Ani v tom nejhorším snu by mě nenapadlo, kolik lidí doslova posedlých pácháním dobra se pohybuje v našich luzích a hájích. Do doby, než jsem se stal radním pro oblast školství, jsem měl o tomto světě vybudovaném na dotacích jen velmi nejasnou představu. Nyní jsem bohudík (či spíš bohužel?) chytřejší.

Jak jsem se mohl při své stávající práci přesvědčit, jsou to v jádru laskaví a hodní lidé, ale ve svých představách jsou velmi naivní a nepraktičtí. Většina z nich bohužel nikdy v pravém slova smyslu nepracovala. Po získání diplomu na nějaké humanisticky zaměřené škole se naplno ponořili do svého spásonosného světa a od té doby vymýšlí, jak přes společnost zachrání svět. Největší kámen úrazu nespočívá ve finanční stránce věci, ale v celkovém pohledu na fungování světa.

Mezi těmito lidmi převažuje naprosto lichá představa, že stát může a vlastně i má určovat jedinci jeho životní cestu a nahrazovat mu rodinu. Jakkoli schopný státní úředník přitom není schopen jen tak od stolu bezchybně určit, co je správné pro dítě pocházející z dysfunkční rodiny. Žádný sebelepší zákon, ani správně vyplněný formulář nemůže nahradit péči a výchovu rodičů. Nic na tom nezmění desítky projektů pocházejících z dílny agilních aktivistů.

Tyto jistě dobře myšlené aktivity velmi často jdou proti přírodním zákonům a lidské přirozenosti. V zaslepené víře pomáhat potřebným ignorují skutečnost, že nejdůležitější jsou pro dítě rodiče a prostředí, které je obklopuje. Až po tom následuje škola a další vnější atributy. Jako nemůže škola sama o sobě výchovně beze zbytku působit na dítě, tak ani stát není schopen napravit chyby, které dělají samotní rodiče dítěte. Přestaňme si dělat iluze o tom, že kreativní projekt může úspěšně integrovat jedince bez pomoci jeho a jeho nejbližších rodinných příslušníků. Navíc by na sebe stát ani takové závazky brát neměl. Také v tomto případě by nám mělo jít v prvé řadě o svobodu a svobodnou vůli jedince.

Jednání s těmito věčnými pachateli dobra jsou složitá a málokdy se podaří dosáhnout konsenzu. Levicoví blouznivci se upřou na svůj cíl a nic jiného je nezajímá. Státe, vstupuj lidem do jejich soukromí a ty to, úředníku, všechno zařiď: „Však ono to nějak dopadne.“ Tito lidé žijí v představě, že šíření neskonalého dobra je podstatou státu. Takový stát je pro ně zaopatřovacím ústavem, jenž může bez problémů nahradit rodinu. Kolik zaručeně úspěšných skupinových terapií a psychologicko-sociologických dýchánků by mohlo vzniknout a zachránit potřebné, kdyby se v tom ti dotěrní úředníci pořád nešťourali a jen automaticky dávali na projekty schvalovací razítka.

Těmto dobrodincům se skutečně těžko vysvětluje, že základ musí být vždy v individualitě jedince, rodině, a stát nastupuje až jako poslední instance. Stát se může snažit, jak chce, ale bez prvotního vkladu jedince a rodiny je sebelépe prezentovaná integrační snaha jen prázdným plácnutím do vody.

Dokud budeme řešit jen následek a nikoli příčiny, nic se k lepšímu nezmění. Dokud lidé sami nepřijmou zodpovědnost za své životy a budou se spoléhat pouze na stát a jeho dotované projekty, nepohneme se z místa. Čím dříve si to naši převážně levicoví nadšenci ve vládě i mezi obyčejnými lidmi uvědomí, tím lépe pro nás pro všechny. V neposlední řadě se budou mít konečně lépe ti skutečně potřební, kteří se mezi řádky těch bezvadně napsaných záchranných projektů jaksi ztrácejí.