V pátek 15. června 2006 si pozval Jan Kraus do svého talk show Uvolněte se, prosím bývalého agenta první a druhé správy StB Karla Köchera. Pánové spolu vtipkovali o Köchově kariéře, vždyť jako jediný z komunistických vyzvědačů pronikl do americké CIA, a nápadně se podobá prezidentu Václavu Klausovi, s nímž byl koncem osmdesátých let zaměstnán v Prognostickém ústavu, host naznačoval, že patří mezi lidi, kteří chystali podmínky pro listopadový převrat. Nic o tom, jestli bylo morální pracovat pro komunistickou kontrašpionáž a rozvědku, nic o udávání svých známých… Köcher nakonec vypadal jako hrdina. Publikum v Divadle Ponec mu zatleskalo.
Jaký tedy skutečně je dr. Karel Köcher?

(Předchozí části zde a zde)

20 tisíc dolarů od předsedy KGB

„V září 1975 proběhla v ČSSR konzultace za účasti vysokých úředníků federálního ministerstva vnitra s náčelníkem odboru sovětské rozvědky a představitelem KGB u první správy k přípravě schůzky s ,Rinem‘ ve Vídni,“ uvedl dokument StB. „Náčelník odboru sovětské rozvědky hodnotil kladně a s poděkováním materiály získané od ,Rina‘. A předseda KGB rozhodl na základě tohoto ocenění uvolnit 20 tisíc dolarů pro ,Rina‘.“
Když smlouva v CIA v červenci 1975 skončila, vrátil se Köcher z Washingtonu do New Yorku a manželé si koupili luxusní byt na Manhattanu. Na základě smlouvy s CIA psal Köcher studii o metodách rozhodování v sovětském vedení.
Po dokončení této práce učil na univerzitách. Nakonec obchodoval s diamanty. Třebaže v roce 1981 složil zkoušky na ministerstvo zahraničí USA, z jeho přijetí sešlo.

Zatčení manželské dvojice

Proč se „Rino“ nevrátil do státních služeb? Možná proto, že patrně v roce 1982 začala FBI manžele Köcherovi sledovat. V létě 1984 nasadila odposlouchávací zařízení do jejich bytu, auta i do kanceláře Köcherové. Avšak žádné rozhodující důkazy proti nim nezískala.
Přesto tajná policie padesátiletého Köchera a jeho o deset let mladší ženu Hanu v úterý 27. listopadu 1984 v 16,15 hodin v New Yorku zatkla. Těsně před jejich odjezdem na letiště, odkud chtěli přes Curych zamířit do Vídně. „Měli v úmyslu se usadit v Rakousku a s návratem do Spojených států už nepočítali,“ řekl Geide. Svůj byt na Manhattanu prodali.
„Byl vypracován a uskutečněn plán založený na určité charakterové vlastnosti Köchera, kterou zjistili psychologové CIA – na jeho obrovském egu,“ napsal 23. února 1992 deník Washington Times. „Plán se pozoruhodně zdařil a Köcher okamžitě prozradil, že pracoval pro československou výzvědnou službu i pro KGB.“ Během dvou hodin popsal svůj výcvik a úkoly. Agenti FBI byli překvapeni, jak rychle se přiznal. Ale přetáhnout ho na svou stranu se jim nepodařilo. A jeho přiznání na sestavení obžaloby zase nestačilo.
O něco později mluvili v jiné místnosti s paní Köcherovou další agenti: „Když budete vypovídat, slibuji vám beztrestnost.“ Ale ona mlčela.
Američané chtěli Köchera odsoudit a jeho ženu proti němu použít jako korunního svědka. Hrozil mu trest doživotního vězení. Avšak paní odmítla proti němu svědčit. Potom bylo obtížné postavit Köchera před porotu.
Američané nakonec manžele Köcherovy s několika dalšími východoevropskými vyzvědači vyměnili za sovětského disidenta Anatolije Ščaranského a lidi, na nichž měli zájem, v úterý 11. února 1986 v Berlíně.

