16.12.2018 | Svátek má Albína


SPOLEČNOST: Konce MeToo

30.10.2018

aneb Pozor na to, co si přejete

Rovnoprávnost je jistě obecně velmi podstatné téma. Je důležité pro ekonomiku, je podstatné společensky, lidsky, je to nesporně jedna z klíčových otázek současnosti.

Pro ekonomiku že je důležitá rovnoprávnost? Jistě, také. Když odškrtneme ropné státy a daňové ráje, tak seznam zemí s nejvyšším HDP na obyvatele (tedy s nejefektivnější ekonomikou) sestává z těch, kde rovnoprávnost žen a mužů, rovnoprávnost většin a menšin, rovnoprávnost ras a rovnoprávnost náboženství postoupila nejdál. Najdeme tam země jako Lucembursko, Norsko (a Skandinávii obecně), USA, Švýcarsko, Nizozemsko, Německo, Rakousko...

Můžeme vzít i vyšší „level“. Pokud bychom v minulých desetiletích nebránili do značné míry rozvoji obchodu s africkými a dalšími zeměmi, nekladli mezi jejich především zemědělské produkty a nás celní bariéry, pokud bychom světový obchod stavěli na větší rovnoprávnosti, zcela jistě bychom nyní neřešili tak obrovskou migrační krizi.

To aby bylo jasné, že co se rovnoprávnosti týká, tak jsem jednoznačně pro.

Ale pozor na to, co si člověk přeje. Ono by se to také mohlo vyplnit.

A teď již nikoliv o rovnoprávnosti, ale o jisté odnoži, pro kterou se vžilo označení MeToo.

Není třeba dlouho vysvětlovat, oč kráčí. Ponechám stranou případy skutečné, které jsou nesporně hanebné a odporné. Vymáhání sexuálních služeb či ústupků díky ekonomické moci, podmiňování přízně „protipřízní“, například podmiňování služebního postupu sexem, to všechno je naprosto nepřijatelné. O tom zde není řeč. Dokonce teď ani nechci mluvit o obviněních založených na nějaké individuální vzpomínce na cosi, co se stalo před deseti, dvaceti nebo třiceti léty. Jakkoliv tady se už dostáváme na půdu vachrlatou, protože lynč páchaný veřejným míněním vynucujícím si „potrestání viníků“ kvůli jednomu svědectví, které se navíc mnohdy týká události prastaré a již reálně nedokazatelné, je děsivý. Což je pro lynč, jakkoliv slovní a jakkoliv znamenající nikoliv fyzické násilí, ale „pouze“ odstavení člověka od jeho práce či „vyřazení ze slušné společnosti“, ještě slabé označení.

Řeč ale bude především o tom, kam vlastně MeToo směřuje. Zdaleka již nejde o „mně se to stalo také“ (znásilnění, obtěžování, sexismus na pracovišti). Od této v podstatě racionální roviny uvědomění si problému jsme se přes ničení kariéry dvacet let starými vzpomínkami (a to je otázka, nakolik skutečnými) dostali naprosto jinam.

Nyní již jde o pokus o novou definici přijatelného chování. A v základě o novou definici vzájemného chování pohlaví. Řada běžných, v principu konverzačních nebo mimoděčných postupů či gest nebo náznaků má podle této logiky dostat nové hodnocení: „sexistický“, „nepřijatelný“ či „odsouzeníhodný“. Pokus o políbení spolužačky se stává aktem „sexuálního násilí“, činem, který je nutno zásadně „řešit“ a tématem školských výborů a konzilií psychologů.

Zatím se pohybujeme obvykle v naprosto tradiční rovině muž-agresor versus žena-oběť. Ale pozor, to se může snadno otočit. Za sexuální agresi totiž již dávno není považováno pouze násilí a další alespoň relativně příbuzné postupy (kam patří jistě i uplatnění ekonomického vlivu), pojem sexuální agrese je již ze strany aktivistických kruhů používán i v rovině, která by ještě relativně nedávno snesla označení flirtování. A existuje i silné volání po přísnějších zákonech, po legislativě, která by v sobě zahrnula dosaženou společenskou názorovou změnu, která by kodifikovala nový stav, kdy je společnost podstatně citlivější k této problematice.

