5.12.2016 | Svátek má Jitka






SPOLEČNOST: Justice jako nepřítel

23.5.2014

Nízká a stále klesající důvěra veřejnosti v justici v širším slova smyslu, tedy v soudy a státní zastupitelství, je chronické onemocnění doložené výsledky průzkumů veřejného mínění. Snad každý z často se střídajících ministrů spravedlnosti při nástupu do úřadu uváděl obnovení důvěry v justici jako jeden ze svých cílů. Nicméně obtížná nemoc vykazuje velkou odolnost vůči všem použitým léčebným postupům. Patří k činitelům snižujícím kvalitu života v zemi a je ostudou pro stát, který viditelně selhává v jedné ze svých základních a nezastupitelných funkcí.

Nejčastěji se vina za pokles důvěry přičítá soudcům, méně státním zástupcům, jejichž jednání je méně viditelné, mnohdy ale o to více škodlivé. Pozornosti většinou uniká vliv pomocného personálu.

Samozřejmě hlavní příčinou špatné pověsti justice jsou vady rozhodovacích procesů, jdoucí někdy až do viditelné svévole. Podceňovaný, nicméně významný je ale také vliv nadřazeného chování justice k občanům a okázalého nezájmu o jejich bolesti, kvůli nimž se na ni obracejí. Justice se totiž občas k občanům chová tak, jako by jediným oprávněním jejich životů bylo vytváření pracovních míst pro její pracovníky a mimo tento základní účel jsou jen obtížná chátra. Myšlenka, že justice je zvláštní službou státu občanům, zní mnoha jejím pracovníkům jako špatný vtip.

Odpuzující nadřazenost justice má mnoho podob, které spojuje jistota beztrestnosti špatného zacházení s občany. Např. soudce zapomene, že má soudit a nechá strany čekat déle než půlhodinu. Předseda soudu to zakryje tvrzením, že si zapomnětlivého soudce právě v tu chvíli povolal k řešení nějakého vážného problému. Nebo si soudce naplánuje hlavní líčení tak, že je musí během dne na několik hodin přerušit. Totéž se opakuje po dva, tři dny za sebou. Účastníci řízení ztratí celý den kvůli dvěma hodinám jednání. Z hlediska soudu se nic neděje, protože soudce je v přestávkách jednání dostatečně vytížen psaním rozsudků či studiem spisů. Že strany řízení přijely do sídla soudu z jiné obce a nemají možnost účelného náhradního využití přestávek, soud nezajímá. Čas občanské chátry má pro soudce nulovou hodnotu. Jindy nalézací soud neodešle k vyřízení vyšší instancí stížnost proti nevyhovění návrhu na vydání předběžného opatření, a vytvoří tak prostor pro způsobení značné škody stěžovateli, který by jí byl v případě včasného rozhodnutí soudu uchráněn. Někdy se soud omluví a po stížnosti se zázračně uzdraví písařka, která to zavinila. Malér se ale nedá odčinit a stížnost bude stejně vyhodnocena jako nedůvodná. Jinak je poměrně běžné, že spisy napadené odvoláním zůstávají ležet u nalézacího soudu i několik měsíců. S oblibou se to svádí na zatížení soudů vyřizováním agendy milostí prezidenta republiky. Ale i před amnestií se vždy nějaké "objektivní" důvody našly.

Státní zástupci často nadužívají právo nechat bez odpovědi opakovaná podání, která neobsahují nové skutečnosti: i když předkladatel podnětu nové skutečnosti uvede, prostě je přehlédnou a věc nevyřídí. Mohou si to dovolit, neboť opravný prostředek neexistuje. Speciálním případem obtěžování občanů je použití eskamotáže s pravidly místní příslušnosti k slučování kauz, které spolu věcně fakticky nesouvisejí. Není-li motivem přímo dopravení případu do rukou orgánu, který ochotně splní předem dané zadání na postižení podezřelého, pak nejčastěji se takový postup zdůvodňuje ekonomií přípravného řízení. Z pohledu účastníků řízení to ale většinou vypadá úplně jinak: jsou nuceni dojíždět k úkonům trestního řízení na značnou vzdálenost a v případě soudního projednání věci mařit hodiny a dny svého života sledováním dokazování, které se jich věcně vůbec netýká.

Někdy dochází přímo k šikanózním zákrokům proti veřejnosti. Občan, který oznamuje předsedovi senátu pořizování zvukového záznamu, je v téže chvíli vykázán ze soudní síně, protože zapnul diktafon bez vědomí předsedy senátu. Bez předchozí výstrahy se ruší hlavní líčení a nahrazují je výslechy mimo hlavní líčení, k nimž nemá přístup veřejnost. Obtížným zvědavcům, kteří někdy přijíždějí i z velké dálky, nezbývá než se vrátit domů s nepořízenou.

Příznačný je postoj k vyřizování stížností a návrhů na kárné řízení kvůli zavinění nesprávného rozhodnutí, jímž občanovi vznikla škoda: napravení pochybení odvolacím či stížnostním orgánem se obecně uznává za dostatečné zadostiučinění. Původce nepřístojnosti má tak zajištěnu beztrestnost. Podle téhož myšlenkového postupu by neměl být trestně stíhán zloděj, kterému policie zabavila kořist a vrátila ji původnímu majiteli.

Stát vyplácí obětem selhání justice odškodné, jehož objem se rok od roku zvyšuje a pohybuje se řádově ve stamilionech. Ale úřední činitelé, jejichž pochybení je příčinou placení odškodného, se nepodílejí ani zlomkem svých platů, protože regresní nároky vůči nim nelze uplatnit, pokud nebyli v souvislosti s vadným řízením kárně nebo trestně stíháni.

Hojné jsou drobné projevy nadřazenosti nad veřejnost, které ani nelze napadnout stížností, natož podnětem ke kárnému řízení. Jsou důsledkem dlouhodobého nadhodnocení významu nezávislosti justice a přemílání pojmu "nezávislost" politiky a novináři, které vypěstovalo v hlavách části jejích pracovníků pocit výlučnosti a nadřazenosti nad ostatní společnost. Hloubka jeho zakotvení v kolektivním povědomí komunity odpovídá netečnosti funkcionářů státní správy soudů a státního zastupitelství k neetickému jednání podřízených. Své pravomoci kárných žalobců využívají zřídka, neradi, a bohužel někdy také k vyřizování osobních účtů. Proto by částečným řešením mohlo být zřízení nezávislého mimorezortního dohledu nad chováním soudců a státních zástupců.

Žádné legislativní a administrativní opatření nebude mít ale dostatečnou účinnost, nedojde-li k odpovídajícím změnám v myšlení soudců, státních zástupců a dalších pracovníků justice. Cesta k jejich vyvolání vede přes širokou celospolečenskou debatu o etické stránce jejich činnosti a o postavení příslušných profesních komunit ve společnosti. Jde o to, zda se najde někdo, kdo ji vyvolá.



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.