Zneuznaný a nespokojený

Po návratu do Československa se cítil Köcher zneuznaným hrdinou. Pro rozvědku představoval ukončený případ, už ho nepoužívala. Nicméně příslušníci první správy ho kontrolovali, protože za ním jezdily americké televizní štáby a spisovatel Ronald Kessler.
Náčelník rozvědky generál Karel Sochor dojednal s vedoucím tajemníkem Městského výboru KSČ v Praze Miroslavem Štěpánem, že ho přijmou v Prognostickém ústavu ČSAV jako vedoucího vědeckého pracovníka s měsíčním platem 6000 Kčs. Avšak Köcher si podle záznamu z 23. března 1988 přál pracovat ve štábu poradců generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše – tato žádost nebyla vyslyšena.
V listopadu si na Köchera stěžoval u Sochora Zdeněk Jirků z Prognostického ústavu. Třebaže mu vytvořili dobré podmínky pro práci, nic nedělá. A pořád prý tvrdí, že „je neustále sledován a perzekvován ze strany představitelů rozvědky,… je mu bráněno v činnosti a v aktivitě (vydání knihy, vystoupení v televizi atd.),… nemá adekvátní společenské postavení,… jeho život je v kontinuálním nebezpečí,… je ve špatné finanční situaci,… nesmlouvavě prosazuje opatření a kroky ve svůj prospěch,… udržuje široké styky na opoziční představitele (Charta)…“
Závěr Jirků, jak ho zaznamenal náčelník 52. odboru (USA) podplukovník Imre Farnbauer-„Ondráš“, zní: „…,Rino‘ není schopen se adaptovat na společenskou a politickou situaci v ČSSR. Negativní trendy v jeho vystupování mají jednoznačně stoupající tendenci… Jeho činnost v ústavu má destrukční charakter a vzniká situace, která může vyústit v politický skandál.“ Dokonce i Štěpán se odmítl angažovat v jeho prospěch. Bude nejlepší dát „Rino“ do penze.
Začátkem prosince 1988 se Ondráš a zástupce KGB Jevgenij Budanov setkali s Köcherem. „Rino“ opět vyjádřil nespokojenost se svým postavením, nadhodil, že by měl dostat sovětské vyznamenání, což Budanova udivilo, nicméně jeho činnosti si Sověti váží. „Ondráš“ uzavřel: „Schůzka potvrdila nekonstruktivní přístup Rina k naší službě a jeho základní neschopnost přizpůsobit se podmínkám života v ČSSR. Zřejmě nebude schopen napsat knihu. Demonstroval egoistické a individualistické přístupy.“
Köcher nebyl spokojen s tím, jak se o něho ministerstvo vnitra postaralo. Jeho stížnost prošetřovala Inspekce ministra vnitra ČSSR, která ji uzavřela 10. října 1989 obsáhlým rozborem. Po návratu dostali manželé Köcherovi byt a ministerstvo půldruhého roku hradilo jeho nájemné a provoz. Jako odškodné mu bylo vyplaceno 150 000 tuzexových korun a přes 800 000 Kčs. Z hrubého měsíčního platu 7820 Kčs mu vyměřili měsíční důchod 3800 Kčs. Podle telefonického odposlechu měli manželé neznámou sumu peněz ve švýcarských bankách. Nyní bydlí ve vlastní vile na okraji Prahy. Rozvědka s ním ukončila spolupráci s tím, že všechny povinnosti a závazky vůči němu splnila.
Žádné dokumenty nenaznačují, že by Köcher patřil k zásadním odpůrcům režimu, jak někdy naznačuje. V listopadu 1989 pronikl do Občanského fóra – využil toho, že tam působila řada lidí z Prognostického ústavu, které znal. Když ho ostatní poznali jako komunistického špiona v USA, musel odejít.

