Aktuální letní téma, které má navíc s prázdninami a dovolenými hodně společného – nošení burkin. Diskutuje se živě, novinářky se převlékají do tohoto oblečku a dělají pokusy, jaké že budou reakce okolí. Jde o druh plavek, nebo o symbol muslimské víry a islámu? Co dodržování hygieny? A nevytváří se tím postupně tlak na ženy v klasických plavkách, že by po čase mohly začít působit obscénně a příliš lascivně?

Zaplať pánbůh se alespoň o tom diskutuje, jakkoliv je opět vidět a slyšet skupina „vyvolených“, která má silnou tendenci kritiky paušálně odsoudit a označkovat jako xenofoby a netolerantní primitivy. Dovolil bych si zdůraznit jeden moment. Tím jsou kulturní vzorce chování, zvyky a tradice. I tímto úhlem pohledu bychom se na věc měli dívat. Dám příklad, na který jsem tento týden narazil.

V částech Indie, pokud chcete jako partnerský pár najít nocleh přes internetovou platformu Airbnb, musíte být manželé. Mnoho místních majitelů nemovitostí, kteří nabízejí tuto formu ubytování, totiž v podmínkách uvádí, že neubytují nesezdané páry. Dokonce prý hned na počátku vyžadují doklady potvrzující rodinný stav turistů. Důvodem je dodržování zvyků některých Indů, pro které je kulturně nepřijatelné, aby jeden pokoj spolu sdílel nemanželský pár. Krásný příklad spojení využívání moderní technologie s, pro nás, příliš upjatou kulturou minulých století. A teď proč o tom vlastně píšu.

Pikantní na celé věci je fakt, že právě společnost Airbnb prosazuje nediskriminační politiku, která zakazuje vybírat si hosty s ohledem na jejich rasu, barvu pleti, etnickou příslušnost, náboženství, národnostní původ, sexuální orientaci, genderovou identitu a rodinný stav. Tato pravidla se ovšem týkají jen Evropské unie a USA!

V jiných částech světa určitá omezení, z našeho pohledu diskriminační, firma akceptuje. Cituji z pravidel „Nediskriminační zásady společnosti Airbnb: Společnost Airbnb si je vědoma toho, že jsou místa, kde je povoleno nebo přímo požadováno rozlišovat jednotlivce podle národnostního původu, pohlaví nebo sexuální orientace, a nevyžaduje po hostitelích, aby porušovali místní zákony nebo jednali způsobem, který by je mohl vystavit právním postihům.“

Jak je tedy v praxi vidět, u celosvětově působící firmy se může jedno jasné pravidlo někde striktně a přísně vyžadovat, aby se jinde toleroval pravý opak. Měl jsem pocit, že lidská práva jsou nezadatelná a nezrušitelná a platí všude stejně. Zřejmě tomu tak není. Alespoň je dobře, že si společnost na nic nehraje a nediskriminační zásady uspořádaně rozdělí na Evropu a USA na straně jedné a zbytek světa na straně druhé. V jednom dokumentu, na jednom místě.

Ale v čem je problém? Vždyť tu přece nejde o ovlivňování místní kultury a zvyků, o zasahování od někoho třetího z vnějšku na úrovni státního či mezinárodního tlaku, ale o zcela soukromou individuální aktivitu a službu, do které se může, ale nemusí, přihlásit kdo chce.

Respektive každý, kdo souhlasí s podmínkami společnosti a firemní kulturou. Nesouhlasí-li s nimi, neměl by se logicky do projektu zapojit, to je prosté. Jak to ale vypadá, byznys zřejmě převálcoval pohled na lidská práva a zároveň lidskoprávní aktivisté mlčí. Zajímavé.

Vyústění pro nemanželské hosty v Indii je tedy jasné. Přizpůsobit se musejí návštěvníci, nikoliv hostitelé. V tomto případě zřejmě využít služeb větších hotelů. V Evropě to naopak spěje k tomu, že za pár let zřejmě nebudeme moci veřejně o takovém tématu vůbec diskutovat, nebudeme-li chtít mít problémy. Jiný kraj, jiný mrav.

Novinky.cz, 22.7.2017