Pan doktor Hulík vyprovokoval mne k těmto řádkům. Svým vyprávěním o těch, kteří, patheticky řečeno, zemřeli, abychom my mohli žít. O těch, které zformovala (dnes bychom řekli naprogramovala) minulost, o jejímž smyslu prý netřeba už přemýšlet. Což pan doktor Hulík právem zpochybnil a také já si to přeji zpochybnit. Zpochybňuje to i zpěvák Jan Vyčítal, uvědomil jsem si při manifestaci za americkou radarovou stanici u nás, v pondělí na Hradčanech, když tam zpíval svou píseň o těch vojácích republiky, kteří svedli roku 1942 svůj poslední boj v Resslově ulici. Vnucuje se tudíž otázka, kdo jsou ti, kdož si ji přejí zpochybňovat. Dělali to samozřejmě komunisté, podstrkující nám svůj nápad, že historie začala až s nimi. Bohužel se o totéž pokusila i paní doktorka Šiklová, onehdy v Berlínu, kde na připomínku, že byl jakýsi útlak i před totalitním tažením proti Chartě 77, odpověděla, že to nemá smysl připomínat, to bychom prý (podle pí doktorky Šiklové) mohli vzpomínat i padlých v bitvě u Lipska…

Zabrousit chci opět, tak jako pan doktor Hulík, do let Protektorátu Čechy a Morava. Hrdinkou tohoto příběhu je jistá Marie Vančurová a její i svůj příběh dal dohromady Jan Filípek. Ten přežil, a to za okolností svědčících spíše pro nacistický soud, než pro soudy komunistické. Vyplyne později. Snad to bylo tím, že nacisté (pokud je mi známo) neměli Právnickou školu pracujících. Hutný díl rozsudků let padesátých (kterých nebudiž vzpomínáno, tak jako nevzpomínáme padlých z bitvy u Lipska, poradila nám profesionální „pedagogyně“) měli ovšem na svědomí i jurisprudenti vyškolení ještě dříve, ale chtiví osvědčit se i v nových poměrech.

Jan Filípek, původně obyčejný kluk z Třeboně, býval osobním tajemníkem pana Ing. Feierabenda v agrárnickém podniku Kooperativa. Po Mnichovu stal se Feierabend ministrem a ministerstvo mu zůstalo i po německé okupaci ve vládě protektorátní. Tedy kolaborant. Jak jinak, přece též agrárník. Té strany, co jsme si ji roku 1945 v osvobozené republice už nesměli dovolit. Její hlavu, pana Berana, dokonce zčerstva, ještě před únorem, poslali na 20 let do kriminálu, kde také umřel. O cosi dříve byl zajisté i v kriminálu nacistickém, ale to se nepočítalo.

Pan ministr Feirerabend se samozřejmě účastnil podniků pořádaných i pro ministry Protektorátu, ale plánoval útěk z ochrany Říše (též ministr Nečas tak konal) a k jeho uskutečnění požádal o pomoc svého bývalého osobního tajemníka. Útěk se zdařil a podpis pana Feierabenda jako ministra financí exilové vlády byl na našich bankovkách až do roku měnové reformy 1953. (To byl exministr arciť opět v exilu.)

Jenže pak to prasklo a organisátoři se dostali před nacistický soud. V Berlínu. Navíc v době po Heydrichově popravě v době, kdy v Praze bylo stanné právo. Navíc před senátem Dra Otto Thieracka známého jako prodloužená ruka strany (nacistické) v německé justici.

Kola tehdejší totality zachytila mezi illegály i jistou Marii Vančurovou. Přítelkyni pražského špeditéra Vrňaty. Tak mimochodem, že i strašný Thierack se jí neváhal zeptat:

„Proč jste se k této činnosti propůjčila? V intencích a zájmech svého milence nebo jste chtěla dosáhnout sociálního zlepšení či jste si přála politický převrat?“

Marie Vančurová totiž byla opravdu sociální případ a na to mít placet zastánce těch chudých, proti těm bohatým a nastolování sociální spravedlnosti, si němečtí dělničtí národní socialisté tuze zakládali.

„Já jsem chtěla, aby zase byla Československá republika,“ odpověděla obžalovaná.

Byla odsouzena k trestu smrti a sťata. Stejně jako obžalovaní Ctibor Träger, Ing. František

Kožnar, dr. Vlastimil Roháček, Karel Richter, Josef Konopa, Ing. Karel Maixner, Jaroslav Dvořák, Josef Fořt, Josef Nohavica, Alois Rejholec, Josef Dlouhý, V. Purman, Jaroslav Hunka, Jaromír Skřivan, arch. Vladimír Grégr, Josef Svačina, dr. Vladimír Hora a Jaroslav Vrňata.

Zbývá příběh Filípkův. Tvrdil, že útěk svého bývalého šéfa organizoval proto, že ho o to Feierabend požádal, neb chtěl do nepřátelské ciziny, aby tam plnil pro Říši zpravodajské úkoly. A nebyl by v „emigrantských kruzích“ přijat, kdyby jeho útěk organisovali říšští agenti. Proto požádal o spojení členy českého odboje.

Obhajoba (autor Filípek jí říká teorie Trojského koně, tím měl být pro Říši Feierabend u Beneše v Londýně) stojí zajisté na hlavě. Na rozdíl od soudů komunistických, které „nabývaly přesvědčení“, však ten německý s odůvodněním, že obhajobu nelze vyvrátit, nenechal Janu Filípkovi useknout hlavu, ale poslal ho „jen“ na deset let do káznice. Konec války ho z ní vysvobodil.

Pak utíkal znovu, před komunisty; posléze se stal v USA milionářem. Ti mrtví pro něj však nebyly něčím tak vzdáleným jako bitva u Lipska. Dal o nich dohromady knížku. Najdete ji v Library of Congress pod číslem 82-99877. Česky se jmenuje Ve stínu šibenice. Ačkoli to nebyla šibenice, ale sekyra, či spíše stínací přístroj podobný gilotině. Zrádci Říše pod ni byli kladeni obličejem vzhůru, aby si to užili.

Tu republiku, co pro ni umřela Marie Vančurová, sociální případ, který si mohl zachránit život, jsme si zrušili. Bez referenda, že? Tu minulost, včetně Marie Vančurové a všech ostatních až do roku 1977, máme zapomenout. Co je nám do nějaké bitvy u Lipska, ne?

V kostele sv. Anny se v úterý 13. března scházeli ke vzpomínce na svoji minulost chartisté. Jistě tam nechyběla ani paní profesorka Šiklová.