Jak říkal Karel Kryl: "Úloha osobnosti v dějinách sestává prakticky z ochoty dotyčné osobnosti zemřít nebo nechat se zabít dříve, než stačila odvolat."

V souvislosti s osobností Václav Havla, která nedávno "odešla", můžeme říci, že v zásadě "neodvolávala". To jsem si na něm cenil, přestože nejsem jeho zaslepený obdivovatel, ani jeden ze stovek "podržtašků", kteří jej pak na Hradě začali obklopovat.

Po pravdě řečeno, na obligátní otázku, zda jsem jej znal sám, coby chartista, odpovídám oním slavným: "Znali jsme se. Já znal jeho, on mě ne." Tedy prakticky ne.

Býti disidentem nepřinášelo pro běžného chartistu, který se nějak zvlášť neproslavil, žádné výhody. Až na jednu. Dalo se sehnat s mírným rizikem, že vás seberou i s tím, v době normalizace docela slušné zakázané čtení. Listy, Svědectví, Petlice a tak.

Jak napsal jeden z čtenářů pod úvodníkem Astona, předvánoční servilní tisk se předváděl po Havlově úmrtí tak, že si pamětníci nutně vzpomněli na starý fór z dob totality: "Otevřu noviny - Lenin. Otevřu televizi - Lenin. Otevřu rádio - Lenin. Bojím se otevřít konservu!"

Já jsem také vzpomněl, jak jsem jednou za totáče četl text, který se mi automaticky vybavil v tom minulém předvánočním týdnu. Už nevím, kdo jej psal, snad geniální Karel Michal, autor "Bubáků pro všední den" a knihy "Čest a sláva", ale nejsem si jist.

Šlo o povídku o Vladimíru Iljiči Uljanovovi. Když byl v exilu ve Švýcarsku. Přemýšlel tehdy Lenin-Uljanov, co bude, a trápily jej pochybnosti. Tak si došel za vědmou, co předpovídá budoucnost. Vědma rozložila karty a Lenina ubezpečila, že se do Ruska vrátí, že udělá revoluci a vystřídá cara … ale pak jej postřelí, on zblbne a nakonec…

"Co nakonec?" vyzvídá Lenin. "No, já vám to snad ani nemůžu říct," brání s madam Sybila. Ale Lenin –Uljanov je neodbytný, a tak mu to vědma nakonec prozradí. "Tak já vám to řeknu, pane Uljanov," vzdychne Sybila. "V kartách stojí, že oni vás nakonec po smrti vycpou senem a budou vás vystavovat pod nějakým stanem anebo v nějakém boudě či co…" Lenin se zhroutí a lká, že to snad ne, to že si nezasloužil! Že to se stát nemůže. Ale ano, praví Sybila, tak je to v kartách. I stalo se.

No, to mi jen tak při čtení tisku a sledování TV napadlo, že podle myšlenek některých těchhle kvílilů a budovatelů kultu "Svatého Václava Havla" by toho "vycpáni senem" byli tihle dovedové snad schopni.

Václav Havel, to je značka a "image" rozhodně přesahující naši dobu a většinu všech ostatních současných politiků. Jeho objevení a dopad jeho myšlenek – a to, že "neodvolal", skutečně může postupem doby vyrůst do něčeho, co se přiřadí u nás a v Evropě k osobnostem typu svatého Václava, Karla IV., Komenského … a snad už nikoho dalšího. Osobně si myslím, že v historii zastíní i presidenta Osvoboditele Masaryka. Ten byl a je pro mnohé naše sousedy rozporuplnou postavou, zatímco Václav Havel a jeho osud je ztělesněním ideálů a snů myslitelů a intelektuálů v průběhu celých staletí v Evropě i přilehlém okolí.

Jak se on sám díval na sebe, tedy rozhodně ne ve stylu vlastního zbožštění, ukazuje jeho, podle mne geniální dílo "Odcházení". A to určitě nejsem nekritický obdivovatel všeho, co napsal.

Nejsem ani divadelní kritik, a tak jen popíšu, jak jsem Odcházení viděl a proč si myslím, že by ho mělo vidět co nejvíce lidí. Lidí, kteří se "zajímají o děje a svět". Postavy v natočeném divadelním kusu – on to totiž není žádný "skutečný film", ale spíše divadelní přestavení sehrané v plenéru-, v kterém účinkují geniálně přetvořené klasické postavy z Commedia dell'arte posunuté do slov, kulis a výrazu absurdního divadla.

Havel jako autor a jako režisér není k nikomu shovívavý. Ani k sobě. Jednotlivé postavy jsou groteskně pravdivé, někdy až pitvorně zkroucené (Viktor), jindy mechanickým opakováním postavy obnažené do dřeně (Osvald). Postavy Vlasty a Albína ukazují v geniální zkratce výsledek moderního feminismu a kultury metrosexuálů, těch bezohledných a surových vzdělaných mladých žen, které nemají žádné vnitřní brzdy, a ukázkou vykastrovaných mladých mužů, kteří resignovali nejen na svoje "machistické mužství", ale i na nejposlednější zbytek sebeúcty. Z jejichž spojení pak často roste ten strašlivý lidský i intelektuální úpadek západní civilizace. Nejstrašnější – či nejdokonalejší, jak se to vezme - je ale postava kancléře Riegra. Její ztvárnění Josefem Abrhámem je vynikající. Ten postupný rozklad a pád muže hlásajícího morálku a vyšší cíle, který se postupně stává karikaturou sebe sama. Rieger je nejprve tragickou, ale posléze už jen blábolivou postavou vykřikující stále stejná hesla, která se postupně stávají karikaturou sebe sama.

