aneb Hledání vyváženého stanoviska k problému migrace a soužití s muslimy

Poslední dobou není snad ani jediný den, kdy by se na Psu neobjevil alespoň jeden článek na téma migrace muslimů do Evropy. Osobně mě těší, že většina z nich nabízí velmi střízlivý, věcný a vyvážený pohled na věc. Pravda, v příslušných diskuzích už příspěvky tak vyvážené nejsou.

Ve skutečnosti už ale problém nejspíš pokročil dále – ke dnešnímu dni žije v Evropě několik miliónů muslimů, řada z nich má občanství či trvalý pobyt v některé z evropských zemí a vzhledem k demografickému vývoji bude toto číslo i poměr muslimů vůči ostatní populaci pravděpodobně dále růst, a to i v případě, že by se s okamžitou platností podařilo zastavit migraci z muslimských zemí. Myslím proto, že chtě nechtě se budeme muset čelem postavit především k otázce soužití s muslimy. Což na druhou stranu nijak nesnižuje potřebu řešit problém migrace, protože jeho neřešení bude problémy soužití jen umocňovat.

Jeden z článků, který mě docela zaujal, byl Jak umlčet pana Normálního aneb Konec zdravého rozumu v Evropě. Dovolím si proto převzít jeho formu a na třech pánech, kteří zastupují tři archetypy, budu demonstrovat tři možné přístupy k řešení jednoho konkrétního problému. V našem příběhu půjde o pány Bílého, Sluníčka a Poplatníka a také problém bude méně závažný.

Pánové spolu chodí „na jedno“ a při jedné takovéto příležitosti zaslechnou ve zprávách, že v nějakém městě měla dopravní policie problém s muslimkou v burce, která se při dopravní kontrole odmítla identifikovat.

Pan Bílý se hned začne rozčilovat, jak je tohle možné a že policie měla určitě použít donucovací prostředky k vymožení svých pravomocí. Pan Sluníčko naopak namítne, že musíme respektovat svobodu vyznání a že je kategoricky proti policejnímu teroru. Pan Poplatník neříká nic. Vzpomene si, jak jej naposledy policie zastavila, když jel 55 km/h nejméně sto metrů za posledním domem, leč stále v obci, kdy by takovou burku měl na sobě nejraději také. Na druhou stranu, pokud by někdo jel „jako prase“ třeba před školou, kam chodí jeho děti, měl by být určitě potrestán po zásluze burka neburka, když už si tu policii koneckonců platíme.

Když pak přijde domů, stále mu to vrtá hlavou, až nakonec dostane nápad. Začne hledat, jak by se takovýto problém řešil jinde. Narazí na článek o Saúdské Arábii, o jednom podobném případu v Itálii a také na stanovisko české ombudsmanky k obdobnému případu u nás, který by potěšil pana Sluníčka, ale je na příklad dopravní kontroly neaplikovatelný.

Jeho závěr z průzkumu nakonec je, že by muslimka v burce za volantem měla mít možnost, aby se s ní zacházelo tak, jak je tomu zvykem v Saúdské Arábii, či aby byla její totožnost ověřena ženou, jak tomu bylo v Itálii, ovšem pod podmínkou uhrazení vyšších nákladů, které jsou s tím evidentně spojeny, anebo nechť v burce nejezdí, přičemž její svobodné rozhodnutí, opět po uhrazení příslušného správního poplatku, bude uloženo v policejní databázi.

Jednou jsem se málem dostal do podobné situace, ale v opačném gardu. Před několika lety jsme byli s manželkou a naším tehdy sedmiměsíčním synem Martinem v Dubaji. Při návštěvě obchodního centra, myslím že to byl Dubai Mall, manželka vyrazila na nákupy a já hlídal spícího Martina. Leč Martin se probudil a zanedlouho poté potřeboval přebalit. Coby dostatečně emancipovaný otec jsem neomylně vyrazil s dítětem a plenou do příslušné místnosti, abych byl ihned po vstupu jemně upozorněn jednou dámou, ze které byly vidět jen oči, že na tomto místě bych se nacházel neměl, „než si toho někdo všimne“. Evidentně tím narážela na obdobu pánů z našeho příběhu. Nicméně, nakonec mi všechny přítomné dámy dovolily dítě přebalit, neopomněly přidat několik komplimentů na adresu Martina a vše se vyřídilo bez komplikací. Já jsem pak upozornil manželku, že s tímto musíme napříště počítat a raději nepokoušet štěstí víc, než je zdrávo – předpokládám, že bych skončil nanejvýš s nějakou pokutou a výstrahou.

