21.7.2017 | Svátek má Vítězslav


SPOLEČNOST: K čemu je Obec spisovatelů

1.4.2015

Nedávno jsem se rozhodla, že moje nová kniha bude popisovat vyšetřování vraždy. A jak už to u žen bývá, až teď při psaní se ukazuje, že šlo o rozhodnutí nepříliš promyšlené. Napsat dobrý detektivní příběh je totiž podobně zapeklité jako hrát šachy. Ve skutečnosti je to skládačka, na jejímž konci musí do sebe jednotlivé tahy zapadnout, aby si čtenář uvědomil: „Jistě, takhle to přece muselo být. Jak je možné, že jsem to neviděl, když jsem měl řešení celou dobu před očima, a přesto jsem pro jednotlivé důkazy nepostřehl to nejdůležitější?“

Ve hře v šachy ovšem každý tah ovlivňuje tahy budoucí, a když se hráč splete, na rozdíl od vyšetřování vraždy není možné vrátit se zpět a začít znovu. Některé detektivky, k nimž dojde ve skutečném životě, však probíhají zcela jinak a na jejich počátku leckdy nelze říci, zda v závěru vyšetřování objevíte vraha nebo spíš okno do jiného světa. Anebo – jako v příběhu, který vám chci dneska vyprávět – získáte nejenom cíl, který hledáte, ale i právní poučení a bonus navíc. Ale o tom až za chvíli.

Začátek nakladatelské detektivky

Pracuji v nakladatelství, které se rozhodlo vyhovět prosbě obchodního partnera a vydat pro něj a na jeho objednávku román, který v polovině minulého století napsal nepříliš známý autor. Dobrá tedy. Obchodní partner přinese jediný výtisk oné knihy z roku 1947, a tak už první krok je časově i finančně náročný – knihu je třeba celou přepsat, abychom text z papírových stránek dostali do elektronické podoby, z níž se teprve poté může vysázet.

Krok číslo dvě už je složitější – k vydání knihy je třeba získat autorská práva, tedy souhlas autora či jeho dědiců s publikací. Právně jde o soubor majetkových práv, jichž se autor nemůže vzdát a která přecházejí na dědice. Majetková práva podle aktuálně platného § 27 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, trvají po dobu autorova života a ještě 70 let po jeho smrti. Aby tedy bylo dílo pro nás nakladatele volné, musel by autor zemřít v roce 1945. Víme‑li ovšem, že román vyšel v roce 1947, o volné dílo se patrně nebude jednat, i když můžete namítnout, že mohl být vydán až po autorově smrti. Ale chceme‑li, aby vše bylo čisté a ve shodě s právem, nemůže nám taková domněnka stačit. Detektivní pátrání v tuto chvíli začíná.

Co všechno o nás ví internet

Zadám jméno do vyhledávače Google a za vteřinu mám první údaje: Novinář a spisovatel, narozen 14. dubna 1905 v Praze, autor šesti románů, mezi nimi i ten náš. Kdyby byl živ, bylo by mu letos 110 let. Na další informace už je vyhledávač skoupý, hledání neulehčuje ani skutečnost, že stejně se jmenuje současný fotograf, jehož fotografické práce nám vyhledávač neustále vnucuje. A tak si v redakci rozdělujeme úkoly a detektivní pátrání se rychle rozbíhá.

Instituce, které by mohly něco vědět

Během další hodiny to v nakladatelství vypadá jako v pravé detektivní kanceláři – moje kolegyně volají různým institucím, které by mohly mít nějaké informace – Centrální evidence obyvatel („Fyzickým osobám telefonické informace neposkytujeme. Pošlete si písemnou žádost.“), Státní archiv, Národní knihovna, Syndikát novinářů…

Hodina uplyne a stále nejsme o moc dál. Napadá mě Dilia, což je divadelní, literární a audiovizuální agentura, zákonem určená zastupovat autory a starat se o jejich autorská a nakladatelská práva. Organizace existuje od roku 1949, je tedy jistá naděje, že by se u ní kdysi dávno mohl náš autor zaevidovat. Podruhé věnujeme tiché poděkování za spásný internet, protože Dilia má seznam „svých“ autorů uveřejněný na webu. Jméno našeho neznámého však mezi stovkami abecedně řazených autorů nenacházíme.

Hrstka práva podruhé

Přemýšlíme, co teď. Autorské právo, v jehož zájmu se pídíme po dědicích našeho romanopisce, má dvě složky: prvním je souhlas s publikováním a druhým právo na autorský honorář. U prvního souhlasu nepředpokládáme problém. Jak víme z dosavadní nakladatelské činnosti, autoři i jejich dědicové bývají obvykle za další publikaci díla spíše rádi než neradi. I s autorským honorářem si víme rady – zašleme ho, kam si dědic či držitel práv (možná autorská instituce nebo stát) budou přát. Napadlo by vás, že bude těžké někoho z nich najít, určit nebo vyhledat?

