiálních internetových stránkách daného úřadu. Dále by nejen komunální, nýbrž i celostátní politici měli odmítat dary, úsluhy a veškerá ostatní zvýhodnění, která by mohla ovlivnit jejich nestranné rozhodování nebo která by bylo možno považovat za odměnu za práci, která je jeho povinností. Současně s novelizací zákona o střetu zájmů by měla být ustanovena neslučitelnost souběhu volených a jmenovaných funkcí a dále zákaz poslancům a senátorům působit v řídících orgánech právnických osob s majetkovou účastí státu.

Jsou tedy určité možnosti a bylo by škoda je nevyužít, ovšem musí u nás existovat politická vůle k přijetí těchto opatření a ta doposud není.

Autorka je advokátka a výtvarná kritička