22.5.2019 | Svátek má Emil


SPOLEČNOST: Kam kráčíš, české pohraničí?

17.7.2008

Kolem silnice řada starých jeřábů, na podzim obsypaných červenými hrozny. Ve vesnicích jeden druhému podobné domky s oprýskanou omítkou, řada z nich stále ještě opuštěných, nebo alespoň totálně neudržovaných, malý krámek se základními potravinami, polorozpadlý kostel, kolem vesnice pár zanedbaných samot. Exteriéry jako vystřižené z Krále Šumavy. Tak jsem před desítkami let poznal Šindelovou, Rotavu, Krásnou Lípu, Přebuz, Bublavu, Stříbrnou a některé další vesnice poblíž Kraslic, a tedy i saské hranice. Koupil jsem v tomto kraji malý domek, postavený na počátku třicátých let a od té doby tam jezdím a pokládám se nejen za starousedlíka, ale i za poměrně slušného znalce působení všemocného času na celý tento kdysi velmi problematický region. Krajina na mne tehdy silně zapůsobila svým horským rázem a ty vesnice právě tou svojí jednoduchostí, zádumčivostí, neskutečným klidem a přirozeným zasazením do okolní krajiny. Ani na chvíli jsem tehdy neměl pocit, že jsem někde jinde než v Čechách. Český byl každý kousek zašedlé omítky, každá eternitová střecha obrostlá mechem, každý tmavý krámek se starými dřevěnými regály. Někteří moji známí by patrně řekli, že ten neutěšený stav a vzhled oněch vesnic zavinil transfér (oni by samozřejmě řekli vyhnání) sudetských Němců. Myslím, že ne. Ten kraj a jeho historie mne velmi zajímá, a tak jsem viděl řadu fotodokumentů z dvacátých, ale i třicátých let minulého století a troufám si tvrdit, že vzhled těch vesnic byl i tenkrát právě takový. Ovšem z našeho, dnešního pohledu. Těm tehdejším lidem to zkrátka stačilo, jejich nároky na životní styl a prostředí odpovídaly jejich mentalitě a finančním možnostem. Pravda ale je, že každá jmenovaná vesnice měla ještě před válkou mnohem více obytných objektů, více hospod a že kostely byly přece jen v lepším technickém stavu. To je ale asi tak vše.

Léta jsem při svých návštěvách intenzivně vnímal, jak se v této krajině zastavil čas. Byla to ale jen iluze, nezastavil se. Za ta dlouhá léta se hodně změnilo. Smířil jsem se s tím, že přestárlé jeřáby vzaly za své, že kolem mého domku vyrostly na strarých základech nové, většinou patrové chaty. Vesnice dostala typický vzhled a rytmus života klasické chatové oblasti. S tím vším jsem se ale smířil docela rád. Mám konec konců rád změnu i nové lidi. Podstatné ale vždy bylo, že to prostředí zůstávalo zejména ve svých různých detailech českým prostředím. Za saskou hranicí tehdy ještě nebyl západ a nebylo co kopírovat.

Od začátku devadesátých let začaly tyto změny dostávat postupně jiný charakter. Ve vesnici, kde jsme kdysi byli celkem tři rekreanti, patří dnes několik chat Němcům, pro oddych si tam jezdí i Holanďané. Dostupnost a šíře sortimentu různých materiálů a mnohem vyšší možnost zajet se podívat dolů do bavorských vesnic, do rakouských městeček a na jiná místa, která skutečně byla v poněkud jiném stavu, to vše se poměrně rychle odrazilo i na vzhledu vesnic a jednotlivých domů. Postupně jsem si ale začal uvědomovat, že naši lidé dychtivě kopírují jiné prostředí, jiné urbanistické zvyky a začínají mít i jiné nároky a představy. To vše je celkem pochopitelné. Musím se ale přiznat, že mi to do jisté míry začalo vadit. Nicméně život je změna a asi je potřeba smířit se i s tím.

