"Farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky" (Karel Kryl, Demokracie)

O restitucích nyní diskutují všichni a mám za to, že Miloš Rejchrt ve svých posledních projevech uvedl hlavní pádné argumenty proti současné podobě restitucí týkající se právního pozadí.

http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2696130
http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/dvacetminut/_zprava/milos-rejchrt-evangelicky-farar--1096533
http://www.evangnet.cz/diskuze/vlakno/forum/cce/aktualne//5883
http://hn.ihned.cz/c1-57062230-proboha-penize-ne

Shrnu jen svými slovy: tvrdit, že musí být vráceno to, co bylo ukradeno, představuje pustou demagogii s tím, že jde o demagogii dost hloupou, poněvadž většina národa ji nezbaštila.

Vyhnu se také poukazu k tomu, že evangelia vybízejí k rozdání majetku a chudobě, poněvadž o tom jsem již psal.

Chtěl bych nyní poukázat na jinou souvislost. Dovolím si uvažovat o tom, co asi brzy po "navrácení" majetku nastane.

Vyjděme z toho, co objevil již Sókratés: Sókratés se nejspíš coby vůbec první člověk v dějinách začal radikálně ptát po tom, co znamená dobrý život a kterými cestami ho dosáhnout. Okolní a dřívější společnost totiž toho, kdo se začal ptát podobně, rovnou odkázala na zavedené náboženské učení: zde máš přesný návod toho, co dobrý život je. Jednej přesně podle toho a skvěle se ti povede!

Již bez náboženského sevření, začali se ptát podobně i další lidé a od té doby si každý člověk vytváří pojetí vlastní. Většina má ovšem podle všeho za to, že dobrý život spočívá v pohodě, pohodě bez starostí: báječné přece je nedělat vůbec nic a jen si hrát (play boy). Futrováno ještě stupidními americkými filmy (filmy z Hollywoodu nejsou vždycky mizerné, ba naopak, dokonce se tam točí snímky vynikající, ovšem těch pitomých je přece jen spousta) o miliardáři povalujícím se před svou luxusní vilou s bazénem mezi (polo)nahými kráskami a popíjejícím drahou whisky.

Kdekdo po něčem takovém touží. Jde jen o to, co pro dosažení takového snu udělat. Přirozené by bylo pustit se do práce a vydělávají velké peníze, avšak něco takového je v české společnosti téměř vyloučené; potíž tkví v tom, že s poctivostí v Čechách nikdo moc daleko nedojde. Postup v Čechách tudíž bývá jiný a při tom velmi různorodý.

Poctivcům zbývá pouze koupit si velkou modrou plastovou vanu a zakopat si ji doma pod jabloní (v ČR je snad vůbec nejvíc bazénků na zahradách). Obvykle jen pár dní v červenci (v Kalifornii nejsme) si pak může se svou obézní manželkou (poněvadž obézní je téměř celý národ) dovolit rozvalit se venku a popíjet něco (místo Whisky Smíchov či Klasik).

Problém lze ovšem řešit i jinak. Běžné je otevřít (internetový) obchod a podvádět či okrádat zákazníky. Případně uzavřít kartelovou dohodu s těmi, kteří jsou na tom podobně. Mnozí další kradou přímo barevné kovy či přepadají benzínové pumpy a takto pozvedají svou životní úroveň (vytvořit plán na vyloupení banky vyžaduje již určité IQ a to u takových lidí nebývá běžné). A jsou i tací, kteří začnou obchodovat s bílým masem, zbraněmi či drogami a vytvářejí navzájem provázané sítě.

Avšak hlavní trend u nás je najít si skulinu ve státní správě a státnímu rozpočtu pustit žilou podle hesla "kdo neokrádá stát, ten okrádá vlastní rodinu" opepřeného ještě radou "z cizího krev neteče".

