Debaty o sloganu „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ má řadu nepochopitelných aspektů. Docela chápu, že ti, kdož spojují ono rčení se jménem Václava Havla, mohou mít s výkladem hesla jisté problémy. Ty vyplývají nikoli z věcného obsahu onoho, ale z jejich vztahu k Václavu Havlovi. Tedy to prosím pomiňme, zrovna tak jako to, že se ze všeho vyvinul termín „pravdoláskaři“, který je jistými kruhy označován jako pejorativní, nesmyslný, zavádějící a já nevím ještě jaký. Odtud navíc plyne i termín týkající se nezodpovědných kavárenských povalečů, tedy tzv. pražská kavárna. Zkusme se poctivě zamyslet nad oním spojením o pravdě a lásce, která nakonec zvítězí nad lží a nenávistí. Samotný slogan je právem spojován s dobou bezprostředně vzniklou po 17. listopadu 1989.

Žili jsme do té doby v pravdě? Zřejmě asi ne. Za pravdu jsme vydávali lecos, zejména to, jak vítězí a upevňuje se myšlenka socialismu, komunismu, jak si pravda razí cestu vpřed z prohnilého bahna kapitalismu, v němž jsme se před únorem 1948 nacházeli. Asi se těžko najdou lidé, kteří by i dnes prohlašovali, že jsme v oné době žili v pravdě. Nikoli. Lhali jsme si na každém kroku a naše konání jsme pravdou pouze nazývali. Takže proč nepřipustit, že by měla pravda zvítězit nad lží. Logiku to má.

Problém je v tom, zda se to tak stalo. Jednou z nejhorších lží dneška je náš státní rozpočet. Lží současnosti je to, že si budeme moci donekonečna půjčovat beztrestně každým rokem sto miliard korun. Jednou se to bude muset zastavit. Vznikne situace, ve které budeme dost těžko obviňovat jiné (třeba imperialisty), že oni to byli, kdož nám zabránili v jinak pěkně rozvinutém ekonomickém rozvoji. Takže v tom prvním máme zatím nesplněno. Stále ještě pravda nezvítězila nad lží. Proč tedy ten záměr (vítězství pravdy nad lží) zatracovat, když je to jediná možná cesta, jak z marasmu ven. Jenže to bychom si tu lež museli přiznat.

Nu a nyní se podívejme na to, jak je to s tou nenávistí. Žili jsme v té době v nenávisti?

Samozřejmě, že ano. Co jiného bylo větší nenávistí než třídní boj. Třídní boj byl nejen latentně přítomen všude. Ve stanovách povolených politických stran, v jejich programech, ve všech rezolucích pracujících, ve všech socialistických závazcích počínaje pracovníky kultury a konče ostravskými horníky. Smyslem našeho činění byla konečná porážka třídních nepřátel, které jsme rádi mít nemohli, neboť oni byli „hrobaři dělnické třídy“. Tedy nenávist, která nás zavedla i k současné xenofobii, která nám velí nenávidět každého, kdo je „jiný“. Jiným byl myšlen nejen člověk bohatý, ale i vědec, jehož myšlenky nám byly nepochopitelné. Nebo člověk, který zastával jiný než oficiálně uznaný „vědecký světový názor“. Nikdo nás nevedl k tomu, že musíme usilovat o vítězství onoho správného názoru v diskusních kláních. Ale především v boji s nenáviděnou buržoasií podporovanou církví a různými jinými dekadenty. Takže proč by nenávist neměla být nahrazena láskou? Má to přece logiku.

Prvním problémem dneška je to, že jsme si zatím nedokázali ve všem říkat pravdu (také proto, že ji většina našich politických reprezentantů neumí analyzovat a navíc ji ani není schopna pro své mizerné vzdělání pochopit). Takže ono rčení, že by pravda měla zvítězit nad lží, se nám z logiky věci hrubě nelíbí.

Druhým naším problémem je to, že nenávist je stále v naší politické praxi potřebná. Nenávidíme kmotry, korupčníky, pravičáky, exekutory, proradné novináře, bohatší sousedy a Kalousky. V dalším pak zdegenerovanou šlechtu, představovanou Karlem.

Takže nenávist není latentně přítomna, je přítomna přímo a je bohužel stále potřebná. Takže proč bychom ji nahrazovali nějakou láskou, která nad ní zvítězí.

Z čehož lze dovodit, jak scestný je onen slogan, že pravda a lež zvítězí nad láskou a nenávistí. Je to blbost, protože to nechceme a nepotřebujeme. Navíc bychom se nedokázali vypořádat s těmi, kteří nás „stahují ke dnu“. S pravdoláskaři.

Vzpomněl jsem si při té příležitosti na trochu vousatý vtip z prostředí samotného Sovětského svazu. Stalin krátce před svou smrtí informoval soudruha Chruščova o tom, že uložil do trezoru tři obálky. S tím, že až po jeho smrti přijde na Matičku Rus zle, nechť otevřou první obálku a postupně při dalších krizích i další.
I tak se stalo. Po nepovedených experimentech s kukuřicí, sáhl Nikita po první obálce.
V ní bylo napsáno: sveďte všechno na mě.
Jenže bída se stupňovala.
I sáhl Nikita po další obálce.
V ní bylo napsáno: dělejte to jako já.
Nějakou dobu to vydrželo, avšak i nadále se v době, kdy se nedařilo a nedařilo imperialisty porazit, sáhl Nikita po třetí obálce.
V ní bylo napsáno: napiš tři obálky.

Takže co myslíte. Kolik obálek mají Sobotka s Babišem ještě v trezoru?