aneb O smyslu všeličehos

Řekl bych, že na tak bezbožnický národ mají Čechové náboženských svátků skoro až příliš… ale začnu odjinud. Po létech jsem si zase jednou pročetl spis Josefa Pekaře "O smyslu českých dějin" a něco mě přitom napadalo. Stalo se sice obyčejem tohoto času dovolávat se českých národních zájmů, suverenity a takových věcí, byla ale doba, kdy se s touž vehemencí hledal smysl českých dějin. Je to, abych tak podotkl z pohledu exilového pozorovatele, české specifikum; nevzpomínám si, že by například některý z německých filosofů – a že jich bylo – kdy bádal nad smyslem dějin své země. Ona by to také byla při tom zmatku všelijakých hrabstvíček, vévodstvíček a svobodných měst, v němž se po většinu své existence vesměs nacházela, pěkná fuška. Zájmy se pak mezi Rýnem a Odrou vyskytují všelijaké, bohulibé i pokoutní, veřejné i soukromé, o národních jsem však také ještě neslyšel. Ale dobře; když už jsme to nakousli, povězme si něco bližšího o hledání smyslu dějin v zemích českých, i o myslitelích, kteří se tím tématem zaobírali. Třebaže jich byly zejména na přelomu devatenáctého a dvacátého století celé šiky a sporadicky vyšlehuje plamen té starožitné diskuze podnes, jmenujme si tři nejvýznačnější. Byli jimi T.G. Masaryk, Karel Kramář, a z poněkud jiného úhlu již jmenovaný Josef Pekař.

A přiznám se hned při vší úctě k národním velikánům, že ačkoliv jsem se mnohokráte již snažil vniknout do předmětu jejich úvah, nedokázal jsem z něj být příliš chytrý. Co může být smyslem dějin národa či státu? Je vůbec v povaze dějin, aby dávaly nějaký smysl? Nejsou spíš sledem nahodilostí, v němž kdyby – dejme tomu – posel dorajtoval se zprávou o výsledku bitvy u Moháče o hodinu později, nebo si stavové zemští místo Ferdinanda habsburského zvolili za krále některého z vévodů bavorských, vyvinuly by se české dějiny úplně jinak a k jinému smyslu? A jest takovým smyslem vybaven každý zeměpisný či etnický útvar – v tom případě se ptejme třeba po smyslu dějin kyrgyzských či guatemalských – nebo jím nebesa obdařila výlučně zemi a lid český? Jestli ano, bylo by záhodno jej nebesům zase s díky vrátit; jakmile si kdokoliv, národ či jedinec, začne představovat, že je na rozdíl od jiných nadán extra posláním, vyšším smyslem, božským pověřením a takovými věcmi, zavání to malérem jak pro božského pověřence a majitele vyššího smyslu, tak i pro celé širé okolí. Jakž jak mnohý příklad ukazuje. Ještě že jsme my Češi příliš nevýznamný národ, než abychom mohli nadělat světu pořádnou paseku.

Ale možná že řešení celého problému leží na dlani a my si jeho nalezení zbytečně ztěžujeme, dobývajíce se za ním do filosofických hlubin. Smysl čehokoliv je vcelku jasná a jednoduchá věc, o niž se netřeba přít: schopnost dostávat svému účelu. Co funguje a osvědčuje se, má smysl. Co se neosvědčuje, smyslu nemá, i kdyby kolem toho všichni učencové nejfousatější jen tak křepčili. Účelem a tudíž i smyslem smetáku je, aby metl. Má-li vypelichané žíně a zlámanou násadu, neplní svůj účel a pozbývá tak i svého smyslu, pročež jej hodíme do popelnice. Ponechme stranou otázku, mohou-li se někdy i národové opotřebovat a uzrát tak pro popelnici dějin, a položme si pár jiných. Proč zrovna Češi mají takový sklon k mudrování o vlastním smyslu – že by o něm pochybovali? Kolem samozřejmostí se přece složité diskuze nevedou. Jak se vůbec v konkrétním výsledku osvědčilo, co kdy bylo za takový smysl pokládáno? A je-li přece jen nějakého účelu či smyslu v existenci každého národa, tedy jakého? Omlouvám se už předem, dojdu-li následujícími odstavci k trochu jiným závěrům než naši někdejší duchovní vůdcové, ale časy se mění a co se jevívalo podstatné jim, nemusí mít valného významu dnes.

