Když kdysi někdo chtěl říci, že něco bylo dávno, používal známé rčení " co svět světem stojí". Všichni toto určení času spojovali s počátky činnosti lidské, nikoli s dobou vlády ptakoještěrů či jednobuněčných projevů života.

Nu, a proto můžeme s jistotou říci, že například boj o půdu existuje, " co svět světem stojí". Lenin začal bolševickou hrůzovládu "Dekretem o půdě", kterou rolníkům nejprve přidělil, aby je později za její vlastnictví jeho pokračovatelé nechali zavírat a popravovat.

Každá "revoluční" změna v dějinách zemí a kontinentů se nesla lehce ve znamení přerozdělování půdy. I ta naše nedávná. V rámci nápravy křivd ovšem téměř vždy vznikají křivdy nové. I my jsme v polovině minulého století šmahem přerozdělovali půdu známými Ďurišovými dekrety, v nichž se psalo z nepochopitelných důvodů o jakémsi "odčinění následků Bílé hory", abychom ji později v rámci boje proti vesnickým boháčům a kulakům lidem zase brali.

Od roku 1989 se snažíme tuto skutečnost napravit. Mnozí dostali skutečně půdu vydrženou po staletí jejich předky zpět, dostali ji i ti, kterým byla po roce 1945 sice přidělena a kterou oni sami, dobrovolně a s nadšením, odevzdávali do vínku vznikajících družstev, v totalitním systému předem odsouzených ke krachu. Někteří svou půdu nedostali dodnes, protože je předmětem "jiných zájmů". Mezitím se objevily desítky spekulantů, kteří za pomoci přítelíčků ve státní službě a potřebných informací skupovali a skupují půdu s úmysly ryze spekulativními.

Vracení půdy vyvolává vždy spory. Někdy neuvěřitelné. Občané nesou dost nelibě, když se něco vrací církvi, ale také šlechtě. Hon na šlechtu není našemu národu cizí. V plné míře propukl například po vzniku českého státu v roce 1918. Když přijalo v dubnu 1919 Národní shromáždění tzv. záborový zákon, doprovázel jeho výklad zpravodaj poslanec Modráček (mimo jiné dědeček Petry Buzkové) slovy "těmito několika paragrafy škrtáme z příštích dějin českého národa pozemkovou aristokracii vůbec". Poslanci Modráčkovi ovšem dlužno přiznat, že později jako první veřejně pranýřoval scestnost bolševického systému.

Tisk sociální demokracie psal v té době o tom, že "konečně bude půda rozdělena mezi statisíce pracujících … a bude konečně potrestána ona kasta, která sedí na majetku jejich praotců a vlastní půdu, na které lpí slzy a krev jejich utýraných předků". Hezky se to poslouchá nebo čte, že?

Noviny psaly o tom, že "cizácká, prohabsburská, odnárodněná, nepřátelská, zrádcovská a parazitující vrstva by neměla mít v nové demokratické republice žádné místo". I J. S. Machar přispěl se svou trochou do mlýna a odsoudil Habsburky "jako bídácké a krvavé plemeno" a prohlásil je za "zdegenerovaný lid, zbabělce, idioty, tupce a hrubce". Známí publicisté psali o tom, že "bandy šlechtických lupičů a žhářů přišly do Čech po Bílé hoře a získaly majetek z konfiskací na úkor staré dobré české šlechty a ožebračeného lidu".

Taková byla nenávist ke všemu šlechtickému, která byla znovu oživena po roce 1948 a bohužel i po roce 1989. Marně tehdy v roce 1919 volal po užívání zdravého rozumu a respektování pravdy v dějinách český historik Josef Pekař. Ve své knize Omyly a nebezpečí pozemkové reformy psal o nesporném kulturním a politickém významu české šlechty v našich dějinách, připomínal její nesporné zásluhy o naše národní obrození a označil ji právem za nositelku české státoprávní ideje. Uvedením řady faktů prokazoval, že statky konfiskované po Bílé hoře koupila většinou jiná česká šlechta a nikoli šlechta cizácká. Marnost nad marnost.