Jo a ti novináři! Ti jsou vykreslení dokonale. Těch musel mít Václav Havel skutečně plné zuby. Ta jejich ztvárněná koncentrovaná arogantní blbost! Ta šaškovská představa o vlastní důležitosti a hloupost volající do nebes! I další postavy jsou přesně z havlovské perspektivy vidění světa, světa, který je jen divadlem sám pro sebe.

Mohu mít milion výhrad (a já je nikdy neskrýval) k intelektuální kavárenské Havlově levicovosti říznuté žižkovskou filosofií Olgy a jeho poněkud blouznivé představě o světě obyčejných lidí. Ale zároveň nemohu popřít, že jeho pohled na svět je víc, vyslovení vlastní pravdy je víc než to, na co jsme v této době zvyklí.

A tiše si vzdychnout, že podle Odcházení byl jeho konec života skutečně trpký. Přesto neodvolal. A protože Václav Havel byl pečlivým glosátorem a rozebíračem právě "reálného socialismu" (tedy nikoliv stalinismu, k té době ještě nemáme žádného intelektuála, který by ji dobře popsal), po přečtení desítek článků, které se vyrojily od náhle se vylíhlých "přátel a znalců" Václava Havla, dovolím si pokračovat starým normalizačním vtipem:

Přijde dvacetiletý Ivan Ivanovič Ivanov v roce 1920 do Leninovy pracovny a hlásí: "Soudruhu Lenine, zde máte čaj!" "Vypadni!" zazní od stolu. Ivan pak jednou pohrabává cestičky v Kremlu, když kolem projede vládní vůz a řidič zařve: "Uchodi, Ivan, ty durak, vezu soudruha Lenina." Napotřetí se Ivan namaže vodkou a motá se na oslavě prvního máje a pokouší se oslovit Lenina stojícího na tribuně. Hlídající milicionář zařve "Ty piňok, nebaltaj zděs" a hned ho sebere a šoupne do ťurmy.

A v roce 1970 sedmdesátiletý Ivan Ivanovič Ivanov vydal třísvazkové dílo: "Mají vstreči s Leninom."

U nás jsou lidi rychlejší. Už pár dní po Havlově smrti jsem si přečetl několik článků o tom, jak Václav Havel dotyčného zásadně ovlivnil při osobním setkání, když dotyčný čekal na lokálku na nádraží v Berouně a, představte si, ten samý den odjížděl VH rychlíkem do Bratislavy. A ty koleje snad přenášely toho ducha genia VH anebo tak nějak, že?!? Čímž došlo k duševnímu prolnutí…

Ale skutečně mne mrzí jen jedna věc. Že Václava Havla spálili. Havel, jako rozený divadelník, který měl cit pro vytváření scén a obrazů a byl si plně vědom významu a důležitosti hmotných i myšlených symbolů, by mne snad pochopil. Takto však byl, tedy jeho pozůstatky z této řady, kterou každý národ potřebuje, poněkud vytrženy. Myslím si, docela vážně, že za nějakých 500 let, jestli tady ještě bude něco jako Česko a Evropa, že by měl budoucí vládce a představitel tradic, třeba president a kněz, nést v průvodu vedle lebky svatého Václava s knížecí korunou také lebku Václava Havla. Na které by spočívala třeba skleněná koruna pro krále boje proti tyranii od Bořka Šípka.

Civilizace a národ - tedy skupina lidí se společnými dějinami i budoucností - se udržuje hlavně symboly. I intelektuálními symboly, které mohou být už dosti rozdílné od skutečnosti minulého světa světce. Ale které nás spojují.

Jo a máte-li nějaké momentální připomínky proti Václavu Havlovi, že za něj bylo to či ono špatně a vůbec nedokonale, a uznáváte-li zároveň význam svatého Václava, jestlipak víte. že za tohoto křesťanského vládce byly Čechy otrokářský stát? A tam, kde je dnes předsednictvo vlády, bylo obrovské otrokářské tržiště?! No víme to přesně také proto, že kníže Václav nechával čas od času otroky vykupovat a pouštěl je na svobodu. Ale podle jakého klíče "uděloval tyhle milosti", se neví. A po tisíci letech už na tom moc nezáleží.

Doufám, že není moc troufalé si myslet, že o Václavu Havlovi se bude vědět i po dalších tisíci letech. Bylo by to fajn. Protože by to znamenalo, že by se vědělo i o nás a našich potomcích.

P.S. Ale vsaďte se, že se odteď najde hafo chytrolínů, co budou chtít alespoň myšleného Václava Havla vycpat senem a přesvědčit nás, že oni jsou lepšími "havlisty", než byl sám Havel...