Mongolové mají také hezké přísloví. Hosta vítej podle toho, co má na sobě, vyprovázej podle toho, co má v hlavě. My jsme k tomu vytvořili v současnosti onen bohužel smutný aktuální vtip, v němž se ptají chlapce, co koupil babičce k Vánocům. Kopací míč. Copak babička hraje fotbal? Ne, ale ona mi také koupila knížky. Ano, přátelé, do teorií o vzdělávání dnes fušuje každý. Pokud to dělá tím, že píše články, jako je tento, tak nikomu neublíží a možná snad někomu hlavu otevře. Horší je, když se například do vysokých funkcí školní inspekce jmenují lidé, které je někam třeba umístit, protože předtím byli na nás jako politikové hodní.

Lidé, kteří mají co mluvit do vzdělávání a do školství vůbec, by měli být nejen vzdělaní, ale i moudří. Všimněte si, že slovo moudrý zcela zmizelo z našeho slovníku. Při čtení všech možných profilů různých ministrů, poslanců a kandidátů na cokoli, čteme v jejich životopisu fráze o vzdělání a o průběhu jejich případné praxe, což je v pořádku. Leč nikdy jsem v poslední době nečetl, že by ten či onen kandidát na to či ono byl vzdělaný a měl v okruhu svého působení vysokou morální autoritu nebo že by dokonce byl moudrý, a proto vhodný. Je to jasné - dalo by nám totiž dost práce přijít na to, proč je vlastně tento člověk moudrý, je-li tedy moudrý vůbec. A hned by se zlepšila kádrová práce, že?

A přitom historie je také plná moudrých lidí, pouze na ně nějak nevidíme. Když jsme již u toho vzdělávání a školství. Nebyli hodně moudří naši předkové, třeba tak v polovině devatenáctého století? Nu, posuďte sami kousek textu z archivů:

Arcibiskup Maxmilián Sommerau-Beck a olomoucká konsistoř sdělují školám v rámci arcibiskupství výnos ministerstva školství z 2. září 1848, jímž se ustanovuje:

1. Vyučování na obecných školách budiž v mateřské řeči. Kde je to možno, nechť se s tím začne ihned.

2. Vstup do školy a přestoupení do jiné třídy budiž konáno jen jednou v roce v říjnu. Tím se má zamezit nesourodému žákovskému materiálu.

3. Náboženství mají učit duchovní a mají se vystříhat duchaprázdnému memorování a mají působit na srdce a rozum.

4. Učitelé mohou užívat nových metod. Upozorňuje se na vyučování čtení a psaní, na počítání zpaměti, na zlepšené metody ve vyučování řeči a na výchovu názoru, myšlení a mluvení.

5. Učitelé mohou mimo řádné vyučování učit zadarmo kreslení, tělocviku, zvláště na volném vzduchu, pěstování ovoce, stromů, chov včel a hedvábnictví. Žáci však nemají být k tomu nuceni.

7. Při bohoslužbách nechť se dbá zdraví, stáří a náboženského zájmu dětí, jakož i místních poměrů a mravů místa i země.

8. Protože prospěch školy závisí na učitelích, zavádějí se ihned učitelská shromáždění. Je to zatím na zkoušku a bez nucení, ale očekává se od učitelů účast. Účelem konferencí je vzájemně se poučovat o předmětech, metodě, disciplině žáků, o pomůckách učebných apod.

To se to učilo, že? Jestliže vzdělávací systém v minulosti vychovával mimo jiné také lidi moudré, vzdělané a morálně na výši, stonásobně se to společnosti vrátilo. Tito lidé byli zpravidla úspěšní ve své činnosti a dokonce, světe div se, zbohatli. A protože to byli lidé moudří, používali své bohatství k tomu, aby se společnost rozvíjela. Jako to dělal muž, který dal název činnosti, kterou nazýváme mecenášstvím. Slovo mecenáš se v posledních desetiletích nepoužívalo a pro totalitní společnost byla jakákoli mecenášská či filantropická činnost něčím zrůdným. Snad proto se dnes nemůžeme zbavit poněkud nepřesného slova sponzor.

