19.4.2024 | Svátek má Rostislav


SPOLEČNOST: Konec důchodců v Čechách

30.8.2011

Začnu pěkně tvrdým konstatováním:

„Téměř každý umírající důchodce v naší zemi omezuje možnost kvalitně léčit a vyléčit lidi v produktivním věku!"

Nevěříte? Ale je to tak. Peníze vybrané na zdravotním pojištění již dnes nestačí na stále dokonalejší, a tudíž i dražší léky a supermoderní zdravotnické technologie.

A nyní si položme otázku: „Jak se vůbec dá umřít?“

Odpověď zní: „Něčím, nebo na něco.“

To první slovo bych vysvětlil jako mechanické působení vnějších sil na zranitelnou schránku člověka. Ale úrazy a různá neštěstí si bohužel své oběti podle věku nevybírají.

Daleko běžnější je zemřít na něco (nemoc), případně na selhání něčeho – obvykle důležitého orgánu nebo nezbytného vnitřního životního procesu. A v takovýchto případech je naše současná, neudržitelně humánní společnost 21. století „naprogramována“ na záchranu každého ohroženého jedince. Řekl bych dokonce, že na záchranu prakticky za každou cenu. A tak se staří lidé v posledních dnech svého života velmi často dostávají na technicky a personálně dokonale vybavená, a tudíž i nesmírně drahá lůžka nemocničních oddělení známých pod zkratkou ARO – tedy na anesteziologicko-resuscitační oddělení.

Zde jsou na jejich udržení při životě (často marném) během několika dnů vynaloženy takové finanční prostředky, jaké tito lidé v průměru za celý život na zdravotním pojištění nezaplatili. Pokud se je nakonec obětavým lékařům a laskavým sestřičkám podaří zachránit, s vysokou pravděpodobností si tuto situaci, se stejnými náklady, zopakují za pár let znovu.

To nevypadá dobře, že ne? Připočteme-li k tomu ještě problémy se získáváním peněz na důchody od stále se zmenšujícího počtu plátců daní, můžeme říci, že tento stav se jeví jako přímo děsivý.

I když vím, že za tento článek sklidím obrovskou kritiku, tvrdím, že budoucnost vyspělých společností se neobejde bez zásadní změny úhlu pohledu na staré lidi. Jestli již v relativně dohledné budoucnosti bude každý jednotlivý člověk v produktivním věku nucen státem živit svými daněmi jednoho starce, který mu ale ještě navíc spotřebuje převážnou část prostředků nezbytných na jeho zdravotní péči, pak bude takováto situace dlouhodobě neudržitelná. Musí dojít k zásadnímu střetu „mladých“ se „starými“.

Vidím to tak, že již neproduktivní veteráni budou kvalitně léčeni jedině za peníze (vlastní, nebo jejich dětí), ostatním pak bude poskytnuta pouze paliativní péče, aby mohli důstojně zemřít.

Dnešní doba však takovýmto úvahám nepřeje. To by přece byla diskriminace! A tak politici a superkorekčníci budou všechny mně podobné lidi odsuzovat a veřejně stále slibovat všechno všem. Ale to přece nikdy nemohou reálně splnit. Proto by bylo lepší vést diskuse na podobná „nelidská“ témata včas. Pokud možno již ode dneška.

(Na tato témata už vycházejí i velmi „drsné“ knihy. Naposledy v Japonsku: Cucui, Jasutaka - Konec stříbrného věku)

Ve věku 64 let