19.11.2017 | Svátek má Alžběta


SPOLEČNOST: Konec rudého bubáka?

19.10.2017

Českou společnost opouští strach z komunismu, na minulý režim vzpomínáme s nostalgií

Od roku 1990 tvořilo nezbytnou součást každé volební kampaně varování před komunisty. Letos se skoro vytratilo, respektive se „převtělilo“ do varování před Andrejem Babišem nebo Tomiem Okamurou.

Bez ohledu na rozsudky slovenských soudů je Andrej Babiš pro část české veřejnosti prostě estébák, agent Bureš, tedy ještě něco horšího než řadový komunista. Jiné části společnosti však jeho pletky s tajnou policií evidentně příliš nevadí. Komunisté pak pravděpodobně poklidně spějí ke svému „tradičnímu“ výsledku někde mezi deseti až patnácti procenty. Do Poslanecké sněmovny má též ostře našlápnuto Tomio Okamura. Sice se vymezuje hlavně vůči Bruselu, islámu a migrantům, leč v roce 2012, jako prezidentský kandidát, na svém blogu označil komunismus – v konkrétní podobě Pařížské komuny – za nejdemokratičtější zřízení. A kdykoliv se ČSSD v uplynulých letech zdálo, že by jí volební výsledek umožnil společné vládnutí s komunisty, začali její představitelé zpochybňovat tzv. bohumínské usnesení z roku 1995, které něco podobného fakticky zapovídá.

V devadesátých letech by něco takového možné nebylo. Ostatně, zmíněné bohumínské usnesení lze vnímat i jako formu politického marketingu, jako sdělení: „My nejsme komunisté.“ Antikomunismus, snad ani ten umírněný, se ale dnes už nenosí. Respektive zůstává živý pouze v segmentu vzdělanějších městských voličů a nalézá výraz též v jejich odporu vůči Miloši Zemanovi, jehož těsné vazby a sympatie k Číně a Rusku jsou vnímány i jako příklon ke komunistické minulosti, k „východu“. Jako „sametová kontrarevoluce“, jež nás má vyrvat ze západních struktur a z prozápadní orientace.

Otupené kritické ostří

Slábnutí odporu k minulému režimu a jeho dědictví by se na první pohled mohlo zdát zcela přirozené. Prostě jak běží čas a k volebnímu právu dorůstají nové generace voličů, kteří komunismus nezažili v dospělém věku, ba ho nepoznali vůbec, stín „srpu a kladiva“ logicky bledne. Leč proti této interpretaci svědčí různá „kdyby“ či „ale“. Uvedený jev má totiž především podobu rozvolňování distance mezi před- a polistopadovým režimem. Na minulém režimu nebylo vše špatné a ten nový má vážné chyby – asi tak by se dalo shrnout převažující mínění české společnosti. Ak jeho nositelům zpravidla patří právě ti, kdo komunismus zažili na vlastní kůži.

Jistá nostalgie po normalizačních časech, jež se projevuje rovněž ve vlně různých „retrovýrobků“ v regálech supermarketů, má řadu příčin. Jednak je asi opravdu lepší být mladý a zdravý za Husákovy normalizace, než starý a nemocný v demokracii a kapitalismu. Respektive, žádný div, když člověka něco podobného napadne ve formě první letmé myšlenky, emoční vzpomínky. Dospělý a zodpovědný jedinec by však měl být schopný kritické sebereflexe a uvědomit si, že za jeho bolavé klouby opravdu nemohou ani Václav Havel, ani Evropská unie, ani zdejší tuneláři. A že v tomto ohledu nebude líp ani za Babiše. Či že údajně drahé máslo vychází při srovnání ceny a průměrného platu nyní stále levněji než za komunistů.

N ěkteří lidé reagují na výše popsanou relativizaci snahou o osvětu, připomínáním popravy Milady Horákové nebo ostnatého drátu na hranicích. Nicméně příliš nevnímají složitost dané látky, poněvadž pojem komunismus znamená řadu věcí, rád a často se převléká a zpravidla slouží jako cosi zástupného. Otupené kritické ostří či přímo nostalgie po starém režimu jsou totiž zpravidla převlečenou nespokojeností se současnými poměry.

Vystresovaná společnost

Čelíme tudíž podivuhodnému paradoxu. Žijeme v nejblahobytnější éře českých dějin, v zemi oplývající mlékem a strdím. Ale rovněž frustrací a strachem. Není tu žádná mlčící většina. Žije tu však většina vystresovaná – sociálním i ekonomickým tlakem na výkonnost, bojem o vyšší místo na společenském žebříčku, strachem z nemoci, z nesplacené hypotéky, poslední dobou i ze záplavy muslimských migrantů. A těžko se snášející sociální rozdíly, kdy ke štěstí nestačí mít v nevelkém bytě sucho a teplo, pokud se známí pyšní větším bytem na lepší adrese.

Taková společnost se snadno ovládá pomocí marketingu a populistických hesel, neboť jí chybí tmel, nějaké hlubší ukotvení. Nostalgií opředená první republika ho měla v podobě nacionalismu, kterému však část tehdejších elit dokázala – alespoň v jisté míře – vtisknout humanistickou a konstruktivní podobu. Dnešní elity jen čeří jeho kalné vody, popřípadě se zaštiťují tradicemi, ale spíše v podobě starých měchů bez vína. A sociální sítě, namísto aby spojovaly, produkují společnost separátních bublin, které si vzájemně nerozumí, dští na sebe oheň a síru, mají ze sebe navzájem strach. Připomíná-li však společnost hromádku střepů z rozbitého džbánu, těžko se pak divit, když i její historická paměť obsahuje pouze zmatenou tříšť povrchních dojmů.

LN, 16.10.2017



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


J. Mrázek
18:55
19.10.2017

J. Sinnreich
17:55
19.10.2017

K. Kořinek
21:02
19.10.2017

T. Kohout
15:03
19.10.2017

P. Götze
RE
14:42
19.10.2017

T. Kohout
15:04
19.10.2017

Š. Hašek
14:02
19.10.2017

B. Rameš
11:31
19.10.2017

M. Prokop
12:47
19.10.2017

Š. Hašek
14:05
19.10.2017

R. Langer
10:37
19.10.2017

Š. Hašek
13:54
19.10.2017

R. Langer
14:20
19.10.2017

V. Student
10:33
19.10.2017

V. Němec
10:23
19.10.2017

M. Hoblík
9:40
19.10.2017

V. Student
10:38
19.10.2017

K. Kořinek
21:01
19.10.2017

J. Sova
9:34
19.10.2017

M. Hoblík
9:41
19.10.2017

R. Langer
10:33
19.10.2017

J. Kavalír
9:25
19.10.2017

S. Kalužík
2:02
19.10.2017

počet příspěvků: 25, poslední 19.10.2017 09:02









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.