Jaká je současnost? Myslím, že je především charakteristická křečovitou snahou místních drobných obchodníků, majitelů malých provozoven služeb a různých, poněkud nečesky vypadajících trhovců o přilákání zákazníků z druhé strany hranice. Na štítech krámků s potravinami, na stáncích s textilem a různým značkovým, nebo spíše neznačkovým zbožím, na různých provozovnách krejčovství, sklenářství a truhlářství, na hospodách a penzionech se v okolních městečkách a městech u hranic začaly objevovat německé nápisy a německé reklamy. Čekám jen, kdy se německý nápis objeví i na služebně Policie České republiky a na místní radnici. Na silnicích je často více aut s německou registrační značkou než s tou českou. V hospodách je mnohem více německého hlaholu než dříve. Češi začínají být jaksi v menšině. Jsou méně slyšet. Začínají být v této oblasti minoritou ve vlastním státě. Absurdita? Ne, současnost.

To vše již za pozitivní změny nepokládám. České pohraničí se buď jak buď začalo vyčleňovat z českého prostředí. Možná, že to je projev jakéhosi zákonitého a přirozeného procesu návratu ke kořenům, že to zkrátka jinak nejde. Musím ale říci, že mne to štve. Někdy, když z různých důvodů zabloudím někam dál, nahoru či dolů kolem hranic, připadám si, že nejsem doma, že přestávám do této krajiny patřit. To každopádně není dobrý pocit a ptám se sám sebe, jaký bude další vývoj. Není i tato situace jistým náznakem počátku ztráty národní identity? Přiznám se, že patrně nejsem ten správný, pravověrný a učebnicový Evropan, ale často mám pošetilý pocit, že pokud jsem na českém území, mělo by toto území vypadat skutečně jako české. A to se o našem severozápadním pohraničí dnes nedá říci ani v nejmenším.

Možná, že se dá dokonce konstatovat, že postupná ztráta národní identity a národní hrdosti začíná ve chvíli, kdy člověku přestává vadit, že ve vlastní zemi hledí na cizojazyčné nápisy na obchodech a provozovnách služeb. Nebo alespoň ve chvíli, kdy si těchto změn zkrátka přestává všímat. Kladu si otázku, zda české pohraničí ještě patří Čechům a pokud ano, v čem se to vlastně projevuje. Naši předkové si zvláště na konci třicátých let riziko odcizení pohraničí velmi dobře uvědomovali a proti nastupujícímu německému živlu využívali všech možných prostředků k zachování češství a českých tradic všude tam, kde hrozilo totální zněmčení celého území. A je dlužno konstatovat, že to měli díky značnému počtu, na mnoha místech dokonce většinovému počtu Němců v českém pohraničí mnohem a mnohem složitější. Přesto právě v tom viděli svoji povinnost k vlastnímu národu. Nepředváděli se, nezviditelňovali se, nikam nekandidovali, ale šlo jim to od srdce. Máme dnes i my takové lidi? Myslím, že ne.

Nebo je to jen pouhý důsledek evropského integračního procesu? Vzpomněl jsem si na pár vět v tomto smyslu, které mne docela zaujaly.

„Během padesáti let se budou pokolení, jež nás budou následovat, s jistým pobavením dívat na spory, které se v Evropě momentálně odehrávají. Jsem přesvědčen, že během padesáti let se nebude myslet pouze v pojmech zemí, mnoho dnešních problémů pak úplně vybledne a mnoho z nich již nebude existovat. Bude se myslet v pojmech kontinentů. Národy, které se do tohoto procesu zapojily nebo ještě zapojí, stojí nyní před otázkou, zda v tomto procesu budou spolupracovat rády a z plného srdce, nebo zda se mu budou vzpírat. Na skutečnostech samotných to ale nezmění nic Tak jako v rodinách nemůže mít jeden její člen právo rušit trvale svou sobeckostí její vnitřní mír, tak nemůže ani jednotlivý národ v Evropě mít natrvalo možnost stavět se proti všeobecnému procesu a pořádku“.

