Piráti na české politické scéně

Pirát (z fr. pirate, řec. peiratés) je běžné označení námořního lupiče, nazývaného jinak též korzár nebo bukanýr. Tito bandité přepadali lodě a loupili jejich náklad a cennosti na volném moři i v přístavech, byli postrachem námořní plavby už ve starověku a jsou jím bohužel v některých částech světa (např. v somálských nebo indonéských vodách) podnes. Pirátství je mezinárodním právem klasifikováno jako zločin a s dopadenými piráty zpravidla proběhl velmi krátký proces. Byli to prostě vyvrhelové společnosti a zločinci nejhrubšího zrna.

Těžko říci, co způsobilo takovou změnu ve vnímání pirátství, že si dnes jedna politická strana může nejen bez obav sama dát název Pirátská, ale dokonce získat takovou přízeň voličů, jak jsme to viděli v nedávných volbách. Možná se o to zasloužila filmová série Piráti z Karibiku a jiné příběhy, prezentující piráty jako víceméně sympatické, takříkajíc jánošíkovské hrdiny, kteří vzdorují nespravedlivé státní moci, okrádají pracháče a sklízejí obdiv a úctu chudáků, kteří by se na žádný odpor nikdy nezmohli. Získávají tak svatozář pronásledovaných rebelů, kteří neváhají riskovat život proti několikanásobné přesile státní mašinerie, a stojí tak morálně vysoko nad svými soudci a katy.

Nelze celkem pochybovat o tom, že stát, který má být pro občana garantem práva a spravedlnosti, se tomuto úkolu v historii mnohokrát zpronevěřil a sám se stal nástrojem darebáků a lupičů. Rebelie proti takovému státu je pochopitelná a jsou chvíle a situace, kdy čestný člověk tyranskému režimu poslušnost vypovědět prostě musí, i když se tím pro většinovou společnost stane „vyvrhelem“. Mám v tom směru dokonce jistou osobní zkušenost jako cejchovaný podvraceč republiky z r. 1971, takže nejde o postoj čistě teoretický. Přesto bych se bránil být zahrnut mezi nějaké revolucionáře, natož dokonce piráty. Ten pojem je příliš zatížen představou násilí, loupeže, vraždy, nespoutanosti a bezohlednosti, než abych ho chtěl spojovat se svým jménem.

Zdá se však, že naše současná společnost tak útlocitná není. Pod vlajku pirátů se bez rozpaků hlásí každý dvanáctý volič, což se mi zdá přinejmenším znepokojivé. Ne že by snad jejich volební program byl tak zavrženíhodný, ale svým názvem se Piráti přece také k čemusi hlásí, i když to programově nedeklarují. Zatímco kdysi být pirátem znamenalo být vyvržencem, dnes je to kupodivu docela „salonfähig“, ba dokonce snad i cosi úctyhodného, vždyť piráti zasedají ve sněmovně tak suchozemského státu, jako je Česká republika! Chudák T. G. Masaryk, ještě že se toho nedožil. Co by si asi musel myslet o takovém parlamentu? A co si o něm máme myslet my, obyčejní občané – můžeme ho vůbec brát vážně? Není to celé jen jakási trapná komedie, parodie na demokracii? Nejsme celé Evropě jen pro smích? Co kdyby tak náhodou v příštích (předčasných?) volbách získali většinu a předsedou vlády by se tak stal pirát? To už by se popadal za břicho celý svět!

A mohlo by být ještě hůř. Politickou stranu by mohly zformovat například prostitutky a nazvat ji, s prominutím, třeba Bordel. Při švejkovské povaze českého národa a celkovém úpadku vkusu a soudnosti by vůbec nebylo divné, kdyby širokou kampaní „Za svobodu sexu!“ získal Bordel dost hlasů, aby se dostal i do sněmovny... Máme přece demokracii!

Možná se vám zdá, že přeháním, tak hloupý náš národ přece jenom snad není. Ale napadlo by vás ještě před pěti lety i v té nejbujnější fantazii, že v českém parlamentu budou zasedat piráti? Tak vidíte.