Ať už jsou muslimové jacíkoliv, zdá se, že jim imponuje spíše pevnost charakteru než to, zda je či není zastávaný názor v souladu s jejich názory. K tomuto závěru jsem dospěl na základě četby knihy o křižáckých výpravách, a to srovnáním zaznamenaných a publikovaných reakcí muslimů na chování dvou panovníků, Fridricha II., který svojí diplomatickou obratností získal Jeruzalém zpět do křesťanských rukou, ale který se při jednání s muslimy pod správou křesťanů choval značně „sluníčkářsky“, a dále pak Ludvíka IX., který si naopak své postoje zachoval i poté, co upadl do muslimského zajetí a kterému díky tomu prý dokonce v legraci nabídli muslimové vládu nad Egyptem. Samozřejmě, můžete polemizovat, nakolik je závěr nabytý tímto způsobem validní, nicméně nezdá se, že by ho události kolem nás nějak vyvracely, spíš naopak.

Aby bylo možné ale nějaký názor zastávat, je třeba jej nejprve mít. Jako v našem příběhu, slyšet jsou názory především pánů Bílých a Sluníček. Názory pánů Poplatníků moc slyšet nejsou – čest výjimkám, jako je Neviditelný pes. Ale i zde se jedná o hlasy jednotlivců, které v konfrontaci s vlnou Bílých (Sluníčka nás dovedla tam, kde jsme, a je jen otázkou, kdy se budou pakovat a také jaké před tím ještě stihnou napáchat škody) nebudou mít nejmenší šanci.

Pokud jsem zaznamenal, v táboře Bílých se ozývají hlavně dva myšlenkové proudy. Jeden je slepě protiislámský a druhý je založen na návratu k národu či nacionalismu, kde národ je chápán jako entita spjatá jazykem, etnicky, kulturně a historicky. Např. Československá národní demokracie v roce 1931 definovala: „Stát má tedy v podstatě smysl jako stát národní, uskutečňující ideu určitého národa a mající smysl, pokud národ žije. Idea národní je v národním státě ideou státní, a není tedy v zájmu státu možno nutit ke kompromisu státního národa, zejména ne pro zájem spolu obývajících národních zlomků. Stát národnostní může být jen přechodným útvarem pro určitý časově omezený úkol.“ Pokud vyhraje první proud, čeká nás válka s více než 1,5 miliardou sjednocených muslimů na celém světě, navíc vlastnících jaderné zbraně, genocida či násilné vystěhování těch miliónů muslimů, kteří už v Evropě jsou a podobné vyhlídky. Pokud vyhraje druhý, může sice dojít ke sjednocení na relativně stabilních základech, nepřítelem mohou zůstat jen radikální muslimové, nikoliv celý islám, nevyhnutelně však dojde k vymezením i vůči jiným – národnostní menšiny, cizinci žijící na našem území legálně, Moravané, Svobodná republika Žižkov atp. Poslední ať nezapomene zhasnout.

Pokud nemá vyhrát jeden z těchto proudů, či nějaký mix obou, což by nejspíš bylo úplně nejhorší, je třeba jasně definovat naše stanovisko – nazvěme to třeba evropské hodnoty, identifikovat třecí plochy a pak se jasně domluvit na pravidlech chování, přičemž si jako „původní obyvatelé“ podržíme právo posledního slova. Teprve ukáže-li se, že jsou v některých zásadních bodech hodnotové systémy neslučitelné (jako příklad je možné uvést trest smrti pro ženu, která se vdá za nemuslima), je možné se vymezit proti těmto konkrétním bodům a například požadovat, aby každý, kdo na těchto bodech trvá, neprodleně opustil území Evropy, a to bez ohledu na občanství a v opačném případě jej internovat.

A pokud jde o Sluníčka, divím se, že se neangažují v kauzách, jako je aktivita saúdských žen na právo řídit auto či utrpení zvířat na halal jatkách. Vždyť kdo jiný, když ne oni, to může změnit?