Vyjednávání, intriky, na různé strany rozehrané partie, úskoky a lsti. To je politika.

Nikdy to nebude jen suchá úředničina, pouhá správa veřejného majetku a odborné diskuze nad nejrůznějšími problémy. Kdo teď pozoruje dění kolem vyšetřování letadel CASA, může si ukroutit hlavu nad počínáním některých zainteresovaných politiků, protože dohady o tom, co kdo řekl a jak to bylo myšleno, připomínají trapností telecí léta prvních lásek. Tragédií je, že účastníci by měli představovat elitu národa a nikoli partu hormony zmítaných, nevyrovnaných pubescentů, neustále soutěžících o to, kdo z nich je nejlepší drama queen. Ale nemylme se, i to je politika. Za zdánlivě malicherným divadlem, kdo kdy komu co volal, je tvrdý boj o pozice, v němž má každý krok svůj přesný smysl. Čím více je v sázce, tím více přichází k slovu ostřejší munice - lhaní, hrubé způsoby, ohýbání zákonů - i to k tomu patří, a ještě víc. Je to boj o moc a vliv a pro budoucí vývoj je jedna taková malá letní půtka o jeden telefonát důležitější než deset seriózních rozprav o rozpočtové kázni. Kdo chce politiku kritizovat, měl by mít toto na vědomí. Je to především hra a různé taktické manévry její součástí. Nebývalá míra nestydatosti, malé dbaní na dobré mravy a alespoň nějakého zdání úcty k voličům pak znamenají, že se hraje o hodně.

Bohužel, kromě přímých účastníků je jemné nuance rozehraných mocenských partií málokdo schopen náležitě vychutnat. Mezi veřejností je možno zaznamenat spíše značnou míru nepochopení a vtíravý pocit, že je jí zezhora intenzívně a s velkou chutí káleno na hlavu. Její mínění, zdá se, nikoho nezajímá a ona marně skřípe zuby, poněvadž nemůže dělat vůbec nic, než ty trapné hrátky bezmocně pozorovat. Ale může si za to sama.

Neblahé zkušenosti minulého režimu udělaly ze slova "straník" div ne hanlivou nadávku. Po převratu se lidé do stran a členství v nich příliš nehrnuli, za označení "nestraník" nebo "nezávislý" byly ve volbách body navíc jisté a frčelo to stejně, jako dnes frčí visačka "bio". Záruka lepší kvality. Zaplést se s nějakou stranou a dokonce do ní vstoupit se stalo synonymem masochismu a dobrovolného ponoru do senkruvny. Členství v politické straně se stalo politováníhodným handicapem. A zde tkví příčiny dnešní neradostné situace a potažmo i všech dalších problémů, korupce a podvodů všeho druhu.

Není totiž z čeho vybírat.

Strana s nejširší členskou základnou, KSČM, má necelých šedesát tisíc členů, ČSSD a ODS dohromady pod padesát. TOP 09 má čtyři tisícovky. Pokud by ve volbách uspěli Piráti, zastupovali by - pozor, pozor! - celých dvě stě členů. Členové politických stran tedy tvoří cca jedno procento všech obyvatel ČR. Je to velmi málo. Strany občas, aby se neřeklo, organizují náborové akce, ale sem tam nějaká beseda se studenty, rozdávání letáčků či výzvy na stranických webových stránkách nemají téměř žádnou odezvu. Ročně zaznamenají strany přírůstky v řádech desítek členů, přičemž úbytky jsou vyšší a členské základny se téměř bez výjimky zužují.

Není divu, že české politické strany pak nemají z čeho vybírat a točí stále tytéž tváře. Jenže kde mají brát nové? Divíte se, že je v Parlamentu Kristýna Kočí? Možná z těch osmi set členů Věcí veřejných dosud patří k tomu nejlepšímu, co se mezi nimi našlo. A čí je to vina? Nás všech! Tady je totiž vidět přesně ten problém, který pramení z toho, že se nikdo nechce "namočit v té špíně", že angažovat se v politice je divné, protože slušný člověk na ni "nemá nervy a žaludek". Svojí úpornou snahou nenamočit se v politice jsme si zavinili, že teď se v ní koupe do sytosti hrstka těch, kteří se podobnými pochybnostmi rozhodně netrápí. Více než kde jinde jsou v ní k vidění různí nezdravě ambiciózní jedinci, oportunisti všeho druhu, zakládající politické strany jako firmu se čtyřletým business plánem, hochštapleři, kteří by se jinde neuživili, a všelijací, na levárny talentovaní paraziti. Nebývalá míra korupce také dokládá, že omezená konkurence v malém rybníce dělá i z plotiček dravé štiky a z příležitostí rozežrané zloděje. Ano, jsou tam i slušní lidé, ale mezi slepými jednooký králem. Velmi výmluvným důkazem je i poměrně zoufalá kandidátská nouze pro nadcházející prezidentské volby.

