Jsem kuřák. To nezní hrdě. Spíš tvrdě. Lépe řečeno natvrdle. Uvádím to jen pro pořádek, protože když se o potřebě protikuřáckého zákona zmíní nekuřák, je obviněn ze šovinismu, bolševismu, chuti omezovat svobodu druhých, z mentálních úchylek a občas třeba i z toho, že jeho mama nevie korčulovať. Tedy alespoň ve specificky kultivovaném prostoru českých internetových diskusí. Také jsem toxikolog, takže vím, že nikotin je droga, navíc dost silně návyková droga (teoreticky stačí jediný kontakt, aby došlo k fyzické závislosti), a tudíž lidé, kteří kouří, jsou jednoznačně feťáci. Ano i já jsem feťák, a to se vším, co k tomu patří. Snad stokrát jsem odhodil poloprázdnou krabičku a v duchu si říkal, že už nikdy v životě. Pak jsem tři dni chodil po kanceláři jako tělo bez duše, nemohl se soustředit na jinou činnost, než vařeni kávy a vybuchoval jsem se zuřivostí hladového pitbula i na šuplík, v němž se vzpříčila sešívačka. Nakonec jsem si řekl, že jedno cíčko týdně nikoho nezabije, ale já, když si nedám, bych snad nakonec zabít mohl. Nešel jsem do trafiky, ale ke kolegovi přes chodbu. A další den opět, však jedno denně taky není úplně smrtelný hřích. A nebo dvě. A nebo krabička týdně….

Kuřák je feťák a jako takový není ve věci své závislosti svéprávný. Droga selektivně podporuje určité myšlenkové dráhy, které znovu a znovu vedou k omlouvání návyku, k racionalizaci potřeby drogy a k agresivitě namířené proti těm, kteří nikdy nebrali, přestali brát a hlavně proti těm, kteří si troufnou feťákovu závislost pojmenovat. Z tohoto pohledu je každý feťák silně nekompetentní rozhodovat o jakékoli normě upravující dostupnost drogy. Představa o tom, jak smažka sjetá herákem hlasuje v průběhu deliria o povolených flecích pro dealery bílého prášku jistě přijde ujetá téměř každému, tak jak je možné, že představa kuřáka, který jde rovnou od popelníku hlasovat o protikuřáckém zákoně nemá podobně jednoznačný emocionální náboj?

Být kuřák je charakterová vada. Je to směs slabosti a nezodpovědnosti. Je to ignorance problémů toho úplně cizího člověka, který se v mé kůži bude nacházet za nějakých těch šest či pět let, měsíců, dní… Na druhou stranu, každý z nás má nějakou charakterovou vadu. Slušný člověk si je ovšem svých vad vědom, nevydává je za klad, občas se za ně stydí a hlavně s nimi neobtěžuje své okolí. Hovado hulí dětem do kočárků, spolucestujícím pod nos na autobusové zastávce a spolustrávníkům kazí chuť oběda, přičemž si svá smradlavá ústa vyplachuje nabubřelými řečmi o svobodě. Jenomže opravdová svoboda neexistuje bez vědomí hranic a končí přesně tam, kde začíná svoboda druhého. V daném případě na úrovni jeho nosu. Země, které schválili protikuřácký zákon, určitě netrpí deficitem svobody. Právě naopak. Jenže jsou si vědomi, že součástí každé svobody je mimo jiné i ochrana slabších, kteří se nemohou bránit. V souboji kuřák – nekuřák je kuřák vždy agresorem, který vstupuje na cizí území, a smrtelně tam ohrožuje své nevinné oběti. Nekuřák je jednoznačně tím, kdo by měl požívat práva na ochranu…

Ve věci restauračních zařízení se ovšem střetává právo majitele zařídit si podnik pro hosty, které má chuť obsluhovat, s právem hosta nenechat si poškozovat zdraví a nebýt vystaven obtěžování ze strany ostatních hostů. V případě kvality jídla je zákon jednoznačně na straně hosta – existují hygienické limity, jejichž nedodržení bývá občas trestáno. V případě fyzického i slovního napadení je též právo na straně napadeného, ať se to majiteli hospody líbí nebo ne. Nikomu to žíly nerve, všichni jsou s tím více méně srozuměni. Ale v případě smrtelného ohrožení tabákovým dýmem je zákon a polovina veřejnosti celkem nelogicky na straně agresora. Ne, pojem smrtelné ohrožení není nadnesen, znám lidi s astmatem, které uzemní již jen pach tabákovým dýmem nasáklé košile, a ano, znám i vědecké publikace o neškodlivosti pasivního kouření a vím přesně, kdo jejich vznik financoval. Se vší vahou své odbornosti tvrdím – podkuřování pod cizí nosy smrtelně ohrožuje atakované nešťastníky a podobný typ chování by neměl být tolerován.

Jak jsem již napsal v úvodu, jsem kuřák. Ovšem nechci se považovat za hovado. Takže se snažím svému zlozvyku podléhat na místech, kde obtěžuji své okolí co nejméně. Moc se mi líbilo v Irsku. Když jsem tam seděl v třeskutém mrazu na dvorku za hospodou a pokuřoval pod příjemně hřejícím plynovým hříbkem, připadal jsem si jako záškolák. Spolu s ostatními stejně postiženými jsme zažívali chvilky spiklenecké sounáležitosti a žádnou z cigaret jsme nevykouřili jen tak mimochodem, jako nevědomý příkusek k pivu. Vše bylo poctivě zažito a vychutnáno. Ani šluk nepřišel nazmar. Vevnitř u piva se zase dalo dýchat, bylo vidět i na lidi u vedlejších stolů a po návratu domů jsem nemusel strkat oblečení na balkon, či do pračky. Tamní protikuřácký zákon mě neomezoval. Naopak, dovolil mi věnovat se svému zlozvyku s rozmyslem a vědomím, že pokud na někom páchám zlo, tak maximálně sám na sobě. Kdybych měl tu moc a mohl ho nějak pomoci prosadit i u nás, udělal bych to. A každý slušný kuřák by mě v takovém úsilí musel podpořit…