A tak se znovu vracím na stránky agentury Dilia – třeba v nich najdu radu, jak dále postupovat. Rozumné by totiž bylo, kdyby stát pro tyto situace stanovil nástroj k řešení – například autorský honorář někam poslat a kdyby se časem autor či jeho dědic objevil, stát by mu onu částku i se zákonnými úroky přeposlal.

Co všechno dělá Dilia pro autory

Po chvíli klikání nacházím záložku s nadpisem: Hledáme autory, nositele autorských práv a jejich dědice, aby se přihlásili o své nároky. Složka vyjmenovává dobré dvě stovky neznámých spisovatelů či tvůrců jiných duševních děla, které Dilia hledá podobně jako my. Zajásám, ale radost se brzy ukáže jako předčasná. Seznam hledaných je sice úctyhodný, ale jméno našeho autora v něm nefiguruje.

A tak se Blanka Havlíčková opět chopí telefonu a vytočí kancelář ředitele Dilie. Po chvíli vysvětlování konečně máme upotřebitelný výsledek: „Pošlete nám dotaz mailem, my se na to hned podíváme.“ Za deset minut přichází odpověď, která praví: „Pokud nevíte, kdy autor zemřel, tak může být naživu, byť je to nepravděpodobné. Bez přesného data úmrtí však nelze začít hledat dědice autorských práv.“

Připadám si jako slepička v oné pohádce. A protože mou specializací je rodinné a dědické právo, napadne mě zavolat odborníkovi, který se autorským právem živí: mé advokátní kolegyni Heleně Chaloupkové. A přestože nejde o dotaz akutní ani tak důležitý, jako kdyby se jednalo o bezpečnost země, kolegyně se obratem pouští do zjišťování. Za hodinu už mi v mobilu pípá podrobná textová zpráva.

Hrstka práva potřetí

Rada bohužel není jednoduchá – autorský zákon je po novele, provedené zákonem č. 228/2014 Sb., jehož účinnost nastala 7. listopadu loňského roku. Novela sice počítá se zákonnou licencí pro osiřelá díla, ta však platí jen pro knihovny a veřejnoprávní televizi a rozhlas, kde lze číst ukázky či tisknout úryvky bez zvláštního omezení. Dílo osiřelé je pak podle § 27 autorského zákona takové, jehož autor není znám anebo není nalezen.

Ani toto ustanovení nám tedy nepomůže, navíc závěru o osiřelosti musí předcházet důsledné vyhledávání, které nakladateli ukládá povinnost vyvinout před užitím díla poměrně značné úsilí při hledání, a to nejen na území jednoho státu. Příloha novely obsahuje seznam institucí, v nichž mají nešťastní nakladatelé povinnost pátrat: jde o katalogy Národní knihovny, Národního archivu i archívů zahraničních, všelijaké databáze a rejstříky, seznamy autorů a titulů, a to nejen u nás, ale i v zahraničí.

Nakonec jsem ráda osudu či prozřetelnosti za rodinnou specializaci. Věděli jste například, že autorské právo upravuje pět směrnic Evropské unie a jedno nařízení Evropského parlamentu?

K čemu může být Obec spisovatelů

A tak si kasám rukávy a vrhám se do další etapy bádání, kterou je možno popsat postulátem: O každém přece někdo něco ví. Rozesílám desítky mailů kamarádům, známým, členům Obce spisovatelů a Střediska západočeských spisovatelů. Mezi nimi je řada novinářů, šéfů velkých státních institucí a zaměstnanců knihoven po celé republice. Neuplyne ani deset minut a vynaložená práce začíná nést své plody: první doporučení přijde od Vlastislava Tomana, autora komiksů mého dětství (určitě jste také v ABC hltali Příhody Malého boha nebo Kruanova dobrodružství) a směřuje nás k Syndikátu novinářů, který by mohl něco najít v archívu po zaniklém Svazu. Opět jde o radost předčasnou – Svaz novinářů nám potvrdí jen ty informace, jež už máme. Plzeňský spisovatel Ivo Fencl odpovídá vzápětí heslem získaným z Lexikonu české literatury: Zjišťujeme z něj, že autor dosáhl hodnosti podplukovníka, dobře uměl německy, rumunsky a italsky, překládal z těchto tří jazyků a mohl klidně zemřít v zahraničí. Po roce 1944 pak vydával knihy pod pseudonymem.

