Pod bombastickými titulky (např. Výklad historie se rozpadá. Komunismus byl podle studentů fajn, LN 21.12.2009), se média pokoušejí (a opět jako již tolikrát neúspěšně), vysvětlit situaci, kdy si plno mladých lidí myslí o komunismu něco zcela jiného, než co ve skutečnosti tento režim představoval. Bývalý ministr školství Liška vidí problém jako spíše metodický a pedagogický. Já se však s takovým klišé neztotožňuji. Vidím v tomto „problému“ spíše hodnocení současnosti. A v neposlední řadě je jistá glorifikace komunistického systému i důsledkem našeho selhání důsledně se s bolševickou minulostí vyrovnat.

Poslední výzkumy veřejného mínění za listopad i prosinec ukazují, a všimli si toho i samotní autoři průzkumů, že v období, kdy se v médiích objevovala spousta připomínek z dob naší nedávné minulosti z období „sametové revoluce“, došlo ve volebních preferencích k měřitelnému vzestupu sympatií k levici, a to jak KSČM, tak ČSSD. Poněkud se tím vyvrací i moje domněnka, že právě v období vzpomínek na 20. výročí listopadových událostí roku 1989 by zejména KSČM měla v preferencích poněkud ustoupit do pozadí. Spíše se zdá, že mediálně tolik probírané listopadové události roku 1989 aktivizovaly tu část společnosti, která na bolševickou minulost našeho státu vzpomíná spíše s nostalgií.

Největším omylem, který výše citovaný článek přináší, je však několik úvodních vět (nevytržených z kontextu, podotýkám):Vytrácí se shodný názor společnosti na komunistickou minulost, rozpadá se mýtus sametové revoluce a učitelé často musí reagovat na názory žáků, že komunismus byl vlastně "fajn". To jsou zkušenosti skupiny vzdělávání, která působí na Ústavu pro studium totalitních režimů. "Je to věc, se kterou jsme se setkali na seminářích v regionech. Je to jev, který se bude objevovat stále častěji, protože konsenzus o minulosti se zvolna rozpadá," řekl vedoucí skupiny Jaroslav Pinkas, který současné učí na klasickém gymnáziu v Praze Modřanech.

Citovaný pedagog Pinkas zřejmě prožil minulých dvacet let někde na jiné planetě (Marsu?). Všichni přeci víme, že žádný společenský konsensus o listopadových událostech roku 1989 tady nikdy nebyl. Již krátce po listopadu se ve společnosti šířila teorie „spiknutí“ a stále se s ní nemalá část naší společnosti ztotožňuje, tj. že moc byla komunisty novým politickým strukturám předána dobrovolně pod slibem beztrestnosti. Tato teze je podporována tím, že prakticky nikdo z nejvyšších představitelů KSČ nebyl pohnán k odpovědnosti a řada vysoce postavených komunistů rychle přešla do nových struktur, zejména podnikatelských, kde zúročila nikoli nabyté zkušenosti, nýbrž peníze.

Pokus reformovat KSČ zevnitř (Svobodovým vedením) rychle zkrachoval a KSČ pod novou značkou nasadila nové, úspěšné mimikry „demokratické“ strany. Ve společnosti, kde trvale kolem 15 % voličů hlasuje pro KSČM, která vždy hodnotila listopadové události roku 1989 negativně jako ztrátu moci, nelze o konsenzu pohledu na nedávnou historii vůbec mluvit. Jak dnes přiznávají i někteří představitelé tehdejšího Občanského fóra, KSČ měla být krátce po listopadu 1989 postavena mimo zákon. Tím by se vyřešila alespoň formální stránka věci. Nicméně, na vztah lidí postižených listopadem 1989 k novému demokratickému režimu by to zcela jistě žádný vliv nemělo. Domnívám se, že pokud něco podstatného při popisu listopadových událostí roku 1989 chybí, pak je to analýza dopadů změn ve společnosti na jednotlivé společenské skupiny (či dle bolševické terminologie „třídy“). Rok 1989 totiž nebyl pro všechny nástupem svobody a obrovských možností. Velká část lidí v zaměstnaneckém poměru, která nebyla ochotna či schopna postoupit rizika podnikání (kromě jistoty desetinásobku v kupónové privatizaci), na nové poměry reagovala podrážděně. Krátké období „volby ředitelů“ sice naštěstí rychle skončilo a nastoupili noví šéfové, často ale horší než ti „staří dobří bolševici“. A někteří z nich dokonce chtěli, aby se pracovalo (no považte!). A velmi rychle většina lidí zjistila, že z nich žádní milionáři nebudou. Realistické zhodnocení situace tedy vede k jednoznačnému závěru. Lidé povětšině velmi dobře chápou, jak se mají dnes chovat a jaké možnosti jim současný systém nabízí. Idea „bolševického ráje“ se přesto může ve společnosti určitou dobu ještě zesilovat. A to u lidí, kteří přímou zkušenost s tímto systémem nemají a kteří budou fabulovat své představy o ideální společnosti z vyprávění rodičů či prarodičů. Ostatně velmi dobře si vzpomínám, jak jsem od svého dědečka slýchával historky z jeho mládí za Rakousko-Uherska, kdy stála houska tři krejcary. Já pak měl ve své fantazii dost místa pro obdiv k mocnářství a tím bych jistě Masaryka nepotěšil. O něm jsme se ale ve škole učit nesměli a rodiče v padesátých letech o tom z obav svým dětem ani neříkali.

Na závěr takové malé srovnání. Porážkou Německa ve II. světové válce a následnou denacifikací západní části Německa, se podařilo německou společnost zbavit stigmatu nacismu. Protože na porážce Německa parazitoval sovětský komunismus, který se naplno ve východní části Evropy rozvinul až po II. světové válce, je obdobný proces dekomunizace společnosti mnohem obtížnější. Ještě štěstí, že vůči vizionářovi Gorbačovovi stál tvrdý zastánce svobody Reagan. Pád sovětského systému byl do značné míry výsledkem symbiózy ekonomického krachu sovětského systému s nástupem Gorbačova, který se dobrovolně zřekl represí. Bůh ví, jak by to dopadlo, kdyby dnešní prezident Obama musel čelit Brežněvovi. Ale to už je jenom známá hra „co by, kdyby“.