21.5.2019 | Svátek má Monika


SPOLEČNOST: Kdy začne mít ČR problém s imigranty?

14.2.2017

Vzhledem k dynamice nedávného vývoje se zdá téměř jisté, že i Česká republika začne mít dříve či později problémy s neintegrovanými přistěhovaleckými komunitami. Rozdíl mezi námi a Západem je nějakých 20 až 30 let, za což může nenáviděný komunismus. Ale, jak se říká, všechno zlé může být pro něco dobré.

Počet imigrantů žijících v zemi narůstá a bude narůstat i nadále podobným nebo i vyšším tempem. Jsme-li tedy za Západem o 20 až 30 let pozadu, zdá se logické, že tento časový úsek odpovídá i době, kdy se naše situace přiblíží dnešní situaci britské, francouzské či německé. Teoreticky by bylo možné se problému vyhnout určitými opatřeními. Zdůraznil bych však slovo „teoreticky“. Ta skutečně účinná opatření by vyžadovala odchod z Evropské unie a žádný politik si dnes nebude přidělávat zbytečné problémy kvůli imaginárním problémům, které se možná objeví za jednu generaci.

V průběhu migrační krize se podstatná část lidí obávala přílivu muslimský imigrantů. Podle naší levice to byl iracionální strach způsobený tím, že u nás téměř žádní muslimové nejsou. Podle takové logiky by ovšem musela být ještě děsivější představou masová imigrace z Číny či Indie, protože lidí z těchto zemí je u nás ještě méně než muslimů. Podle téže argumentace se na Západě imigrantů nebojí, protože jich je tam dost. Z tohoto důvodu je také zřejmé, že brexit je výsledkem manipulace populistů, které nebojácné a vstřícně naladěné Brity nezodpovědně vystrašili.

Abych předešel případnému osočení z rasismu, chci nejprve prohlásit, že si nemyslím, že imigrace z muslimských zemí představuje nějaké zvláštní nebezpečí. Podle mého názoru představuje úplně každá imigrace nebezpečí, pokud k ní dochází v masovém měřítku, tedy muslimská i nemuslimská. Lze integrovat jedince do národní společnosti, ale ne národ do národa. Nebezpečím do budoucna je vznik komunity, která se neztotožňuje se svým státem a preferovala by stát jiný. Jelikož náš stát vznikl jako stát národní, je nejpřirozenější, aby se případní imigranti ztotožnili s českou národní myšlenkou. A mimochodem, přesně tohle by jim levicoví multikulturalisté chtěli rozmluvit tvrdíce, že bychom imigranty neměli asimilovat.

V současné době žijí v České republice tři větší imigrační menšiny – vietnamská, ukrajinská a ruská. Jejich hlavní příliv se odehrál během zhruba jedné generace.

Vietnamská menšina vykazuje poměrně dobrou snahu po integraci a přikládá velký význam vzdělání svých dětí. Sociálně specifická je v tom, že se specializuje na maloobchodní služby. V oblasti maloobchodního prodeje potravin prakticky vytlačila českou konkurenci už i v těch nejmenších obcích. V této profesní specializaci lze najít i určité pozitivum, neboť kvůli ní se vietnamské rodiny usidlují rozptýleně, a nehrozí tak vznik tzv. ghett, která jsou všeobecně považována z hlediska integrace za nežádoucí.

Ukrajinská komunita se od devadesátých letech uplatňuje především v méně placených a sociálně nižších profesích – uklízečky, prodavačky, zedníci. Tyto profese vykonávají mezi Ukrajinci mnohdy i lidé vysoce vzdělaní. Souvisí to s mimořádně tíživou ekonomickou situací na Ukrajině, která se tam vytvořila po pádu komunismu. Tamní ekonomický propad nemá v postsovětském prostoru obdoby. Ukrajinci se celkem snadno učí jazyk, což je pro integraci dobrým předpokladem.

Ruská menšina je zatím méně početná než předchozí dvě, ale v posledních asi deseti letech její počet strmě narůstá. Počet Rusů žijících v Praze se v této době ztrojnásobil, zatímco v celé republice je jejich relativní nárůst o něco menší. Při pokračování tohoto trendu může již za deset let být ruská menšina tou nejpočetnější.

Otázkou u všech národnostních menšin je i to, do jaké míry odrážejí oficiální statistiky realitu. Pokud by se měl člověk řídit tím, jak často slyší na pražské ulici ruštinu, odhadoval by už dnešní počet Rusů o dost výše. Zkreslujícím faktorem je to, že řada Ukrajinců také používá ruštinu jako mateřský jazyk. Další okolností je také přítomnost Rusů z pobaltských republik (Lotyšsko, Estonsko), kteří ovšem ve statistikách jako Rusové nefigurují.

Příslušníci ruské menšiny zaujímají v průměru vyšší sociální postavení než Ukrajinci. Nemalou část tvoří studenti, kteří přicházejí za bezplatným vysokoškolským vzděláním, jež je jim Česká republika na rozdíl od Ruské federace ochotna zaplatit. Důležitou složkou jsou podnikatelé, kteří mají zájem zde podnikat. Rusové jsou mj. nejčastějšími zahraničními vlastníky českých firem.

Zajímavé je, že Rusové (resp. týká se to těch přišedších teprve v nedávné době) nejeví navenek velkou snahu integrovat se do české společnosti. V podstatě zde vytvářejí vlastní paralelní společnost. Mají své obchody, své kluby, své lékaře, své právníky. V ruskojazyčné komunitě je možno obstojně prosperovat i bez znalosti češtiny. V Praze vznikají i lokality, které už někteří Rusové označují za ruské čtvrti. Na základě dostupných informací se zdá být současná ruská komunita tou, která nejspíš vykazuje sociologické znaky, které bývají předpokladem pozdější neúspěšné integrace.

