29.3.2024 | Svátek má Taťána


SPOLEČNOST: Je konzervatismus alternativou?

8.5.2013

Tváří v tvář davové psychóze na Václavském náměstí a z ní čišící bezradnosti národa bych chtěl nabídnout alternativu k diskusi. O konzervatismu má mnoho lidí zkreslené představy. Za to nemůže konzervatismus, ale konzervativci. Přitom je to konzervatismus, který má v této době řešení většiny problémů daleko více než cokoliv jiného. Jde o to zpracovat konzervativní programy tak, aby se obracely k lidem a řešily jejich problémy. Tvrdím, že řešení jsou složitá, jednoduchá mají jen populisté a lháři. Konzervatismus není ideologie, je to způsob myšlení, a proto je možná široká škála názorů uvnitř hnutí. Základem konzervatismu je nadčasové myšlení, myšlení v širokém časovém rozsahu.

Konzervatismus

Přirozený konzervatismus je implicitně ekologický, umožňuje vnímání světa tak jak je, bez vlivu ideologií a zažitých schémat. Je to přirozená potřeba zachování v naprosto změněném světě, potřeba, která vede nutně v této situaci proti konzervatismu chápanému jako zpátečnictví a ustrnulost nebo ideologická závislost. Výsledkem přirozeného konzervativního myšlení je aktivita za zachování podstatných skutečností světa pomocí přiměřených změn a návratů. Opustit žití jen dneškem a nahradit je myšlením v širším časovém rozsahu nazývám nadčasovým myšlením. Jak je to dnes nutné nás přesvědčuje nezodpovědná zadluženost.

Základní princip konzervatismu vyjádřil Edmond Burke rčením: "Společnost je partnerstvím nejen mezi žijícími, ale i mezi žijícími, mrtvými a dosud nenarozenými." Burkovo rčení dává konzervativnímu myšlení formu a určuje pojmy; je v něm už implicitně obsažena nadčasovost.

1. Především vyjádření, že společnost je partnerství mezi lidmi. Partnerství je uvědomělý vztah, je to, co nazývá současný nejznámější konzervativní myslitel Roger Scruton sousedským patriotismem. Lidé musí cítit k sobě sounáležitost, nemohou si být úplně lhostejní. Partnerství národů je z toho odvozeno také. Partnerství je ovšem smluvní vztah, daný společenskou smlouvou. Neústavní systémy, tedy i nekonstituční monarchie, nejsou s tímto pojetím konzervatismu v souladu.

2. Partnerství živých s mrtvými je obvykle velmi frekvantované a konzervativci se tím liší od ostatních. Je to úcta k předkům, k tradicím, ke zděděným hodnotám. Zde se někdy vedou diskuse o tom, co je to zděděná hodnota. Někdo se domnívá, že je to pouze náboženství a už nic víc, někdo vidí zděděnou hodnotou monarchii a odmítá už první republiku, dokonce se někteří chtějí vracet až před císaře Josefa II. Tento bod umožňuje konzervativci se navracet k dobrým věcem z minulosti, momentálně je účelné se vracet k rodině, k obci a občanské společnosti. Představy vracející se ke kompletním historickým paradigmatům nejsou účelné.

První dva body dávají dohromady úctu k národu, jeho kultuře a jazyku, vztah ke své zemi. Jen čistě ideologické nebo politické chápání těchto bodů není v souladu s konzervatismem. Náš vztah k Západu je tradiční zároveň se všemi národními odlišnostmi, včetně byzantské mise Cyrila a Metoděje a působení staroslověnštiny. Patří k němu husitství stejně jako katolictví. Jaký vzor z minulosti do budoucnosti přijmeme jako pozitivní, záleží právě na požadavku zachování partnerství.

3. Partnerství s dosud nenarozenými ukládá žijícím povinnost se starat o budoucnost společnosti. Především je zapotřebí zajistit dostatečné potomstvo, jeho zdraví, pracovní schopnost a jeho dobrou výchovu. Dnes k tomu přibývá i ekologie a šetrné hospodaření s národním přírodním bohatstvím. Nepochybně, že jsou nepřípustné dluhy. Všechno to bývalo samozřejmé, dnes není. Proto jsou pro konzervativce nepřípustné i v rámci tohoto bodu rozkladné ideje modernistické úpadkové společnosti. Zde se jaksi setkává bod 2 s bodem 3 a dává konzervatismu potvrzení nadčasové ideje. Prostě doba je taková, že řešení budoucnosti vyžaduje staré ideály. Je to paradoxní, ale prostě v úpadkové společnosti tomu tak bývá, že návrat k tradicím je vlastně záchranou.

Bod 3 je důležitější než bod 2. Partnerství s dosud nenarozenými je přirozeně přednější než partnerství s mrtvými. Fyzické zachování národa a jeho kultury je podstatnou věcí, ostatní není až tak důležité a může sloužit jako nástroj. Proto i tradice a tradiční myšlenky jsou spíše nástrojem k zachování národa do budoucnosti. Jako nástroje je zapotřebí je používat v té míře, v jaké to účel vyžaduje.

Ti, kteří bod 2 považují za nejpodstatnější, nazývám zpátečníky. Obnova minulého paradigmatu je pro ně přednější než péče o budoucnost. Tvrdím ovšem, že svět se změnil natolik, že naprosté a bezpodmínečné kopírování minulosti nebo nějakých starých ideologií může být pro budoucnost zhoubnější než modernita a proto se může stát, že zpátečníci jsou nebezpečnější než modernisté. Z minulosti lze v zájmu fyzického a kulturního zachování národa použít jen příslušné segmenty starých teorií, spíše jen zkušenosti a obnova fungujících mechanismů rodiny, obce, občanské společnosti, silného, ale omezeného státu.

Konfliktní linie

Střet konzervatismu s křesťanstvím není, může být pouze s fanatiky, kteří budou zájmy církví a svoje misijní poslání prosazovat bez ohledu na cokoliv. Konzervatismus je sekulární teorie a může být v souladu s náboženstvím, které není agresivní a vidí zájmy celé společnosti nikoliv jen své církve. Někdy je problém s chápáním církevních dogmat v rozporu s přesvědčením většinové společnosti. To je obvykle testem tolerance na obou stranách.

Konzervatismus považuje volný trh za jeden z mechanismů života společnosti nikoliv za jedinou normu. Pravicový liberalismus hlásá svobodu a volný trh. Dostává se do konfliktu s konzervatismem v bodě 3, protože se nestará o budoucnost, předpokládá, že se budoucnost spontánně vytváří sama.

Stávající socialisté jsou v nesouladu s konzervatismem svojí dočasností, svým řešením jen současných problémů, demagogickým slibováním prosperity na dluh, bezohledností k příštím generacím. Sociální starostlivost, nikoliv materiální rovnost, je ovšem nutná.

Ohledně komunismu dožívá odpor ke komunistickému režimu. Mnozí nechápou, že propagace antikomunismu je sice potřebná, ale není jedinou formou boje proti totalitním režimům. Hlavní zbraní proti komunistickým myšlenkám je právě "partnerství", tedy společenský konsensus.

Ideologický nacionalismus ve svých násilných formách dnes existuje jen velmi okrajově. Proto je zapotřebí odfiltrovat to, co je útočné vůči jiným národům nebo rasám. Ve skutečnosti toho moc není, většina dnes plédovaných pomluv současného nacionalismu je vykonstruována. Konzervatismus se s nacionalismem střetává především, když má socialistický charakter (tzv. národní socialismus) nebo nějak narušuje princip partnerství. S ekology konzervativci v podstatě spor nevedou, pouze tenkrát, když se ekologové příliš nechají manévrovat levicovými liberály nebo jsou jejich požadavky zhoubné pro společnost.

Levicový liberalismus je idea individualismu a relativismu. Hlasatelem byl u nás Václav Havel. V podstatě to znamená nějakou blíže nespecifikovanou lásku, lhostejnost k osudu společnosti, rovnost všeho se vším (rovnost sexuálních orientací, rovnost zvířete s člověkem, rovnost dospělého s dítětem), relativizace zločinu, pacifismus, rozklad rodiny, hédonismus a konzumismus. Odvozenými produkty je multikulturalismus, genderový feminismus, propagace homosexuality, ustupování agresivním etnikům, kosmopolitismus, neúcta k tradicím, posmívání se hrdinům, potraty a lhostejnost. Vítězství levicového liberalismu vede k vymírání a fyzické degradaci, zániku evropských etnik a vyklizení země lidem jiné kultury. Současná krize je výsledkem ať už celkového pojetí nebo jen některých ideových součástí levicového liberalismu.

