29.3.2024 | Svátek má Taťána


SPOLEČNOST: Jsem rád, že jsem Čech

24.10.2015

Pro psaní tohoto článku mám motiv poněkud negativní: Hodně mi vadí, že kolem sebe často slýchám větu „Stydím se za to, že jsem Čech“. Důvody tohoto „studu“ jsou u různých lidí různé a postupně se mění v čase. Někdo se stydí za našeho prezidenta, ať to byl Havel nebo Zeman, někdo se stydí za pravicovou vládu, jiný za levicovou vládu, někdo se stydí za Ratha, jiný za Ištvana. Někdo se stydí za přístup k Romům, jiný za korupci, opět jiný za první místo v pití alkoholu. Však to znáte sami.

A tak budu provokovat: Jsem rád, že jsem Čech. Nepíšu, že jsem hrdý nebo pyšný na to, že jsem Čech. Pyšný člověk se zpravidla srovnává s někým jiným a připadá si lepší. Já nemám potřebu připadat si lepší než Slováci, Poláci, Němci nebo Rakušané. Své češství jsem si nevybral, ale musel jsem k němu vnitřně přitakat. Příležitostí k jeho odmítnutí a následné emigraci jsem měl během života dost. (Prosím vás, drazí kritici, nijak tím nechci říci, že lidé, kteří emigrovali, ať už z donucení nebo dobrovolně, své češství zapřeli.) Beru ho spíše jako úkol než jako přednost.

Před několika lety se mi dostala do ruky knížečka, kterou napsali tři autoři jako příručku pro ty, kdo se chystají navštívit naši vlast a trochu déle v ní pobýt. Je velmi zábavná a poučná. Dovolím si dva odstavce ocitovat: „...recepční v hotelu na vás vrhne pohled, který ve vás vyvolá podezření, že asi měla své vlastní představy o tom, jak tento večer naložit s pokojem, který jste si zamluvili. Pokladní v obchodě vypadá tak chmurně, že se jí chcete zeptat, zda náhodou nezesnula její oblíbená kočka. Ne, nezesnula. Pokladní tak prostě vypadá. Příslušníci jiných národů potřebují nějaký vážný důvod, aby vypadali nasupeně. Češi ne.

Nechcete-li je rozčílit, nesnažte se je rozveselit. Pokud cestujete veřejným dopravním prostředkem a nemáte do další zastávky žádnou možnost úniku, raději svůj usměvavý obličej či zářící výraz ve tváři schovejte pod šálu nebo pod klobouk. V létě se můžete dívat do země a snažit se představit si, že nejdete na koncert, po němž si dáte skvělou večeři, ale že jdete k zubaři na zákrok, který jste již půl roku odkládali.“

V posledních letech se to trochu zlepšilo. A já jsem se už před lety rozhodl, že se to pokusím změnit. Pravda, jiného člověka změnit nemůžeme. Ale můžeme změnit sami sebe. A pokusit se jít příkladem a přesvědčit i druhé.

Jako křesťan vím, že na této straně nebe dokonalou společnost nevytvoříme. Letos máme nejvyšší růst HDP z celé Evropy, ale to nepotrvá dlouho. Patrně ani napřesrok nebudou naše děti nejlepší v testech PISA. A ani do deseti let patrně nebudeme nejlepší v konkurenceschopnosti. S vnímáním korupce se to snad trochu zlepší, ale možná to ani po patnácti letech nebude žádná sláva. I když... kdo ví?

Ale věřte mi, není to u nás tak špatné. Přes mizerné platy lékařů a odchody mnohých z nich za lepším máme špičkové zdravotnictví. Úředníci jsou mnohem přívětivější, než bývali před lety, a stále se to zlepšuje – přestože jediná disciplína, v níž dosahují celosvětově vynikajících výsledků, je vysvětlování žadatelům o cokoli nestandardního, že „to prostě nejde“. Zdravotní personál v nemocnicích i na různých poliklinikách je usměvavější a vstřícnější.

A pak jsou tu další závažné věci, byť z jiného soudku. Máme tu svobodu slova, jaká je málokde. Skoro si říkám, jestli to tu není nejlepší na světě. Když chci a když si to zrovna mohu vnitřně dovolit, mohu se nechat rozčílit jak Danielem Veselým nebo Janem Kellerem, tak Petrem Hájkem nebo Adamem Bartošem. Nikdo je nezavírá a nikdo jim nebrání publikovat. Jak tak pozoruji svět, je tady méně vnitřní cenzury než ve Skandinávii, Velké Británii nebo Německu. A svoboda slova je nesmírně důležitá věc.

Dokonce si myslím, že přes všechny dílčí nedostatky máme relativně dobrý sociální systém.

Vím, že toto tvrzení mnohé zvedne ze židle, ať už z důvodů pravicových nebo levicových. Zkuste se na to ale podívat nikoli z hlediska absolutního, nýbrž z hlediska relativního – jak to vypadá ve srovnatelných státech jinde, a s uvážením našich ekonomických možností. Jistě, sám bych dokázal vyjmenovat spoustu věcí, které se mi nelíbí, existencí minimální mzdy počínaje a nivelizovanými důchody bez možnosti si rozumně naspořit na stáří konče. Ale pokud se na to podíváte z hlediska relativního, není ČR žádný propadák.

Mám zkušenost, že když napíšu nějaký podobný trochu optimistický článek, dostanu spoustu reakcí, které dokazují, jak je to tu vlastně špatné, nebo jež uvádějí konkrétní případy, které má tvrzení vyvracejí. Přidám osobní zkušenost: Byl jsem několik desetiletí pastorem rostoucího a posléze velkého sboru. A moje pastorační a organizační činnost spočívala z devadesáti procent z řešení průšvihů, trablů a potíží. Bylo to vlastně nesmírně únavné a často frustrující. Měl jsem co do činění s lidmi nejednou hádavými, nesmiřitelnými, někdy omezenými, sobeckými a nesebekritickými, při snaze řešit manželský konflikt se na mě občas naštvaly obě strany, takže kdybych nevěřil v Boha a jeho povolání, dávno bych z toho utekl. Ale po letech, když se člověk podívá zpátky, tak vidí nejen to, co se nepovedlo, ale i to, co se povedlo, a když potkávám duchovní (nebo i tělesné) děti svých duchovních dětí, zakouším obrovskou radost.

Když jsem se snažil pomáhat bezdomovcům, narazil jsem mnohdy na lidskou necitelnost a nemilostivost, ale v mnoha případech i na hlubokou empatii a snahu pomoci sahající daleko za rámec předpisů a nařízení. Proto mi vadí veškerá zevšeobecňování typu „Češi jsou xenofobní“ nebo „Češi jsou lhostejní“ a tak všelijak podobně. Zkusme sabotovat generalizace a negativismus. Třeba tím, že v dopravních prostředcích nebudeme myslet na ten nemocný zub, ale na některou z těch krásných českých pohádek, které nás v dětství tak dojímaly. A pokud jste křesťané, můžete pomyslet na Boží království, do něhož jsme povoláni. Možná vzbudíme pozornost u svých spoluobčanů, možná sklidíme i nějaký ten nevraživý pohled, ale třeba se k nám někdo přidá. A svět kolem nás bude příjemnější místo k životu.