Proroci to nikdy neměli lehké. Už v Písmu je popsán jejich trudný život, neboť lid neměl rád, když mu někdo sděloval cosi, co nechtěli slyšet. Často skončili pod hromadou nerostů.

Každý už slyšel pořekadlo, že nikdo není prorokem ve své zemi. Česká kotlina není žádnou výjimkou, neboť i v naší historii existují jedinci, kteří buď celý život či jeho podstatnou část šli proti proudu obecného smýšlení a přivolali tím na sebe značnou nelibost až nenávist domácího lidu, zatímco v cizích zemích byli či jsou ctěni a jejich jména jsou vyslovována s úctou.

Tomáš Garrique Masaryk byl v počátcích své veřejné činnosti jedním z těch, kteří odmítli pravost Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského a nazvali jej falzem, což vzbudilo v období vzrůstajícího národního uvědomí Čechů značnou nelibost. Představa, že někdo bourá tolik potřebný mýtus, byla pro mnoho českých politiků nepochopitelným činem, za který bylo nutné smělce potrestat. Mnohem více nelásky a dokonce vyhrožování smrtí si však vysloužil svým postojem v případu Leopolda Hilsnera, kdy vyvrátil nesmyslná tvrzení o rituální vraždě křesťanské dívky židovským mladíkem. Byl za svůj postoj haněn nejen svými studenty, ale i v tisku a jeho rodina byla ostrakizována. Jistě mohl zvolit pohodlnější způsob života vysokoškolského profesora a do soudního sporu se nemíchat. Přesto ze svého vysoce mravního postoje neustoupil a prokázal pevnou vůli a oddanost pravdě. Jistě i tento neochvějný postoj pomohl Tomáši Masarykovi posléze v přesvědčování zahraničních politiků o nutnosti vytvoření Československého státu.

Václav Havel jako nadaný dramatik mohl svůj talent dát - jak to koneckonců udělali mnozí - do služeb vládnoucího komunistického establishmentu a vydobýt si tak přinejmenším velmi dobře zajištěný život v blahobytu a bez problémů s vládnoucí mocí. Jsa pronásledován, mohl rovněž kdykoliv odjet z vlasti do zahraničí, kde by nepochybně nestrádal, kde by mu nehrozil permanentně pobyt v žaláři a kde by jeho hry byly přijímány přinejmenším jako svědectví o zrůdnosti režimu, který nastal v době bolševického temna. Přesto stál neochvějně za svou vizí svobodné společnosti, kde je dominujícím prvkem pravda. Stál za ní v době, kdy většina národa zvolila útěk do chat a zahrádek. Za svůj postoj zaplatil dlouhodobým vězněním a dennodenní přízní věnované mu Státní bezpečností. Po roce 1989 jako první veřejně pronesl myšlenku o omluvě těm spoluobčanům, kteří byli v rámci Benešových dekretů neprávem vystěhováni mimo území státu. Už jen vyslovení tohoto návrhu způsobilo v tehdejší společnosti poprask a obviňování Václava Havla ze všemožných zločinů. Historie ukazuje, že měl pravdu a že následná léta přinesla oboustranné pokání a zklidnění v tomto jistě velmi neuralgickém bodu soužití Čechů a Němců.

Tomáš Halík, katolický kněz, tajně vysvěcený v době, kdy se za podobný „zločin“ platilo v lepším případě žalářem a v horším případě smrtí, je v současné době obviňován ze všech možných i zcela absurdních zločinů. Od počátku svého kněžského působení plní dobře evangelickou roli pastýře, vzdělává mladou generaci, které nestačí jen hedonismus, ale která má potřebu duchovního růstu. V poslední době má tu „drzost“, že své názory prezentuje nikoli jen z ambonu, ale veřejně. Vyjadřuje se nejen k poměrům naší společnosti, jež v posledních letech nejsou nijak růžové, ale zaujímá i stanovisko ke globálním problémům planety. Vyčítáno je mu bažení po moci (ze své pozice může změnit maximálně jen hodinu bohoslužby v kostele Nesjv.Salvátora v Praze), paktování s muslimy (vede dlouhodobý dialog se všemi náboženskými směry ve snaze nalézat styčné body, na kterých je možné do budoucna stavět lidské soužití), pohrdání občany (to jen po vyslovení osobního názoru, že rozhodování o složitých a závažných věcech státu by nemělo být předmětem populistického ohlupování občanů, ale prací těch, kteří mají dostatek informací o důsledcích těchto kroků). Rovněž i on mohl zvolit životní cestu mnohem snadnější a při svých schopnostech postupovat v církevní hierarchii k vyšším metám. V současné době je nejspíše nejvíce veřejně tupenou osobností našeho státu a to velmi často těmi, kteří od něj neznají jedinou knihu a nejspíše ani nečetli jediný rozhovor.

Všichni tři jmenovaní (jistě jich bylo více, ale to je nad možnosti blogu) šli či jdou hlavou proti zdi. Volí zdánlivě velmi složitý život, kdy svému okolí sdělují to, co tak nějak nesouzní s obecným názorem. V době své „opoziční etapy“ života jsou nuceni snášet urážky a výhrůžky. Jejich život je však zřetelně naplněn jistotou, že jdou správně.

Jistě je to jen náhoda, že všichni tři jmenovaní obdrželi čestný doktorát Oxfordské university, velmi vážené instituce, která své pocty nerozdává na základě náhlého hnutí mysli či v potřebě se podbízet momentálně významnému politikovi. Vždy jde o ocenění celoživotní práce a universálně pevného postoje. Jsou to naši proroci, doma kamenovaní, ve světě ctění.

Nic nového za tři tisíciletí.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora