29.3.2024 | Svátek má Taťána


SPOLEČNOST: K výroku páně Grebeníčkovu

18.3.2013

aneb O legendách a skutečnostech

Déle než měsíc je tomu, co soudruh pan Grebeníček přiložil své polínko k Palachově tragickému gestu, a nevracel bych se k tomu tématu, kdyby nebylo třeba jistého doplnění. Sesypaly se na milého pana Grebeníčka noviny s hromadou výtek a obvinění, o lži byla řeč, o znevažování Palachovy oběti, jen jedno jsem v celém tom rozhořčeném chóru postrádal: analyzu času a atmosféry, z níž ona oběť vzešla. Už teď jsou v té věci českému publiku nabízeny různé povrchnosti a zkreslenosti; a nepostaví-li se jim do cesty svědectví živé paměti, snadno se může stát, že vejdou do učebnic co nepochybná historická pravda. Nebylo by to v dějinách posledního nejméně sta let poprvé, jakž si ještě ukážeme.

Je soudruh Grebeníček komunista stalinského ražení, jinak se netváří, nic jiného nepředstírá, což jediné mu lze připsat k dobru; pokrytců, navléknuvších v pravý čas bělostnou košilku demokrata na svůj rudě skvrnitý podolek, běhá po zemích českých více než dost. Pročež bych se ani zvlášť nepozastavil nad jeho výrokem, dle nějž Jan Palach neprotestoval svým činem proti komunismu, jelikož sám smýšlel komunisticky jako tenkrát všichni, ovšemže ve smyslu komunismu ohleduplného a humánního, komunismu s lidskou tváří. Zde, jakkoli chápu, že pes nemůže mňoukat a komunista nežvástat po komunisticku, si dovolím jakožto pamětník těch dnů a přímý účastník tehdejšího dění vložit výše naznačený doplněk.

Nikoliv, soudruhu. Houbeles všichni. Nikterak jsme já a kdokoliv jiný v širokém okruhu lidí, jež znám, nesmýšleli ve vření roku osmašedesátého komunisticky, ať s lidskou tváří nebo bez ní. Jen jsme byli dostatečně realističtí, abychom věděli, že obrat k demokratické pluralitě a občanským svobodám nelze za podmínek, jaké jsou, provést naráz. Nemínili jsme se spokojit s milostivým pouvolněním komunistické uzdy, jak nám je nabízela Černíkova vláda a všemocný Ústřední výbor strany, ani se střeleným fantazírováním o třetích cestách, jímž se předváděli zpražení partajníci Šik s Goldstückerem, nýbrž věřili jsme a doufali, že půjde-li všechno stejným způsobem dál, může se za nějaký čas polovičatá, své vlastní kuráže se lekající dubčekovina stát odrazovým můstkem k něčemu už opravdovějšímu, našim tužbám odpovídajícímu. Byl to sen o svobodě a demokracii, jehož zánik pod pásy sovětské obrněné vozby nás naplnil hněvem a zoufalstvím, takže nejstatečnější ze statečných byli hotovi k oběti nejvyšší, ne výměna komunistické iluze za komunistickou realitu. Nepokládám se za žádného obzvláštního geroje, ale byl jsem - a ne sám – v oněch srpnových dnech připraven vzít do ruky zbraň a jít do boje… to se ví, že ne za Dubčeka a Smrkovského. Ti by mi za to nestáli, figurky žalostné, jimž se rozklepala kolena, když na ně zadupal Brežněv.

Jako vždy, ani v onom čase zmařených nadějí nebyl národ jednotný, jak se na první pohled zdál, nýbrž se členil na několik při troše pozornosti dobře rozpoznatelných skupin. Byli tací, kteří vpád sovětských tanků uvítali. Jsouce zbabělí se tím tajili, takže je dnes obtížno soudit, jaký díl společnosti představovali, ale hádal bych, že přibližně týž, jaký dnes představují třešničkoví komunisté, jejich přímí potomci. Byli i jiní, jimž o něco vlídnější politické klima a o něco uvolněnější hospodářské poměry víceméně stačily a dál nehleděli; to byli ti, mezi něž se soudruh Grebeníček ve své komunistické neomalenosti pokouší napasovat Jana Palacha. Jako vždy v národě českém, byly zde dušičky přiboudlé, jimž je všechno jedno, hlavně že je půllitr plný a naši zlatí hoši vykopali mistra ligy; a byli začtvrté a doposud jsou tací, jimž nestačí polovičatost ani tehdy dubčekovská, ani dnes postkomunistická, nýbrž se snaží naplnit pojmy demokracie a občanské svobody (což, mimochodem, je něco jiného než svoboda v nacionalistickém pojetí) beze zbytku a výjimek. Řeči typu – ach, takoví jsme přece byli, tomu jsme věřili všichni, jsou… nechci hned říkat lež. Jen pohodlná zástěrka, pod niž lze schovat vlastní hloupost, lehkověrnost, i všelijaké svinstvíčko v duši, za něž se jeho nositel stydí a rád by je rozprostřel na všechny ostatní.

A odnáší mě vzpomínka do dnů ještě starších, jejichž pamětníkům musí být let nejméně pětašedesát, aby o nich mohli vydat živé svědectví. O to snadněji se s nimi švindluje, nepravdy a zkreslenosti namlouvá. Ach, takoví jsme přece byli všichni, věší nepamětníkům na nos někdejší nadšení fučíkovci a skladatelé oslavných dumek na velikého Stalina, které to časem přešlo a stali se význačnými kulturními tvůrci, ne-li přímo disidenty. Ne a ne, svazáčkové rozjuchaní, tak naivně pomatení (a docela pěkně nebezpeční) jste byli vy, nás ostatní do toho nepleťte. Byl jsem kluk sotva patnáctiletý, když na Staroměstském náměstí vyhlašoval Gottwald vítězství pracujícího lidu nad buržoazií, ale dovedl jsem si představit, k jakým koncům to asi tak komunisté přivedou a co nás všechny bude stát únorové vítězství. Se mnou pak i valná většina mých klukovských přátel a spolužáků; pár komunisticky naočkovaných mezi nimi bylo, ale raději se neprojevovali, aby si nevysloužili pohrdání a posměch. Nikoliv, soudruzi pozdě k rozumu přišlí, můžete snad rozprostřít svůj z ostudy ušitý plášť na všechny, jelikož těch, kdož vám mohou odporovat, je už pořídku a vy jste se vyškrábali do postavení, z nějž vás je slyšet, ale nepravdu na skutečnost ani tak nepřemalujete.

Mám i vzpomínku úplně nejstarší, z dob takzvaného Protektorátu Čechy a Morava. Také k ní se víže oslavná legenda, ledaže naruby obrácená: o tom, kterak veškerý národ stál jako jeden muž v odporu proti nacistickým okupantům, snad jen s výjimkou několika málo zrádců a kolaborantů, jež pak postihl zasloužený trest. No, něco drobátko odlišného se mi klube z mlh dětství mého. Bylo to v roce 1943, kdy z tehdy neutrálního Švédska přijeli do Prahy dva atleti, aby se pokusili o překonání světového rekordu teď už nevím v kterých disciplinách. Tak neobyčejná to byla událost, že si ještě dnes vzpomenu na jejich jména: Håkonson a Anders. To se ví, letěl jsem na strahovský stadion, až se mi uši třepaly, kdypak se tenkrát naskytla příležitost spatřit živého Švéda a světového rekordmana k tomu. Rekord, jestli si dobře vzpomínám, zůstal nedotčen, zato byl v závěru produkce prosloven (česky) bojovný projev, ohlašující blízké vítězství říšských zbraní nad nepřítelem jak bolševickým, tak i židozednářsko-plutokratickým. Poté zazněly tři hymny (Deutschlandlied, Die Fahne hoch a Kde domov můj), a nad strahovský stadion, do posledního místa zaplněný, vyletěl les paží (českých) vztyčených k árijskému pozdravu.