Příslušníci šlechty na všechny tyto útoky reagovali šlechetně. Alfons Vladimír hrabě Mensdorff-Pouilly, který byl mimo jiné kdysi zvolen starostou Boskovic a díky němuž zde bylo postaveno například gymnázium, v té době napsal: "Jestliže má člověk v žilách krev, jako je to v případě velkého počtu šlechticů, Karla Velikého, Oty I., Alžběty, krev Přemyslovců, Arpádovců, Rurikovců atd., už je to celkem jedno, jestli ho nazývají hrabě, kníže nebo pan XY." A tak se nám historie opakuje.

Zajímavé například je, že Bílou horu si každá doba symbolizuje podle svých potřeb.

19. století ji charakterizovalo jako násilnou germanizaci a národní porobu.

20. století ji většinou (vyjma Ďurišových dekretů) charakterizovalo jako "první Mnichov", kdy nás zradili západní spojenci. Vytvářeli jsme si trojúhelník – bitva u Lipan, Bílá hora a Mnichov.

21. století připomíná (vyjádřeními velice špatně vzdělaných politiků) Bílou horu jako symbol pokračování Evropské unie a Lisabonské smlouvy. Bílá hora se prostě hodí na všechno.

Od 19. století byli špatnou interpretací dějin usměrňováni i velcí umělci, spisovatelé i básníci. I tak vynikající skladatel a muž, Karel Kryl, uvěřil tomu, co se učil v socialistické škole. Jeho píseň Poslední Moravan oslavuje hrdinství "Moravanů, příslušníků pluku, který se do posledního muže bil u letohrádku Hvězda při bitvě na Bílé hoře." Ono to ovšem bylo jinak. Tento pluk byl v postavení, kdy neměl technicky kam utéci. Měl za sebou zeď. Nešlo o Moravany, ale o německé žoldnéře najaté hrabětem Jindřichem Šlikem pod prapory moravských stavů. Takže šlo o profesionály, kteří museli za žold odvést svou práci. Nebojovali ovšem do posledního vojáka. V prosinci 1620 se zbytky tohoto pluku v Olomouci dožadovaly dlužného žoldu a mnozí vstoupili do služeb císařských. Tehdy platilo, že voják, kterému zaměstnavatel nezaplatí tři žoldy, může navázat nový kontrakt. Hrabě Šlik se nakonec dal také do služeb císařských a udělal docela "slušnou" kariéru.

Za pár desetiletí po Bílé hoře napsal historik Tomáš Pěšina (1629-1680) latinsky spis "Mars moravicus", v němž vylíčil nadšeně a vlastenecky marný boj Moravanů u letohrádku Hvězda. Pochopitelně nepravdivě. Začala se rodit legenda. Jan František Beckovský (1658-1725) vydává knihu "Poselkyně starých příběhů českých", v níž hrstka věrných Moravanů zachraňuje čest celého vojska a jediný, kdo přežije, je hrabě Šlik. Všichni padnou do jednoho muže. Ještě v roce 1905 vyšlo několik knih o "statečných Moravanech". Dodnes se příběhu statečných Moravanů věří, neboť jej od 19. století obrozenci dále rozvíjeli, dostal se do čítanek i do románů Jiráskových.

V rámci diskuse pod tímto textem (tedy předpokládané polemiky), jejíž tendence již ze zkušenosti tuším, prohlašuji předem, že ono výše uvedené je pouze jedním úhlem pohledu na vše, co se od Bílé hory do dnešních dnů odehrálo. Samozřejmě, že všechno mohlo být úplně jinak. Jak řekl svého času publicista Bohumil Doležal: "Češi mají vynikající schopnost, že dokáží všechny průsery, které si zaviní sami, včas na někoho svést."