To ale nejsou slova některého dnešního europoslance, nebo nějakého skalního zastánce co nejužšího sjednocení Evropy. To jsou věty z projevu říšského ministra Dr. Josepha Goebbelse k českým kulturním tvůrcům a novinářům 11. září 1940 v Berlíně. Pokud by i dnes v něčem takovém měla spočívat podstata další integrace dnešní Evropy, nejsem pro ni. Pokud by právě v tom měla spočívat podstata sblížení Čechů s Němci, jsem proti němu. Ve světle současných událostí na mezinárodní scéně, ve světle diplomatických, ale i ekonomických ataků současného Medveděvského (Putinovského) Ruska, motivovaných našimi aktuálními vztahy s USA si (možná) někteří lidé řeknou „raději Němci, než Rusové“. Moje vize je ale jiná. Chtěl bych, aby Česko zkrátka zůstalo jen české. Ani ruské, ani německé, ale ani romské, ani vietnamské. Kdyby ono stručné, známé a transparentní heslo, vyjadřující komu mají Čechy patřit, nebylo zprofanované demonstracemi jistých skupin našich spoluobčanů, ač nejsem neonacista, s chutí bych ho použil.

Kdysi jsem byl několikrát na různých místech polského baltského pobřeží mezi Svinoústím a Štětínem. Vzpomínám si, jak země u moře postupně ustupovala písku, jak se měnila. Pozvolna, ale soustavně. Moře tak prostřednictvím písku měnilo ráz země. Jeden živel ustupoval druhému, jeden usurpoval druhý. Bude právě to v přeneseném slova smyslu nevyhnutelným výrazem budoucnosti některých českých území?

Kam právě teď kráčíš, české pohraničí? Kdo to ví?



Diskuse


voytek bosek m.d.
16:53
18.7.2008

voytek bosek m.d.
16:53
18.7.2008

Starý sudetský Němec
12:52
18.7.2008

realysta
23:55
17.7.2008

Bubranik
19:06
17.7.2008

Pierino
3:19
19.7.2008

Pavel Pekárek
17:25
17.7.2008

ixypsilon
16:38
17.7.2008

jvr
16:25
17.7.2008

Pete Brich
16:34
17.7.2008

Gaston
16:51
17.7.2008

divana
16:36
17.7.2008

lucinapes
15:02
17.7.2008

divana
14:53
17.7.2008

divana
14:53
17.7.2008

AndyO
15:19
17.7.2008

divana
16:33
17.7.2008

AndyO
16:54
17.7.2008

divana
22:17
17.7.2008

Pierino
3:26
19.7.2008

Finrod Felagund
15:20
17.7.2008

šakal
15:37
17.7.2008

Finrod Felagund
17:47
17.7.2008

honzak
15:51
17.7.2008

Finrod Felagund
17:48
17.7.2008

sláva
14:38
17.7.2008

honzak
14:47
17.7.2008

šakal
14:59
17.7.2008

lucinapes
15:10
17.7.2008

Gaston
15:14
17.7.2008

lucinapes
15:32
17.7.2008

Gaston
16:45
17.7.2008

Bubranik
19:12
17.7.2008

R. J.
21:16
17.7.2008

Gaston
12:41
17.7.2008

Jirka
12:36
17.7.2008

R. J.
15:34
17.7.2008

Eva D.
15:43
17.7.2008

Corsini
12:20
17.7.2008

Hnyk
12:59
17.7.2008

dvd
15:47
17.7.2008

Abonent
16:23
17.7.2008

P.P.
12:04
17.7.2008

Malý Aston
12:29
17.7.2008

Břeněk
12:39
17.7.2008

Eva D.
15:42
17.7.2008

šakal
12:44
17.7.2008

Finrod Felagund
13:09
17.7.2008

Pete Brich
15:57
17.7.2008

Corsini
11:35
17.7.2008

lucinapes
15:20
17.7.2008

Eva D.
16:19
17.7.2008

Lobo
11:31
17.7.2008

Yowda
13:19
17.7.2008

václav
20:17
17.7.2008

Eva D.
16:20
17.7.2008

yton
11:25
17.7.2008

PPP
11:19
17.7.2008

Kočička
13:04
17.7.2008

Adriena Drkošová
11:03
17.7.2008

šakal
11:07
17.7.2008

počet příspěvků: 181, poslední 4.8.2008 01:09









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.