Ano, v tom je jistý háček všeho hledání dějinných smyslů: vycházívá z tendencí, potřeb, vášní a zaujatostí své doby, odmítajíc připustit, že by mohly jednou pozbýt aktuálnosti, ne-li se zvrtnout v opak. Kdo z hlubin historie vydoluje tu či onu etapu a jme se její stěží už rozluštitelné tendence překovávat k podepření právě převládajících nálad a mód, nemůže se nezmýlit. Budiž mi prominuto, že se odvažuji cloumat neotřesným národním idolem, ale pravím, že Masaryk se takové povrchnosti dopustil, když ve snaze najít smysl české identity vyhrábl z dějin episodu husitství a jal se ji – a mnozí po něm – natloukat na kopyto antihabsburských a antikatolických tendencí svého času. Český dějinný úkol měl v jeho pojetí spočívat ve filosoficko-náboženském reformátorství, Čechové měli stát v čele myšlenkového pokroku a ukazovat cestu zbytku Evropy… odložme oslavné brýle a přezkoumejme, kolik žíní ještě tkví v tomto smetáku: věru že nemnoho. Možná by si dnešní až příliš opatrní Češi mohli odkrojit skývečku z nebojsovství svých husitských předků; ale že by myšlenkový předvoj … raději nechat takových přeludů. Představ, jaké tak zpravidla vytrysknou z české duše v napjatých okamžicích dějin, že jsme právě vynalezli něco, nad čím jest světu souzeno žasnout, aby se po splasknutí iluze změnily v blamáž, trapnost a ještě hlubší depresi. Ve století patnáctém naši předkové, domnívajíce se, že musí, kdyby čert na koze jezdil, natloukat kdekomu nalevo i napravo pravdu Páně do palic řemdihy a sudlicemi, dosáhli jen toho, že království toto, někdy ve stavu na nejvýš kvetoucím a mezi zeměmi západními nejbohatší (dle slov Aenea S. Piccolominiho, potomního papeže Pia II.), upadlo na úroveň zbídačelé provincie, nepožívající ve svém okolí valné důvěry. O nic slavněji tomu bylo v roce osmašedesátem, kdy Čechové, ještě celí rozmžouraní z komunistických temnot, měli za to, že se nedomrlý zmetek socialismu s lidskou tváří stane návodem ku štěstí veškerenstva; stejně tak v raných letech devadesátých, kdy plni sebedůvěry nabízeli světu k nápodobě fígl postkomunistické tržnosti, tak tomu, lze se obávati, začíná být i za dnů dnešních, kdy rovněž kdekdo mezi Šumavou a Bezkydem poučuje natvrdlé národy v blízkém i vzdálenějším okolí, jak – pakli vůbec nějak - by měla vypadat Evropská unie a evropská měna. Ó, nepoučitelný národe poučovatelů! Pohlédni, jak jsi dopadl vždy, pojav úmysl ukazovat cestu nejapnému lidstvu, a ulož si trochu zdrženlivosti. Jsouť dějiny zařízení škodolibé, mající sklon se pokaždé zvrtnout kamsi docela jinam, než jim naplánovali hledači jejich smyslu.

V celé té sérii dějinných selhání a špatných odhadů nebyli Čechové ochotni připustit, že si svou kaši navařili sami; transformovala se v dodnes rozšířené přesvědčení, že jest naše drahá vlast ostrovem v moři nepochopení, ze všech stran ohrožována záludy cizáků, neznajících jiné pilnosti, než ji připravit o její suverenitu. Tak se hlavním rysem současného vztahu k evropskému okolí stala podezíravost, apriorní obranná naježenost, v kombinaci s obecnou naštvaností nad výsledky sametového vítězství posléze nihilismus, vyjadřující se nevírou v cokoliv, co přesahuje rozměr okamžitého a jednotkami měny vyčíslitelného zisku. Haha, jen na nás nechoďte s nějakými ideály, však my víme, jaký je to švindl! Lze tuto část úvahy zakončit zjištěním, že hledání smyslu českých dějin v husitství, přeonačeném k potřebám nacionalistického věku, dozrálo v plody věru podivné, bez nichž by bylo možno se obejít stejně jako – aniž bychom snižovali význam Jana z Husi – bez příslušného svátku.

Druhý z výše jmenovaných velikánů, Karel Kramář, o smyslu dějin mnoho nefilosofoval, jsa však mužem činu jednal: smyslem všeho mu bylo Slovanstvo, jeho cílem spočinutí české vlasti v široké náruči bratrského Ruska. Je možná nevhodné doprovázet osobní i světové tragedie slůvkem naštěstí; ale aspoň z tohoto smyslu dějin jsme vyklouzli tím, že dr. Kramáře daly rakouské úřady včas zavřít a širokou ruskou náruč vzal čert – nebo Lenin, jak se to vezme – takže když milostí císaře Karla vyšel z bran žaláře, neměla už česká vlast kde spočinout. Nebýt těchto dvou relativně příznivých okolností, až děs jímá, kam a k čemu mohl dr. Kramář dovést své přípravy slovanského splynutí. Jeho návrh ústavy Slovanské Říše (jejíž nedílnou a poslušnou částí mělo být Království české) se dnes čte jako špatný žert, ale byl to projekt, k jehož uskutečnění bylo z obojí strany mnoho vykonáno. Kdyby dějiny nevytáhly z pekel Lenina a nad Kramářem nepřevládl v těch věcech podstatně střízlivější Masaryk, mohl se za jásavého přitakání slovansky zjančených vlastenců uskutečnit.

Koncepce dějinného smyslu vyjádřená Masarykem a oslavená svátkem Jana z Husi se prostě jen neosvědčila. Koncepce Kramářova, jejímž oslavným ocáskem je svátek slovanských věrozvěstů, byla a dosud zůstává ve svých intencích mnohem katastrofálnější. Jinak řečeno, měli jsme a máme sakramentské štěstí, že se misionářský záměr soluňských bratří nezdařil. Místo latinky kyrilice, místo katolictví pravoslaví, místo Říma Konstantinopol a dalším posunem dějin Moskva… byl by to průšvih jak vymalovaný, vytržení českého živlu z civilizační oblasti Západu a přišněrování k chaotickému, zaostávajícímu, ale o to pyšnějšímu Východu, k jeho mužickému poddanství a velmocenským móresům. Ne že by přišněrování mělo vyhlídku na trvalejší úspěch; na to je český duch příliš bytostně spjat se západním způsobem, jehož genetický, po mnoho tisíciletí rostoucí kořen nevytrhne tak hned ani nejzanícenější Velkoslovan. Ale tragedii pro několik generací, obtížně – pakli vůbec – napravitelné zaostání, by spískat mohlo. Už také spískalo; sovětský mor by býval měl mnohem obtížnější cestu k zachvácení českých zemí, kdyby mu v tom nebyla nápomocna pošetilá, stínů Gulagu si nevšímající slovanská rozjásanost. Pozoruji posledním časem, jak rusko-slovanský rarach opět vystrkuje růžky v podobě některých vlivných pánů, i zvolal bych s – jak on se jmenoval – lidé, bděte! Nenechte si znovu pověsit na nos, co vás už jednou stálo pád do područí slovanského obra, kulhavého, ale při chuti!

Ve zkouškách času se nakonec jako nejživotnější prokázala koncepce třetí, Pekařova. Nejplodnějšími a nejosvědčenějšími obdobími českých dějin mu byla ta, kdy se naši předkové bez velkého vymezování a odlišování vřadili do západoevropského kontextu, za moudré vlády Karla IV. dokonce stanuli v jeho čele. Tam, kde zápal patriotické lásky pojil se s osvětnými a mravními pokroky Evropy, jsme rostli k velikosti, kde ochaboval nebo mizel, hynuli jsme… napsal Josef Pekař ve svém díle, a není k tomu příliš co dodávat. Ledaže by se dal jeho výrok upřesnit: úspěšná období českých dějin se ani tak nepojí s osvětnými a mravními pokroky Evropy, kterýžto geografický pojem do sebe zahrnuje i leccos neskladného, jako spíš s pokroky Západu, oné obtížně vymezitelné oblasti, do níž se vejde Tasmánie a Aljaška, sotva však evropský sice, ale jiné hodnoty vyznávající a z jiných kořenů vyrůstající Balkán, o poduralských stepích nemluvě. Mají-li české dějiny i veškerá ostatní existence nějaký smysl, pak pouze jako součást smyslu vyššího, západního. Na adresu rozličných mudrců, co jim huba národními zájmy jen tak přetéká, lze říci toto: není českého zájmu, který by se zároveň netýkavě vymezoval, všelijaké extrabuřty si vymejšlel a starodávné zášti si pěstoval v protivě k společnému zájmu západnímu. Rovněž není skutečného vlastenectví českého, které by odmítalo vplynout do vlastenectví širšího, pevného pocitu příslušnosti k civilizační oblasti Západu. Co pak se státních svátků týče… inu, když už mermomocí nějaké musíme mít, stálo by možná za uváženou znovuzavedení narozenin císaře pána Františka Josefa I. Ať byl jaký byl, aspoň nás necpal někam na Volhu.

Hannover, 2. května 2013

Převzato z Nového Polygonu