Jsou místa, která zůstávají trvale vyrytá v našich vzpomínkách a srdcích. Přesně takováto věta si nejsnáze vyšlape cestu na sváteční pohlednice, ne zřídka na obaly knih a filmové plakáty. Jakmile narazíte na moudře a přitom srozumitelně vyjádřený citový záchvěv, odložíte rozumovou složku lidského vnímání stranou a necháte se zcela dobrovolně a až rozkošnicky unést.

Vždyť rozum je něco tak všedního a přebytečného. Nebo ne? Mí přátelé-kavalíři by zkonstatovali, že na chladný střízlivý kalkul nenalákáte ani stařenu, která si co do věku (nepřátelé ageismu prominou) i krásy (výjimky nepočítat) partnery vyvolí leda výší slibně bobtnajících účtů předních švýcarských bank.

Rozumem nikoho neoslníte. A pokud snad získáte pověst toho, kdo nadobro podlehl svodům zpropadeného racia, označí vás za vychytralého, lstivého, úskočného, nevyzpytatelného…Ti sofistikovanější za machiavelistu, konjukturalistu, oportunistu či utilitaristu. Pro většinu se v lepším případě stanete kupcem. Pozor! Nikoli tím hrdinným Frankem, který v temnotách pohanského dávnověku sjednotil naše slovanské předky. Stanete se kupčíkem. Bezcharakterním, bezpáteřním trhovcem. Molochem bránícím pravému životu. Žvanilem bez příběhů. Sluhou protivné všednosti.

Civilizace (doufající ve skrytu té rozpínavé šedi v odluku od rozumu) si přeje bohy. Ne na nebesích. Bohy mezi svými pokornými ovečkami. Napadá mne, že něco takového je vyloučené. Chtít v době každodenního zápolení s podřadnými povinnostmi jako je uživení rodiny a výkon nudného (leč slušně placeného) zaměstnání potkávat impozantní uchvatitele budoucnosti na rozích závodních restaurací a obchodních domů, na prostranstvích parkovišť a pod zrezivělými přístřešky železničních zastávek. Bojovníky proti všemu bezpráví a nebetyčné nouzi, kteří nehledí svých zájmů, jsou odcizeni sobectví a jako nezdolné kolosy majestátu univerzálního dobra rozpínají se od dneška k nejvzdálenějším zítřkům.

Nemám úmysl se rouhat či znevažovat podstatu ideálního hrdinství, ale sám si už jako takový vysněný heroin (narkomani a drogové kartely, zadržte) připadám. Proč? Pro osamocenost svého přesvědčení, že je nejvyšší čas přestat pátrat po hrdinech. Přestat toužit po supermanech, kteří jsou zajisté mezi námi a udělají vše pro to, aby vyřešili každý z našich problémů. Nejsou. A jestliže ano, budují své hvězdné kariéry v managmentech nadnárodních korporací, fotbalových velkoklubech, vše vyplňujících reklamách na laciné dary konzumního Olympu a v sekretariátech dozlatova vypečených politických stran.

Hodnota člověka nespočívá jen v mimořádných zásluhách o světovou společnost. Někdy je největší úcty hoden právě ten, který na svět a jeho nesnáze tak trochu kašle a je zahleděn sám do sebe a svých nejbližších, neboť chrám může mít vybranou freskovou výzdobu s podobiznami světců jen tehdy, pokud má základy, které mu dal obyčejný (pouze přítomností a svými starostmi žijící) člověk.

Myslete si, že chválím egoismus, ale dle mého názoru je za pět minut dvanáct, abychom hrdiny přenechali jímavým filmům, baladám a románům a začali spásu hledat sami u sebe v obyčejnosti nebo chcete-li v prostoduchosti každodenního shonu.

Autor je místopředseda Institutu K.H.Borovského www.ikhb.cz