Dva dotazy ÚZSI:

Podával Karel Köcher po návratu z USA do Československa informace o svých známých a spolupracovnících Státní bezpečnosti? Jestliže ano, jaký měly charakter a co se z toho vyvozovalo?
Dochovaná dokumentace k případu K. Köchera vypovídá o tom, že pro první správu SNB představoval ukončený případ. Po návratu do Československa nebyl využíván jako agenturní zdroj. Byl nicméně ve stálém kontaktu s příslušníky první správy, kteří si „kontrolovali“ bývalého spolupracovníka, jehož činnost v zahraničí byla ukončena mediální senzací. Tato senzace doznívala ještě do roku 1989 – Köcher si například korespondoval s R. Kesslerem (americký spisovatel – pozn. KP), byl navštěvován televizními štáby z USA ap. Záznamy o jednání s příslušníky první správy SNB jsou nicméně plné Köcherových invektiv vůči kolegům na pracovišti i vůči rozvědce jako takové a nesou známky značné duševní nevyrovnanosti. Vztah K. Köchera k první správě v samotném závěru osmdesátých let byl vyhrocen jeho zájmem o přidělení osobního důchodu, který řešil konfliktně – stěžoval si na rozvědku u ministra vnitra ČSSR a vyššího finančního ohodnocení „svých zásluh“ se domáhal i soudně. Lze ze záznamů usoudit, že patřil mezi lidi, kteří připravovali listopadový převrat roku 1989, jak sám tvrdí?
Věta „že patřil mezi lidi, kteří připravovali listopadový převrat roku 1989“, je pravdivá pouze v tom smyslu, že díky první správě působil Köcher v Prognostickém ústavu ČSAV, tedy v instituci, z níž vzešla řada aktérů roku 1989 a politiků 90. let. To, že by on sám patřil k zásadním odpůrcům režimu, dokumenty neprokazují.

***

Stížnost vyřídila kritizovaná

Po vystoupení K. Köchera v pořadu Uvolněte se, prosím, jsem poslal 1. července stížnost Radě České televize: „Moderátor neměl připravené otázky, jimiž by ukázal na zrůdnost jeho činnosti ve prospěch komunistického systému a jeho patrný podíl na sebevraždě jednoho ruského diplomata-agenta CIA… Domnívám se, že takové vystoupení nemá ve veřejnoprávní televizi v demokratické zemi místo.“
Předseda Rady ČT dr. Jiří Baumruk odpověděl 23. července vyhýbavě:
„Konstatujeme, že Rada České televize nemá v žádném případě jakékoliv kompetence, na základě kterých by mohla zasahovat do obsahu pořadu či do výběru hostů. V každém případě Vám však děkujeme za tento podnět, který přeposíláme generálnímu řediteli ČT.“
Místo Janečka odpověděla Jitka Hrabíková ze sekretariátu ředitelky programu 2. října dopisem, který nechala vypracovat Simoně Matáskové, dramaturgyni pořadu Uvolněte se, prosím – tedy pracovnici ČT, na niž jsem si stěžoval. Matásková se hájila takto: „V rozhovoru byla pracovní minulost p. Köchera zmíněna zřetelně, tedy že pracoval jako agent StB, infiltrován do CIA, člen KSČ apod. V demokratické společnosti je tedy na divákovi, aby si podle těchto informací definoval své vlastní hodnocení či postoj k p. Köcherovi. P. Köcher je jistě problematickým hostem. Svou osobní historií a pracovním působením je nejen součástí naší společnosti, tak i vhodnou osobou k případné divákově reflexi naší minulosti a současnosti.“
A dále se Matásková odvolávala na Kodex ČT. O tom, že by sebekriticky přiznala, že nezvládla přípravu na Köcherovu návštěvu, což byla hlavní chyba, ani slovo.

***

CO TEĎ?

Neměl by se Kraus za Köcherovo vystoupení nyní omluvit? Neměl by pořad Uvolněte se, prosím skončit, protože tam vystupují kromě Köchera i takoví lidé jako světový přeborník v masturbaci? Zřejmě se zajímavé osobnosti, které jsou ochotné do tohoto pořadu chodit, vyčerpaly.
Vrátí se Rada České televize k projednávání Köcherova vystoupení, anebo to zase shodí pod stůl? Nemám upozornit mediální komisi Poslanecké sněmovny, že Rada ČT neplní svoji roli, a proto by měla být odvolána? A samozřejmě ředitel Janeček, který přivedl ČT do krize, by měl odejít s ní.

(Otištěno ve zkrácení v MfD, příloha Kavárna, 9. a 16. února 2008)

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz