aneb K případu severokorejského uprchlíka

Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou; kdo do pout jímá otroky, sám je otrok. (Jan Kollár)

Proběhla nedávno tiskem zpráva o severokorejském vojákovi, který se probil nejostřeji střeženou hranicí světa na svobodu: zastřelil své dva nadřízené, načež proběhl demilitarizovanou zónou do Jižní Koreje. A teď mi, prosím, povězte: vrah? Nebo člověk statečný, davší v sázku život, aby se dostal z vnuceného otroctví na svobodu? Nu ano, tušíte správně, jistěže narážím na velmi obdobný případ bratří Mašínů. Také oni se prostříleli na svobodu, a také po sobě zanechali dva bezduché slouhy otrokářského režimu. Vrazi nebo hrdinové… o tom bylo už popsáno papíru víc než dost, a neroztáčel bych znovu ten kolovrátek, kdyby mi nezavrzal z volební kampaně o úřad prezidentský. Shodou okolností v týž den, kdy se v tisku objevila výše zmíněná zprávička, položily Lidové noviny osmi nejvážnějším uchazečům o hodnost hlavy státu mezi jinými tuto otázku: Kdo je podle Vás opomíjen při udělování státních vyznamenání? Ocenil byste třeba posledního z bratří Mašínů? Zaposlouchejme se do odpovědí, neboť jsou poučné: podávají nechtěné svědectví o morálním stavu společnosti, jejích politických reprezentantů obzvláště. Je znát, že jen dva z dotázaných promluvili z hloubi vlastního přesvědčení, jak o tom bude ještě řeč. Ostatní… snad nějaké přesvědčení mají, ale nechávají si je pro sebe; občanská většina není nakloněna osamělcům beroucím boj proti tyranii do vlastních rukou, i hledí si nerozházet voličstvo.

Stručně a bez udání důvodů vyřkl své NE jako vždy opatrný pan Fischer. Jiní se o důvody namáhali, nevyzněly však zvlášť přesvědčivě, spíš jako váhavé, zadní vrátka si ponechávající NE, ale… Ještě jiní otázku zamluvili jmény přemnoha dle jejich soudu vhodnějších kandidátů na státní vyznamenání; paní Bobošíková například, kdyby na ni ten los padl, vyznamenala by pěvkyni Vondráčkovou, snad za ten sladký hlásek. No, když je to tak, nevěděl bych, proč nevyznamenat i Ferdu Mravence a mužíka Vochomůrku, mající přibližně tytéž zásluhy o stát jako paní Vondráčková, ale to se ví, já nekandiduji na prezidenta. Pouze dva pánové se vyjádřili jednoznačně a bez taktických vytáček: pan Schwarzenberg mužným ANO v rodové tradici šlechtictví, dovedoucího si vážit statečnosti, byť i osamělé a proti duchu doby jdoucí. S touž rázností vyslovil své NE pan Dienstbier, rovněž v rodinné tradici tentokrát komunistické, s lidskou tváří ovšem. Jak tomu odpovídá i páně Dienstbierovo upřímné, ničím nezastírané přiznání k spolupráci s komunisty současnými; i dovedu ocenit jeho otevřenost, byť bych s obsahem nesouhlasil. Ti druzí… snaživečkové hemživí, po honérech bažící, jistě by dokázali připnout záslužný metál i loupežníku Babinskému, kdyby z toho koukala naděje na úspěch v prezidentském klání.

Ale zpátky k severokorejskému zběhovi. Pro někoho možná i vrahovi, i když nevím. Ona se kimovská dynastie příliš neliší od toho, co panovalo u nás, když si skupina bratří Mašínů ládovala pistole k svému pochodu za svobodou; možná právě pohled z větší dálky osvětlí ne přísně právní, nýbrž lidskou a mravní stránku jejich činu. Severokorejská diktatura, nejhrůznější otroctví, do nějž kdy byl uvržen člověk… je opravdu tak zavrženíhodné, rozhodne-li se kdo uniknout z jejího dosahu? Nebo to možná tak úplně zavrženíhodné není, uprchlík však nesmí drábům zrůdného režimu vláseček zkřivit, aby si u jemnocitných duší nevysloužil titul vraha? Ano? Kdo je toho názoru, nechť uváží alternativy, před něž je postaven uprchlík, jemuž profízlovaná tyranie přerostla mez snesitelnosti. Jsou jen dvě: buď se smířit s doživotním údělem otroka (zahrnujícím v severokorejském případě krom jiného hladomory a nepředstavitelně sadistické převýchovné tábory), nebo se rozhodnout k zoufalému činu. Rozhodl-li se k němu, musí uspět; nezdar znamená popravu, ať hned na místě nebo po fraškovitém soudu. Jakž ostatně dokládá osud polapených Mašínovců.

Takže co, přísní soudcové a práv vykladači. Měl se ten severokorejský zběh zastavit před majestátem zločineckého zákona, nebo existuje jakýsi nadřazený, třebaže nepsaný zákon mravní, opravňující člověka použít ve střetu s tyrannií v nejzazším případě i zbraně? Zadruhé: domníváte se opravdu, že je slouha otrockého režimu postaven na roveň člověku jdoucímu za svobodou, nebo dokonce nad něj? Jakkoli by slouha sám byl ochoten vraždit, vybaven k tomu ničím víc než zvrhlým zákonem tyranie? Pozor, co odpovíte. Je-li vaší odpovědí, že není žádného vyššího zákona lidské svobody, že partě mizerů stačí zmocnit se násilím či podvodem vlády, sepsat své zločinecké zákony, a už nikdy a nikdo se proti nim nesmí postavit silou… platí na vás Kollárův verš jak ušitý: neznajíce vážit svobody každé, sami jí nejste hodni; a stavíce se nevšímavě k otroctví, sami jste otroky.

Je to všechno nějaké popletené. Drábové tyranských režimů, když jejich moc pominula a oni stojí před soudem, se hájívají: to já nic, já jsem jen vykonával rozkazy nadřízených. Já nic, já jsem jednal ve smyslu platných zákonů. Před norimberským soudem bylo nacistickým drábům odvolávání na rozkazy a platné zákony pendrek platné: zemřeli rukou kata, nebo si vzali svůj ničemný život sami. Když se ale dějiny dvakrát otočily a před soudem stanul – například – Erich Mielke, dlouholetý šéf represivních složek východoněmecké diktatury, zodpovědný za tisíce zločinů proti lidskosti, byl nakonec odsouzen za dvojí vraždu, spáchenou roku 1931 v pouličních rvačkách mezi k moci se deroucími nacisty a k témuž směřujícími komunisty. Stovky životů, zmařených v pásmu smrti na zadrátované hranici, tisíce obětí, utýraných v krutých pomínkách dederáckých kriminálů a pracovních táborů, mu za vinu kladeny nebyly: jednal přece ve smyslu platných zákonů. Ostatně i my jsme mívali svou odrátovanou hranici, že ano, svá pásma smrti: to tedy ti, kdož se pokoušeli je prolomit a našli svou smrt z hlavní pohraničníků, si ji zasloužili? Protože se vzepřeli platným zákonům? A když to naopak odnesl některý udatný strážce hranic socialismu – staly se takové případy, byť jich nebylo mnoho - lze nazvat uprchlíka, vyklouznuvšího za tuto cenu z totalitní klece, vrahem, kdežto kdyby střetnutí dopadlo naopak, pohraničník by vrahem nebyl? Protože jednal ve smyslu platných zákonů? A abychom se vrátili k začátku, co ten severokorejský vojáček? Sáhněme si do svědomí: vrah? Opravdu? Jestli ne, proč bratři Mašínové? Hanba nebo metál, toť otázka. Hamlet hadr.

I jděte mi do háje s platnými zákony. Byly a jsou zákony věru platné, od samého počátku zločinné, nelidské, zákony Hitlerovy, Stalinovy, Gottwaldovy, v čase novějším zákony Saddáma Husajna i jiných orientálních despotů. Není mravní povinností se jim podřizovat, naopak: je věcí cti a morálky se jim vzepřít. K tomu ovšem nenajde sílu každý; ale kdo ji najde, nezaslouží si povýšené ofrňování, nýbrž uznání, vyjádřitelné popřípadě nějakým tím metálem, když si už na takové věci potrpíme. Neobstojí ani obvyklý poukaz, že slouha tyranie přišel k zabití v době míru; a pouze válečný stav že může být ospravedlněním takového činu. Houby, pravím vám. Kdo vstoupí z vlastní vůle do služeb katovského režimu, ať v míru nebo ve válce, ať z ideologického poblouznění nebo z touhy po kariéře, stal se nepřítelem svobodné společnosti a nezasluhuje její ochrany. Kdo je k službě lotrovskému režimu určen komandem, nemůže si příliš vybírat; nicméně byli tací na různých hranicích socialismu, kteří v honbě na narušitele stříleli do vzduchu, kdežto jiní iniciativně a s potěšením zabíjeli. I k tomu je třeba přihlédnout, než vyslovíme jednoduchý soud.

Ovšemže tak stojí zákon proti zákonu. Mělo by ale být samozřejmým předpokladem, že zákon svobody je nadřazen zákonu tyranie. Je neštěstím našeho času, že tomu tak není; že platí hromada ohledů k lotrům beze cti a bez svědomí, a sotvakdo se zastane obětí. Ostatně, co bychom si vyprávěli; není stav věcí veřejných v zemích koruny české právě nejrůžovější. Z velké části proto, že otcové sametové revoluce nenašli dost kuráže, aby zrušili zločinné zákony komunismu, naopak vyhlásili jejich kontinuitu; nedokázali povyházet slouhy tyranského režimu, nýbrž jim dovolili se uhnízdit na vysokých místech hospodářských i politických. Takže jakáž pomoc, teď už máme, co jsme chtěli, jak zněla pokroková píseň. Nebo ani moc nechtěli, ale vyšlo to tak. Dějiny trestávají mátohy, nedovedoucí se v rozhodné chvíli vzepřít zlu, což platí jak pro jednotlivce, tak pro státy, národy, i celé civilizace. Ale to už je začátek jiné povídky.

Hannover, 29. října 2012