A tak vám nevím, jak tomu opravdu bylo s tím jednosvorným odporem proti nacistickému nepříteli. Buď se k zmíněnému špektáklu seběhli všichni zrádci a kolaboranti z celého Protektorátu – ale to by jich bylo jaksi až příliš – nebo čímsi vrže v oslavná legenda. Nechci vynášet kategorické soudy, byl jsem desítiletý klouček a nerozuměl jsem tak úplně, co se kolem mě děje; s odstupem sedmdesáti let bych však řekl, že nic tak zvlášť odlišného od předchozích dvou případů. Když vynechám dušičky pivní, jimž je všechno jedno, byla zde velká –nedokážu posoudit jak - část lidí českých, kteří nacismus zásadně odmítali a nejstatečnější z nich proti němu aktivně bojovali. Takoví ale na strahovský stadion ani nelezli, jelikož si dovedli představit, co tam na ně asi čeká. Byl zde protipól těch, kteří se s nacistickou ideou ztotožnili a sloužili jí, mnohdy dokonce nezištně. Nebylo jich moc, ale byli. Jako vždy nebyla nouze o lidi ohebného charakteru, kteří by za ideu nacionálního socialismu zinkovou protektorátní korunu nedali, bystře se však chápali výhod, co jich skýtala Heydrichova akce a podobná opatření k uklidnění atmosféry v okupované zemi, o nichž lze říci ledacos, jen ne že by se setkávala s odmítnutím. Neméně bystře se lidé téhož typu týden před koncem války začali shánět po partyzánských zásluhách, stávali se nejhorlivějšími vykonavateli národní msty na poražených Němcích, včas si opatřili rudý průkaz komunisty, s nímž pak vpluli do úřadů a hodností osvobozené republiky. A byli i tací, kteří ve dnech mnichovské krize nabídli k oběti své životy v boji třeba i beznadějném, aby obhálili čest svou a svého státu. Avšak muž, v jehož rukou osud státu ležel, se rozhodl pro kapitulaci bez boje, i zahořkla jejich srdce. Copak je to všecno platné, řekli si, je zde obrovská, vítězná síla – ono to první dva roky opravdu vypadalo, že válku vyhraje spíš Hitler - a bude rozumnější sbírat drobty vítězství spolu s ní, než se jí nechat bez užitku převálcovat. Suď je za to, kdo se k tomu cítíš povolán.

Jakási zákonitost se zdá ze všeho vyplývat: čím delší odstup od popisovaného děje, tím obtížnější bývá odlišit historickou skutečnost od bájí a legend. Poslat k čertu soudruha Grebeníčka s jeho bájí o komunistech, jimiž jsme v roce 1968 byli tak či onak všichni, je ještě snadné; v dobré třetině národa je svědectví dosud živé. Jak tomu bylo s rozvrstvením českého lidu za nacistické okupace, je už nesnadněji k posouzení, očekávám ostatně, co odsudků a nařčení z odrodilectví se sesype na mou plešatou hlavu, až se tento článek objeví na stránkách Neviditelného psiska. A jak tomu bylo ještě dřív, zda opravdu veškerý národ český v nadšení tak jednosvorném uvítal zrod Československé republiky, odvrhnuv s opovržením habsburské jho… nevím, lidé milí, nebyl jsem u toho. Jen si vzpomínám na všelijaké strejce, co přicházeli k mému turnovskému dědečkovi do kvelbu a usednuše ztěžka na štokrle vzdychali – copak je to všechno platný, pane sousede, za Rakouska bejvalo líp. Za Rakouska bejvalo spravedlivěji. Sedlák mohl zažalovat pana arcivévodu, že mu na honu pošlapal úrodu, a soud mu dal zapravdu. Nevím. Třeba bylo takových jen pár, podivínů s hlavami otočenými dozadu. Třeba jich bylo mnoho. Třeba většina. Nevím, vědět nemohu a nebudu, mlha legendy se rozklenula nad historií českou.

Vyslovme tudíž druhou zákonitost: kdekoliv se setkáme s řečmi o jednotě a svornosti v osudových chvílích národa (z níž vyčníval možná, no dobře, nějaký ten zrádce či odrodilec), vězme, že nedoléhá ozvěna skutečnosti k sluchu našemu, nýbrž legenda, psaná vášněmi své doby. Vášně odplavil čas, legenda však jako skála stojí, k zapsání do učebnic vhodná, bez hlubšího zahledění do dějin za pravdu pravdoucí braná. I buďme ostražití a nevěřme hned všemu jen proto, že se nám tomu věřit chce; kousíček historické pravdy v legendě bývá, ani nejučenější dějepisec nám však nepoví, jak velký. Neboť i dějepisci mají své vášně a své víry, jimž dávají přednost před neupravenou skutečností, a jsou dějiny i dějinami polopravd a tendencí dávno zapomenutých, leč do dneška působících, amen.

Hannover, 14. března 2013