Nehledě na to, že zanášet každou změnu názoru společnosti do zákonů je absurdní a principiálně zcela chybné, tak si představme, kam se věci pohnou dál. Jak je výše napsáno, pojem sexuální agrese již nemá nutně fyzický či mocenský základ. Takže dříve či později budou položeny otázky: není minisukně či vyzývavý hluboký výstřih, nátělník nebo top projevem sexuální agrese žen vůči mužům?

Že to je absurdní myšlenka? Takových absurdních myšlenek už tady bylo a nyní jen němě sledujeme, jak se uskutečňují. Absurdní myšlenky mají obrovskou schopnost realizace. Stačí někdo, kdo umí dobře pracovat s Overtonovými okny.

Skutečně je třeba vytvářet prostor, aby se prosadila co největší rovnost. Bez ohledu na etickou stránku věci je to především ekonomicky rozumné. Rovnost umožňuje největší využití komparativních výhod, největší využití potenciálu kooperace lidských jedinců a maximální využití jejich tvůrčího potenciálu. To je prostě ekonomický fakt, který v dlouhodobém výhledu nelze v žádném případě popřít, nelze ho zpochybnit. Rovnost je svoboda a pouze svoboda zajišťuje maximalizaci růstu, maximální využití potenciálu. Ostatně proto zvítězil kapitalismus nad socialismem.

Důsledky kampaně MeToo jsou zcela opačné. Již znamenají a zvláště v absurdních, ale očekávatelných podobách mohou znamenat nový (a nutno říci, že skutečně neotřelý) pokus o obrovskou regulaci společenského chování. Přinášejí pokus o vytvoření naprosto nových konvencí. Zatím „pouze“ do oblasti mezilidských vztahů (převážně mezi pohlavími, pokud se tedy toto slovo ještě může používat). Jenže rozjetý vlak se z kopce špatně brzdí. A jak se nám nyní zdá představa „minisukně jako sexuální agrese“ notně přehnaná, tak se jistě zdá přehnaná i představa, že tato „superkorektnost“ pronikne i do jiných oblastí. Samozřejmě kroutíme hlavou nad tím, že řetězce rychlého občerstvení označují kelímky s kávou „pozor – horké“. Ale to není nic proti tomu, co nás může potkat ve skutečně důsledné budoucnosti. V takové, kde sice za kávu zaplatíme dvojnásobek (nové náklady), ale než podepíšeme porozumění, že jsme si koupili horký nápoj, což může znamenat nebezpečí popálení, výstrahu producenta, že dlouhodobé požívání kávy může vést ke zdravotním problémům, souhlas s použitím papírového kelímku, závazek, že kelímek bude odhozen do správného koše pro recyklaci, a třicet dalších papírů, tak nám to kafe vystydne. V takové budoucnosti, kde krátké rukávy dívek budou vyvolávat pohoršení a minisukně bude zcela nepřijatelná. Od toho je jen krok k zákazu. A pak další k příkazu, jak má správné „neagresivní“ oblečení vypadat.

Vím, vidíte to tak, že přeháním. Znovu ale musím poznamenat. Před oběma válkami si lidé také neuměli leccos představit, ostatně předpokládám, že naprostá většina voličů komunistické strany v roce 1946 také skutečně naprosto netušila, že právě zažili na desítky let poslední volby hodné toho jména.

Takže pozor, aby se mnohým aktivistům a aktivistkám nesplnila jejich přání. Mohli by se probudit ve světě, který nechtějí ani oni.

Převzato z blogu Luboš Smrčka s autorovým souhlasem



Diskuse


J. Jurax
2:28
31.10.2018

A. Alda
13:41
30.10.2018

V. Kotas
17:29
30.10.2018

J. Kanioková
19:16
30.10.2018

B. Rameš
12:14
30.10.2018

J. Hejna
10:16
30.10.2018

R. Dubravský
11:06
30.10.2018

P. Lenc
9:12
30.10.2018

M. Malovec
8:35
30.10.2018

J. Fridrich
9:47
30.10.2018

M. Malovec
10:39
30.10.2018

J. Fridrich
10:47
30.10.2018

A. Alda
13:44
30.10.2018

V. Petr
20:53
30.10.2018

V. Kotas
7:58
30.10.2018

D. Polanský
7:05
30.10.2018

J. Sinnreich
2:37
30.10.2018

S. Kalužík
0:21
30.10.2018

počet příspěvků: 27, poslední 31.10.2018 02:33









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.