Cest takového tunelování je spousta, když jednou z nejsnazších je docela prostě získat či zprostředkovávat státní zakázku. Přicucnutých na obecném cecku je až příliš mnoho a národní ekonomika se pod tou tíhou hroutí.

Velmi zvláštní postup ovšem zvolily církve: církve v tomto směru předvedly mimořádnou důvtipnost tím, že díky různým skrytým kontaktům dosáhly restituce s předáním obrovského majetku. Běžný občan nad tím může jen kroutit hlavou: místo korunových částek za čtvereční metr dostanou za metr čtvereční církve násobky toho. Též si dokázaly vymoct prolomení hranice 1948 a již se třesou na majetek znárodněný před tím (tím se ovšem spustí lavina, poněvadž pro spoustu občanů to bude precedens a budou žádat totéž).

Co se pak stane?

Oni naši občané inspirovaní hollywoodskými filmy začnou kolem církví kroužit a budou se snažit něco utržit (tržně či netržně) pro sebe (přesně takt to dělají s politickými stranami). Ti čipernější veksláci a šejdíři se ovšem chopí své šance a do některé z církví vstoupí (příkladů je již nyní dost; za všechny: jistý agent StB proslulý kdysi tím, že byl pověřený sledovat prominentního disidenta v jeho venkovském domku, se stal správcem místního křesťanského sboru). Namísto podsouvání úplatků církevním hodnostářům budou rozhodovat o majetku sami (tak dopadli již záhy po revoluci Unitáři či některé sbory Jednoty bratrské).

Takto budou církve po dlouhé době zase bobtnat a klérus bude jásat: konečně do národa vstoupil Duch samotný. Jenže se stane něco dalšího. Řadovým věřícím se taková proměna jejich společenství zhnusí a sami církve opustí, zejména na pozadí různých defraudací, klišovitě zbožných frází či pederastie kněží. Až se pak paraziti nasytí, opustí zase církve bez toho, že by se ti skuteční věřící do nich opět navrátili. Výsledkem tudíž bude konec křesťasntví v Českých zemích.

Ale přece jen trochu té teologie. Evangelia praví: "Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku" (Mat 6:24)

Co znamenají tato slova? V lidském životě jsou možné dvě cesty. Buď má člověk určitý záměr a do něčeho se pustí (může to být provozování restaurace, studium či chov dobytka) a k tomu potřebuje peníze. Anebo člověk shání peníze s tím, že pak se uvidí: uvidíme až pak, co s nimi budeme dělat; jistě i na dobročinné účely pro očištění vlastního jména něco dáme (první PR najatý Fordem to takto dělal).

Mám za to, že přesně toto Ježíš mínil. Každý musí (u)dělat toto základní rozhodnutí a vydat se jedním směrem, přičemž v současnosti je ve vyspělých společnostech druhá alternativa asi převládající.

Obávám se, že církve se také vydaly tou druhou cestou. Alespoň já jsem za celých dlouhých 23 roků nikde nepotkal plány na to, co všechno hodlají církve ve službách potřebným dělat (jsem si jist, že kdyby se tak chovaly, veřejnost by nyní restituce hodnotila úplně jinak). Je toho při tom tolik a nikde ani zmínka o ústavech pro děti narozené s vážným poškozením, útulcích pro bezdomovce (připomínám jen, že Emauzy či Naděje pana inženýra Hradeckého vznikly coby občanské a nikoliv církevní ústavy), zařízeních pro svobodné matky či závislé na drogách, školách pro romské děti či jiné menšiny a podobně. Nic z toho. Byť by s tím i nyní začaly, obávám se, že již pozdě. Bude to jen trochu jiná varianta přístupu: napřed prachy a pak něco vymyslíme.

Troufám si tvrdit, že církve se vydaly cestou tohoto světa, světa mamonu v duchu moudrosti: "štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš!" To ovšem bude jejich konec, konec křesťanství v českých zemích.

Převzato z blogu autora