Původ mecenášství nacházíme ve starém Římě. Jeho občan Gaius Cilnius Maecenas, původem Etrusk (žil v letech 70 - 8 před naším letopočtem), byl důvěrníkem císaře Augusta, který jej pověřoval velice často delikátními diplomatickými úkoly. Byl znalcem a milovníkem umění a své bohatství využíval k podpoře těch, kteří uměli, ale neměli prostředky. Významné básníky zbavil existenčních starostí a zavazoval je k podpoře Augustovy politiky, která směřovala k obnově starých římských ideálů. Mezi nejvýznamnějšími, Maecenasem podporovanými básníky najdeme jména jako Publius Vergilius Maro, Quintus Horatius Flaccus či Sextus Propertius.

U nás byl velmi známým mecenášem architekt Josef Hlávka. Díky němu máme do češtiny přeloženo celé dílo Shakespearovo. Mnohá umělecká díla byla zachráněna tím, že je Hlávka kupoval do svých uměleckých sbírek, a podpořil tak jejich autory. Sám přímo podporoval básníky, malíře a literáty (Aleš, Vrchlický, Zeyer, Dvořák, Sládek, Hynais), vkladem 25 000 zlatých zřídil Fond na postavení sochy sv. Václava na Václavském náměstí v Praze, podporoval i krajanské spolky a financoval zahraniční studentské stáže. Filantropie a mecenášství byly (a doufejme, že budou) projevem kultivovaných a vzdělaných osobností, které patří neodmyslitelně k rozvoji občanské společnosti v našich zemích. Bohužel mnohé z těchto osobností upadly v zapomenutí, především proto, že byly z hlediska třídního nepřijatelné. Odtud i stále přezíravý názor postkomunistické společnosti na významné osobnosti z řad české šlechty. Například František Antonín hrabě Špork (*1662, †1738), jehož manželkou byla Františka Apolonie z nizozemské rodiny Sweerts, byl milovník myslivosti a vynalezl dokonce rychlopalnou ručnici. Jemu vděčíme i za uplatnění lesního rohu v české hudbě, byl zakladatelem „Mysliveckého řádu sv. Huberta“ a mimo to se staral o vzdělání obyvatel na svých panstvích. Rozdával zdarma knihy, které nechal tisknout v jím založené a ve své době nejmodernější tiskárně v Lysé, sám knihy psal a překládal. Podporoval Petra Brandla, založil českou mědiryteckou školu, vydržoval vlašskou operu, založil klášter, lékárnu, lázně, útulek pro přestárlé lidi ze svého panství, vykupoval křesťany z tureckého zajetí a veřejně brojil proti čarodějnickým procesům. Díky němu mohl Matyáš Braun, vynikající řezbář a sochař, zkrášlit interiéry a okolí Kuksu i Lysé.

Již v 16. století u nás například vznikají (většinou na náboženské půdě) místní literátská bratrstva, která rozvíjela kulturu, filozofii, etiku, vzdělanost, školství, latinskou a českou literaturu, renesační styl života, ale i úctu k Bohu, šíření ctností, zušlechťování dobrých mravů, svornost, lásku, mezilidské vztahy v duchu humanistické filozofie a morálky. Zdrojem příjmů všech těchto sdružení byly především sbírky a především pak odkazy těch občanů, kterým záleželo na rozvíjení vzdělání a kultury. Národnostní hlediska zde původně nesehrávala zásadní nebo rozporuplnou roli. Jistě, mnohé aktivity byly vytvářeny ve smyslu národního povzbuzení, ale nikdy ne ve smyslu nacionálním. Proto současně s určitými druhy spolků českých vznikají podobné spolky německé a naopak. Když vznikl pražský Sokol, vzniká v Liberci Turnverein. Když se v roce 1847 pořádala sbírka k založení české průmyslové školy, mezi největší přispěvatele patřilo město Olomouc a významný moravský podnikatel německého původu Vojtěch Klein.

Mezi moudré novináře patřil například Karel Havlíček Borovský. Jeho následujícím citátem bychom měli opatřit všechny vládní a jim podobné budovy. Pokud by se ovšem někomu při pohledu na ně vždycky nedělalo špatně. Ten Havlíčkův odkaz má pouze dvě věty. A je ze stejné doby, v níž posílal olomoucký arcibiskup ono zmíněné ministerské ustanovení.

Národ nevzdělaný, kdyby se celý zkrvácel samými revolucemi, nedocílí přece svobody a práva, nýbrž bude vždy zase brzy ošizen a do libovlády nazpět vtlačen. Národ mravně zkažený, byť i vzdělán byl, přece zase svou pokažeností plete vždy sám na sebe metlu absolutismu.

Nehrozí nám něco?