Domnívám se, že je možné i navrhnout určitou hypotézu, proč tomu tak může být. Z historie různých etnických menšin lze usuzovat, že existují faktory, které integraci usnadňují a které ji naopak ztěžují. K těm, které integraci komplikují, patří: 1) odlišnost náboženství, 2) odlišnost jazyka (příbuzný jazyk integraci usnadňuje), 3) odlišný fyzický vzhled (barva kůže), 4) pocit civilizační a kulturní nadřazenosti. U Rusů existují v prvních třech bodech relativně dobré předpoklady úspěšné integrace, ale závažnou překážkou je čtvrtý bod. Rusové mají silný pocit vlastní výjimečnosti a nadřazenosti, což může být do budoucna problém.

Nemohu si tu odpustit poznámku na adresu našich levicových aktivistů. Při nedávné migrační krizi nám levicoví aktivisté vysvětlovali, jak Francouzi udělali chybu tím, že dopustili vznik muslimských ghett, ale my se nemusíme muslimské imigrace bát, protože se můžme z francouzských chyb poučit. Nevšiml jsem si však, že by se nyní někdo z nich staral o úspěšnou integraci ruských přistěhovalců nebo alespoň řekl svůj skromný názor na vznik tzv. ruských čtvrtí v Praze.

Další přistěhovalecké komunity jsou zatím poměrně malé. Výjimkou je snad jen anglickojazyčná komunita v Praze, v jejímž rámci se ovšem stýkají lidé různého původu – z Británie, z USA, ale také třeba z afrických zemí. I zde je řada lidí, kteří zde zůstávají dlouhodobě, přičemž neovládají češtinu a ani o to neusilují, protože anglickojazyčná komunita je již také dostatečně velká.

Překvapivou vstřícnost a přizpůsobivost vůči české kultuře vykazují Američané, byť by to člověk vzhledem k velmocenskému postavení jejich vlasti neočekával. Ve Spojených státech se ovšem od každého imigranta automaticky očekává, že se stane Američanem se vším všudy. Zdá se, že Američané mají tendenci se tímto pravidlem řídit i v cizině a přizpůsobovat se místním kulturním zvyklostem, podobně jako to vyžadují po jiných. Američané, s nimiž jsem se setkal, se i přes jazykové obtíže snaží zvládnout český jazyk a jsou v tom mnohdy úspěšnější než někteří jiní anglicky hovořící cizinci.

Odhadovat budoucí vývoj je obtížné a nejisté. Měli bychom si ovšem uvědomit, že úspěšná integrace či neintegrace přistěhovalců závisí na mnoha faktorech, včetně dobré vůle obou stran. Dobrá vůle ovšem nemusí stačit. Měli bychom se proto při řešení problémů řídit spíše pohledem na realitu než sluníčkářskými představami o tom, jak by byl svět krásný, kdyby měl člověk právo odstěhovat se do kterékoliv země. Tato představa je mimochodem zhruba tak humánní jako požadavek, aby měl každý právo bydlet v kterémkoliv bytě či domě, jaký se mu zalíbí, bez ohledu na to, co tomu řeknou jeho dosavadní obyvatelé. Následující věta může znít možná xenofobně, ale bohužel je pravdivá: Nejjistější způsob, jak zajistit úspěšnou integraci přistěhovalců, je zařídit, aby jich do země přicházelo co nejméně.



České ženy jsou na rodičovské nejdéle, návrat do práce mají nejtěžší
České ženy jsou na rodičovské nejdéle, návrat do práce mají nejtěžší

V Česku máme jednu z nejdelších rodičovských vůbec. Matky dvou dětí stráví doma průměrně 6–8 let, přestože by se mnohdy chtěly vrátit do práce dříve. Jaké jsou u nás rozdíly v rodičovské oproti ostatním evropským zemím?

Diskuse


J. Semrád
17:01
14.2.2017

A. Alda
13:38
14.2.2017

V. Čermák 376
19:02
14.2.2017

M. Prokop
20:54
14.2.2017

D. Šimáček
10:53
14.2.2017

A. Alda
13:42
14.2.2017

J. Kanioková
18:08
14.2.2017

K. Křivan
10:42
14.2.2017

I. Babková
10:29
14.2.2017

K. Křivan
11:00
14.2.2017

I. Babková
11:20
14.2.2017

O. Zuckerová
11:15
14.2.2017

I. Babková
11:42
14.2.2017

O. Zuckerová
15:38
14.2.2017

I. Babková
16:30
14.2.2017

M. Šejna
9:12
14.2.2017

K. Křivan
10:27
14.2.2017

P. Čížek
10:55
14.2.2017

J. Kučera 376
18:24
14.2.2017

K. Křivan
10:28
14.2.2017

J. Šimek 066
12:33
14.2.2017

A. Alda
13:58
14.2.2017

J. Šimek 066
20:06
14.2.2017

A. Alda
14:01
14.2.2017

V. Kotas
7:28
14.2.2017

M. Šejna
9:15
14.2.2017

K. Křivan
10:31
14.2.2017

J. Kombercová
11:06
14.2.2017

A. Alda
14:06
14.2.2017

A. Bocek
7:17
14.2.2017

A. Alda
14:09
14.2.2017

J. Fridrich
16:07
14.2.2017

V. Čermák 376
18:55
14.2.2017

počet příspěvků: 49, poslední 15.2.2017 09:07









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.