Liberalismus (pravicový i levicový) otevřel hranice a dovolil odejít průmyslu ze země a dovážet levné výrobky ze zaostalého světa, což znamená nezaměstnanost a krach veřejných prostředků. Levicové pojetí relativismu a celého úpadku vede ke stárnutí obyvatelstva a zvyšování nákladů na důchody a zdravotnictví. Vysoké sociální náklady jsou potom nezvládnutelné.

Fatální střet této epochy je střetem mezi pojetím nadčasového myšlení, plédovaného přirozenými konzervativci a jejich spojenci, a myšlení dočasného (žití jen přítomností) reprezentovaného levicovými liberály

Střet mezi kosmopolitismem a nacionalismem se odehrává na pozadí fatálního střetu a je jeho odnoží. Začíná se stále více projevovat s pronikáním EU do našeho státu a jak její ideály spojené s levicovým liberalismem ovlivňují náš život. Uzavření by mohlo omezit vliv těchto zhoubných idejí. Proto se konzervativci staví spíše na stranu nacionalismu a alespoň jisté separace od EU. Spolkem vyjadřujícím toto přirozené spojenectví je třeba akce DOST.

Pocit partnerství (vlastenectví) ovšem vede obvykle ke snaze řešit problémy společnosti nejen přítomné, ale i s ohledem na budoucnost. Ti, kteří nechtějí řešit problémy, obvykle na něco spoléhají. Liberálové na spontánní řád a někteří konzervativci na Evropu, které se podřídí. To je vede ke kosmopolitismu. V tomto případě musí ovšem zanedbat nebezpečí levicového liberalismu a vykonstruovat si jiné hrozby. Vykonstruovanou hrozbou je obvykle Rusko nebo domácí komunisté. Vidí v kosmopolitismu jakousi ochranu, jakési splynutí s Evropou, která nás před jimi viděnými ohroženími uchrání. Nebezpečí z Východu účelově démonizují a ohledně domácího nebezpečí si neuvědomují, že především záleží na jejich politické práci komunistické nebezpečí odvrátit. Evropu si účelově idealizují a tím nebezpečí levicového liberalismu musí zanedbávat, což je další krok k opuštění konzervatismu. Tak z celého takto pojímaného konzervatismu zůstane jen zatrpklý antikomunismus, kosmopolitismus a diskutování.

Můj spor s panem Kubalčíkem na stránkách již zaniklých Konzervativních listů, stejně tak jako i s jinými v různých médiích, byl právě tohoto druhu. Já jsem jejich figuru nepřítele a přepisování dějin kritizoval jen z důvodu, abychom další práci postavili na reálný základ. Pro poznání a řešení současných problémů je zapotřebí pravdivého rozboru. Tomu se kosmopolité brání, protože by museli uznat, že zhouba má základ v úpadku evropské civilizace a nepochází dnes z Východu. To, co je z konzervativního pohledu nepřijatelné, rozklad rodin a propad natality nastal masivně teprve po pádu komunistického režimu. Testem věrohodnosti je to přiznat, pravdivě poznat a začít s tím něco dělat, nikoliv osobně napadat nositele špatných zpráv.

Přesvědčování ohledně konzervatismu musí byt spojeno s vytvořením konzervativního programu pro současnou dobu. Konzervativně se musí dokázat řešit krizi, zadlužení, nezaměstnanost. Především podporou jiných mechanismů než je jen stát a trh (obec, rodina, občanská společnost). Lidé se musí přesvědčit o nutnosti úspor a to takových, které by je nepostihly na bolavých místech. Určitě je možno uspořit na energiích, na drahých dětských hračkách, na velkých autech, na velkých bytech, na návštěvách restaurací atd., nikoliv ovšem na nutných zdravotnických službách a potřebách pro děti. Šetření se musí rozprostřít na všechny, není možné, aby bohatší nebyli postiženi, aby se šetřilo jen na státních zaměstnancích tak, že státní instituce nebudou funkční. Dlouhodobý program musí počítat s řešením civilizační krize, vytvořením domova, kde bude možné zakládat rodiny, bude jistota a spolupráce.

Převzato z Podracky.bigbloger.lidovky.cz