Františka Vrbenská potvrzuje informace z národní knihovnické databáze a odkazuje mě na Obec překladatelů. Helena Šlezingerová z plzeňské Městské knihovny připojí odkaz na Památník národního písemnictví a Ústav pro českou literaturu Akademie věd. Všichni mí drazí přátelé potvrzují, že jmenovaný už určitě nežije. Kde však jeho život skončil a kdo po něm dědil, je stále otázkou.

Den končí. Ve vyšetřování jsme o mnoho dále nepokročili, nicméně už cítím, že reakce kolegů a známých naznačuje cosi mnohem důležitějšího – že totiž kolem sebe mám přátele, kterým můj problém není cizí.

Druhý den detektivka pokračuje. Profesor Viktora z plzeňské filozofické fakulty tlumočí informace ze Slovníku českých soudobých spisovatelů, který vydali v Praze v roce 1944. Vedle jména a data narození tam stojí: úmrtí neznámé; otec vězeňský dozorce; v meziválečném období byl podplukovníkem československé armády; za okupace se věnoval žurnalistice – byl nakladatelský tajemník, spolupracovník nedělních příloh řady novin a časopisů, v roce 1942 redigoval Rozpravy o literatuře a umění, dále se věnoval překladatelství (z italštiny, němčiny, rumunštiny), také byl členem několika venkovských divadelních společností. Následuje bohatá bibliografie, až mě napadají úvahy o nespravedlnostech tohoto světa a spisovatelského řemesla zvlášť: novinář, autor devíti románů, jedné dramatizace a knížek pro děti je už pár desítek let po své smrti neznámý. Možná proto, že jiná díla byla lepší, ale třeba jen neměl tolik štěstí nebo dost financí či nápadů na vhodný marketing. Kdo ví, jak dopadneme my, jeho dnešní kolegové, říkám si, když si uvědomím, že v loňském roce v ČR vyšlo více než 16 000 knih.

Poslední dlouhý e‑mail i všechny ostatní mě zahřejí u srdce – díky, vám všem, přátelé.

Konečné rozhodnutí

Čas běží a nakladatelství se musí rozhodnout. Mohli bychom knihu vydat bez výslovného souhlasu dědice a autorský honorář uschovat pro případ, že dědice či autorova následovníka časem vypátráme nebo se dokonce sám přihlásí. Tím spíš, že kniha má obchodnímu partnerovi sloužit jen pro osobní potřebu jako dárek nebo pozornost a patrně nebude nabízena v běžné knižní distribuci. Ale přesto – chceme klidně spát s uspokojením, že jsme pro vypátrání dědiců udělali opravdu vše. Jaká ironie – čtenář by patrně neřekl, jakou aktivitu nutno vyvinout, abychom našli adresáta autorského honoráře. Tím spíš, jsou‑li stránky denního tisku plné zkazek o zlodějích, podvodnících nebo tunelářích. A pak jednou večer si znovu přečteme všechny informace, které jsme o neznámém spisovateli vypátrali, zejména stať o znalosti jazyků a možné smrti autora v zahraničí (díky, Ivo!), a pokusíme se naposledy autorovo jméno vyhledat v zahraničních vyhledávačích. A Július Muránsky, náš nepřekonatelný grafik, jehož práce s počítačem živí, učiní pár pokusů, několikrát klikne přesně tam, kam má, a pak už se nestačíme divit. V Německu totiž objeví autorovu vnučku, která na svých facebookových stránkách vyvěsila vlastní rodokmen i s dědečkem – novinářem a spisovatelem. Po několikadenním pátrání konečně jeden „pevný“ bod ve vesmíru.

Detektivní pátrání bylo úspěšně. A můj bonus navíc? Ještě několik dalších dnů mi ze všech stran přicházejí maily od přátel s drobnými poznámkami, doporučením, nápady anebo přinejmenším s odpovědí: „Mrzí mě, že ti nemůžu pomoci, ale o tomto pánovi nic nevím.“

A tak si nakonec říkám – i kdybychom nezjistili nic konkrétního, díky vám, přátelé. Je milé vědět, že v dnešní uspěchané době, tolik zpochybňované a zatracované, se najde řada z vás, kteří neváháte kvůli příteli vstát od stolu a zalistovat v encyklopediích a databázích. Anebo jenom odpovědět. K tomu totiž má přátele každý z nás. Koneckonců možná i já jsem na světě z téhož důvodu. A čekám, až se někdy ozvete. Budu se snažit vám pomoci stejně, jako jste pomohli vy mně.

Psáno pro Rodinné listy, březen 2015



Diskuse


J. Kraus
9:53
1.4.2015

A. Alda
9:40
1.4.2015

P. Jansky
9:09
1.4.2015

R. Langer
8:43
1.4.2015

V. Vaclavik
8:14
1.4.2015

I. Fencl
0:11
1.4.2015

počet příspěvků: 6, poslední 1.4.2015 09:53









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.