Současný model, kdy strany nespoléhají na členské poplatky a nechají si od státu platit štědré příspěvky, totiž nenutí ke změně. Markantní je to v regionech, kdy stačí k získání vlivu i několik desítek lidí. Takhle vznikali v různých koutech republiky oni kmotři a takhle si pár hochů mohlo v poklidu rozdělovat unijní dotace u pivka.Těm, kteří už dlouhá léta vysedávají ve sněmovně a za celý svůj život nepoznali jinou práci, těm tahle situace jistě velmi vyhovuje. Ti, kteří si vybudovali image nenahraditelné figury každé vlády, ti, kteří nabyli dojmu, že jsou nepostradatelní, že chování řeznického psa je u státního úředníka cosi žádoucího a se suverénním klidem přečkají každé hlasování o nedůvěře, ti jsou jistě také spokojeni.

A co zbytek republiky? Co voliči? Vyhovuje jim ta situace? Mají pocit, že mají, co si zasloužili? Pokud ne, tak co by měli dělat?

Lze samozřejmě zakládat nové a nové strany a doufat v zázrak, tj. že některá uspěje a zčeří zasmrádlé stojaté vody. V současné době, pokud lze věřit wikipedii, je registrováno 83 stran a 44 hnutí. Drtivá většina z těch subjektů však nemůže na nějaký volební úspěch pomyslet ani ve snu a už dvacet let se na vrcholu točí pořád těch pár stejných stran, obvykle spolu s jedním či dvěma sezónními politickými startupy. Vznikají totiž často jako zájmové spolky, specializované na tu svou oblast, jež si pak ovšem v denní praxi na své naivitě a nezkušenosti v hraní oněch her rozbijí nos a po pravidelné blamáži neslavně mizí. Tudy zcela zřejmě cesta nevede.

Rovněž čekání na to, až se odněkud z poctivého davu zjeví ti nejschopnější a nejpoctivější, budou kolem sebe soustřeďovat další schopné a poctivé a pozvednou tak všeobecnou morálku a politickou úroveň, je podle mého názoru také velmi naivní a vlastně jen potvrzuje rozšířenou pasivitu a poraženectví.

Nic se samo od sebe neudělá. Strany se samy od sebe nezreformují a politici nezačnou zpytovat svědomí. Nedonutí je k tomu ani nejrůznější vtipné i nevtipné agitky o tom, jak moc jsme v prdeli a jak doma zpracovat dědky a báby. Klíčem totiž není volby znechuceně ignorovat nebo k nim z musu jednou za čtyři roky jít a v nich z několika zel vybrat to nejmenší. Klíčem je mít vliv už na samotný výběr kandidátů. A mít na paměti, že vybraní kandidáti pak vybírají kandidáty do vyšších úrovní.

Pokud veřejnost tuto možnost chce mít, musí pro to něco aktivně udělat. Už vidím, jak se každý otřese, brr, špinit se politikou. Ale jiný recept není. Zaútočme na existující, zavedené strany spokojeně podřimující v závětří všeobecného nezájmu a změňme je podle našich představ. Vyberme si stranu, která je našim hodnotám ideově nejblíž a vstupme do ní. Poplatky jsou v řádech stokorun a dovolit si je může každý. Politikou se přece nemusí živit všichni, jak možná naznačují stranické přihlášky a otázky na nich. Jde o to rozšířit členskou základnu a mít vliv nejen na dění ve vlastním okolí, na vesnici či městě, ale i na to, kdo bude stát v čele a získá privilegium hrát ony hry. Jde o to mít vliv na to, jaká bude jejich úroveň.

Jinak to prostě nejde. Doba, kdy bylo chvályhodné být nestraník, je pryč, protože je zřejmé, kam nás ta přílišná pasivita dovedla.

Převzato z blogu Evropanka.blogspot.com s laskavým svolením autorky