25.4.2024 | Svátek má Marek


SPOLEČNOST: Je-li jazyk zaprodán mamlasům

16.4.2015

Když vidím (nejen na internetu) ty strašné prohřešky proti jazyku českému, nevím, co si mám o tom myslet. Oni tu shodu podmětu s přísudkem neuznávají ani autoři tiskových zpráv nejrůznějších institucí. Občas si připomenout starého a dobrého Pavla Eisnera (1889-1958). Jeho velice tlustou knihu Chrám i tvrz (762 stran, poslední vydání z roku 2010, nakladatelství XYZ) mám na poličce u postele a vůbec mi nevadí, že autor byl pražský Němec. Jeho nádherné rozbory správné češtiny jsou unikátní a půvabné.

Co vám říká slovo vzduch? Je to krásné slovo a známe z něj plno odvozenin. Člověk by se vsadil, že je to původní a staré české slovo. Ale to byste byli na omylu, holenkové. Slovo vzduch čeština až do Jungmanna vůbec neznala. Přejala ho před dvěma sty lety právě díky Jungmannovi, který ho na doporučení a radu Dobrovského dal do svého proslulého slovníku. A byl nejvyšší čas.

Tehdy, počátkem 19. století se rodily základy české vědy a nevíme, jak by si poradila čeština například s významem slova vzduchoprázdno. Jungmann, ten starý lišák, věděl dobře, proč Dobrovského poslechl. Později si, jak píše Pavel Eisner, Presl, Sedláček, Marek a další čeští vědci pochvalovali, že jsou osvobozeni od terminologických nesnází. Kdyby nám zbylo jen to povětří, jak by se asi dnes nazývala vzduchovka, vzducholoď, vzduchotěsnost…?

A kde to slovo vzal Dobrovský, když čeština do té doby znala pouze výraz povětří? Inu z jazyka ruského. Ano - náš vzduch je ruský vozduch. Musel jsem se usmívat, když jsem právě při jedné nedávné debatě o češtině použil tento příklad. Pamatoval jsem si ho z další kouzelné knížečky, která se jmenuje „Rady Čechům jak se správně přiučit češtině“. Napsal ji zmíněný již Pavel Eisner, který má na svědomí ještě další nádherná dílka o češtině, například Čeština poklepem a poslechem (1948). Odvolal jsem se na dílka jmenovaného autora, protože čeština nemá lepšího vykladače a obhájce, než jsou zmíněná dílka Eisnerova.

Korunu všemu pak v té debatě musel jsem nasadit a sdělit přítomným, že Pavel Eisner (1889 - 1958), který pro nás objevil úžasná kouzla českého jazyka, byl pro některé „Němec jako poleno“. Vyrostl v pražské židovské rodině, v níž se hovořilo německy. Jeho knihy o češtině a nejkrásnější překlady z češtiny do němčiny a naopak vznikly za německé okupace. Měl to štěstí, že na něj nedopadla chapadla z žádné z totalit, i když jeho knihy vyšly ještě krátce po válce a později již nevycházely. Jak říkám - je úplně jedno, jakou řečí vás naučila mluvit vaše maminka. Lidé jsou buď hodní, nebo zlí. Ale je k tomu potřeba čistý vzduch.

Kdysi dávno si bral Eisner na paškál svět návěští, příkazů a zákazů. Dnes by se určitě „pokochal“ jazykem našich reklam. Oproti našemu „Dotýkati se drátů vysokého napětí je životu nebezpečno“ dává za vzor návěští na italských elektrických vedeních. Chi tocca, more. Kdo se dotkne, zemře. Autora hodnotí jako člověka s potencí až antickou. Ale hájí i češtinu: I ona svede takové monumentální textace rovněž. Ale co si má počít nejnadanější jazyk, je-li zaprodán mamlasům?

Pavel Eisner nám nastavuje zrcadlo nejen mluvnické. Vezmeme-li si na paškál například slovo šetrný, dozvíme se věci, které bychom ani neslyšeli. Například o tom, že Češi jako turisté kradli již před válkou. Nevěříte? Tedy doslova Eisnerův text napsaný krátce po válce: ŠETRNÝ. Podařené slovo - svým dvojím významem totiž: šetrný na peníze (economical) a šetrný k někomu (regardful, délicat). Ve významu prvním šetrnost českých lidí mnohdy už proslula. Tak například: jsouce pobytem na Jadranu, odlévají si někteří v lázeňské restauraci z karaf na stole olivového oleje do lahviček na mazání. To dělá kůži dobře proti úžehu. I je v tom aktu šetrnost dvojí: k vlastní kůži, i k vlastní kapse. Jovanové číšničtí, Angličané, Francouzi, Američané a jiná mezinárodní pakáž pozoruje to šetrné počínání s nemalou zálibou, ale soudí přec jen, že je to počínání nedelikátní, a to hned dvojmo: jednak vůči restauratéru, jednak - a víc - z hlediska žaludečního nervstva. I dochází tu k paradoxu češtiny (a těch českých lidí): k šetrnosti nešetrné.

Všimněte si prosím ukázky dalšího typického českého (pro nás) výrazu - a jiná mezinárodní pakáž. Neděláme to i dnes, že své chyby zakrýváme poukazy na imperialisty, vykořisťovatele, kapitalisty, bruselské byrokraty, sudetské Němce, zvrhlé Francouze, barbarské Američany, Cikány a všudypřítomné Vietnamce, což v češtině všechno vlastně znamená mezinárodní pakáž? Ještě chcete občas trochu Eisnera?