Moje Alma Mater mne po letech oslovila s nabídkou účasti na setkání ministra práce a sociálních věcí se studenty na téma důchodové reformy. Vzpomněl jsem si na své představy o důchodovém věku v dobách, kdy jsem byl studentem té školy, a přišlo mi velice zajímavé vidět živě reakci dnešních studentů na něco, co je sice bezprostředně ovlivní, ale co je pro ně vzdálenější, než pro mne tehdy cesta na Nový Zéland nebo do Vídně (v té době zhruba stejně dostupné destinace).

Přišel jsem těsně před začátkem a měl jsem problém najít v rozlehlé posluchárně volné místo. To bylo první, docela milé překvapení. Bohužel ale také poslední. Pan ministr předvedl nadstandardní výkon slušného rétora (to je v našich krajích velké plus), své argumenty dokládal přehlednými grafy (jeho poradce je však předváděl dosti chaoticky), vyvrátil stálici internetových "zaručených zpráv" o způsobu výpočtu důchodu osob, které nikdy neodváděly sociální pojištění, jeho poradce doplnil stokrát omílanou argumentaci, že ve vyspělých zemích jsou podmínky pro odchod do důchodu ještě přísnější než u nás, a auditorium bylo vyzváno k otázkám.

Protože jsem byl pravděpodobně jen jedinou šedou hlavou mezi těmi třemi či čtyřmi stovkami, překvapilo mne, že téměř polovina dotazujících se představila buď jako absolventi, nebo jako pracovníci školy. Samozřejmě na všechny dotazy se nedostalo, protože v 21 hodin byla diskuze ukončena, ale žádný z těch dotazů nevybočil ze zažitého myšlenkového schématu: ubývá plátců, proto bude (je) málo peněz, zato důchodců přibývá, jak do počtu, tak do doby dožití. Proto je nezbytná reforma, a to taková, že stát umožní vznik tzv. druhého pilíře (privátní fondy s dobrovolnou účastí plátců, nyní mladších 35 let) a změnu stávajícího důchodového připojištění (tzv. třetího pilíře) snížením státního příspěvku, omezením jednorázové výplaty a dalšími úpravami, které by přesto, z důvodů pro mne nepochopitelných, měly posílit prostředky v tomto segmentu alokované.

Moje představa o bouřlivé diskuzi mladých rozzlobených mužů (a žen) asi vycházela z mediálního obrazu, který je nám předkládán jako paralela současnosti s koncem šedesátých let se studentskými bouřemi v Evropě a USA. Studenti vše v klidu vyslechli, jen pár jich v průběhu opustilo posluchárnu a po ukončení při odchodu v klidu míjeli a obcházeli až těsně ke vchodu přistavenou černou limuzínu pana ministra s (při parkování nepochopitelným) modrým majáčkem na střeše. Jak papalášské, jak provokativní.

Nevím, jak na ty mladé lidi působí představitelé současné politické, ale i jiné elity, zda jsou ochotni v této zemi prožít svůj život či počítají při případném zhoršení poměrů se samozřejmou možností odchodu do lepších krajin. Obávám se, že je budoucnost zajímá zrovna tak, jako moji generaci v jejich věku. Asi je to tak správně. Ale přesto.

Předpokládal bych, že vysokoškolský student se nespokojí s argumentací na úrovni mediální masáže: výčet příčin, výčet následků, seznam opatření k jejich řešení. Tedy těch následků. Až na jediný dotaz, jak zmírňovat příčiny (navíc jen cestou sociální reformy), nikdo z diskutujících se o odstranění příčin, kterými je samotný důchodový systém, zavedený mnohokrát zmiňovaným pruským kancléřem v 19. století, nezmínil. Přitom hašení požáru je vždy nákladnější, než jeho prevence, na to stačí ten proslulý selský rozum. Zda jej relativizace názorů v současném českém školství v žácích a studentech systematicky ubíjí, neumím posoudit. V diskuzi mladých s panem ministrem mi ale chyběl.

Přemýšlel jsem, kolik z těch několika stovek mladých lidí, kteří bezesporu předpokládají, jako absolventi prestižní vysoké školy, svou nadprůměrnou životní úroveň, uvažují o tom, že by měli čtyři a více dětí, a obrátili tím současný český i evropský trend úbytku plátců. Kolik z nich napadlo, že ten zatracovaný první pilíř (průběžný systém) lze dlouhodobě udržet posilováním i jiných nástrojů, než je jen prodlužování věku odchodu do důchodu, zvyšování sazby sociálního pojištění, vyšší dotace ze státního rozpočtu či zadlužování státu.

Ano. Po státním bankrotu Argentiny a jiných vzdálených zemí se možnost neschopnosti státu platit své závazky včetně starobních důchodů vrací do Evropy. Jistota, že stát nemůže zkrachovat, je samozřejmě naivní pro každého, kdo si vzpomene na dějiny Evropy ve dvacátém století. A nemusí to být jen v důsledku války, jak dosvědčuje například tzv. měnová reforma v Československu v roce 1953. Přesto může stát průběžný důchodový systém účinně podporovat způsobem, který je na hospodářském cyklu v podstatě nezávislý. Který je navíc nezávislý i na momentální hospodářské či politické kondici dané společnosti. Tím zázračným lékem (návratem k zdravému selskému rozumu) je využití tradiční formy zabezpečení ve stáří. Tak, jak to fungovalo dávno před Bismarkem a jak to dosud funguje v naprosté většině zemí.

Mezigenerační solidarita může být buď anonymní, nebo adresná. Současný anonymní systém velice vyhovuje jak politikům, tak těm (dnes tak módně zlořečeným) finančníkům. Adresná solidarita, tedy sociální asignace, kdy děti v produktivním věku místo do státního systému odvádějí buď celý, nebo podstatný příspěvek svým vlastním rodičům, je nejen prosta všech vedlejších nákladů, ale mnohem sociálnější, ať to všem nejrůznějším krasoduchům vadí sebevíc. Nynější odpočet věku podle počtu vychovaných dětí je pouhou náhražkou odpovídající anonymnímu charakteru mezigenerační solidarity.

Kromě vlivu na samotný důchodový systém má taková adresná mezigenerační solidarita, je-li podporována státem například výše zmíněnými či dalšími úpravami právního prostředí, i značné sociální dopady, včetně zmírnění či odstranění vymírání populace, posílení role rodiny a motivace rodičů k zodpovědnější výchově svých dětí. Zda by v takovém prostředí také dále stoupal podíl tzv. singles, není pravděpodobné.

Vyčítat lidem, kteří jsou dnes na začátku své pracovní a rodinné kariéry, že je takové věci nezajímají, je hloupé. Spokojit se ale s demagogickým tvrzením, že jiná cesta, než současnou vládou prosazovaná reforma důchodového systému, neexistuje, je ještě hloupější.

Je neobyčejně trapné, že stávající parlamentní strany hrají před voliči divadlo svých vzájemných půtek, ale o společnost a její rozvoj se zajímají až na posledním místě. Jinak by adresná asignace sociálních transferů, kterou navrhovala již Bezděkova komise, tak snadno nevyšuměla do prázdna a nyní by o ni někdo z politiků alespoň diskutoval.