Jaroslav Hutka vzbudil mimořádný ohlas svou písničkou „Miloš a zubatá“. Nemá rád prezidenta Zemana a myslí si, že by pro něj už měla přijít zubatá. Tolik asi text po intelektuálně-poetické stránce.

Hutka působí jako hluboce integrovaná osobnost, vlasy má téměř jako před padesáti lety, stejně jako projev, intelekt, melodickou invenci, poznání světa atakdál. Je to taková integrace na Barrandův způsob, jednou bude možná vystaven v muzeu, zkamenělý či vycpaný, s vysvětlivkou, že to je člověk, který si po celý život myslel totéž. Už od puberty.

Je pěkné, že se proti tomuto Hutkovu uměleckému propnutí ozvalo mnoho hlasů, i z poměrně nečekaných míst. A to je důvod, proč Hutku paradoxně považuji za prospěšného. Neboť on vlastně pomáhá budovat demokracii. Jeho role je sice objektivně za trest, ale on ji hraje rád a s přesvědčením a mile se přitom i potom usmívá. Snad by mu bylo možno i závidět, takové slunce v duši, tolik míru, lásky atd. ve výrazu.

Ale bez legrace, kdo s jasnou hlavou by se tak dokonale podjal takového štěku? Štěku ale objektivně potřebného, asi jako vakcína, proti níž si sama společnost musí vybudovat imunitu. Kdyby to někdo vykládal, chovejte se k Hradu slušně, poslali by ho kamsi, a někdy by opravdu bylo těžko hledat protiargumenty.

Ale takto, když samotní příznivci poražených Schwarzenbergů a Drahošů a dalších, když sami nahlídnou, že toto je už jaksi moc – pak skutečně potlesk na otevřené scéně. Mnozí z nich si možná přehráli scénu, kdyby vyhrál jejich favorit a pak se nedejbože znelíbil někomu takovému, jako je Hutka. Taky by asi brali zavděk, kdyby se na obranu ozvali zase nějací poražení zemanovci.

A toto je pointa celé věci. Hutka vlastně neúmyslně pomáhá stanovit limity demokratické cesty. Možná ještě dokonce není ani za limitem, to jenom my jsme zatím trochu cimprlich a přecitlivělí, protože demokracie je dosti tvrdý, ale pokud možno spravedlivý způsob vypořádávání sporů. Nezdobí ho totiž ta ulekaná a pokrytecká až srabácká korektnost politická, ale korektnost procesní.

Ovšemže Hutkova písnička není politicky korektní, ale je pouze nablblá. Nedosahuje brizance velkých duchů minulosti, jejichž i urážky poslouchat bylo požitkem. Hutka již mnohokrát ohlásil konec své kariéry, avšak vystupuje stále dál, aniž by si povšiml, že jeho kariéra již opravdu dávno skončila. Snad se snaží ještě nějak připomenout, ale postrádá vzruch, nápad, invenci, nemá už ani melodii. A tak mu zbývá už jen utrápená vulgarita, aby si zchladil žáhu.

V podstatě nestojí ani za to rozčilování. Je to jen dlažební kostka, kterou se dláždí kanály. A ta má svůj určitý význam, ale ne jiný. Člověku přitom bůhvíproč, snad v jakési záhadné alegorii na intelektuální prostředí, v němž song vznikl a kde snad i rezonuje, vytanou na mysli slova Jana Nerudy: „Seděly žáby v kaluži, k nebi své zvedaly zraky, jsou-li tam tvorové jako my, jsou-li tam žáby taky?“

Asi tak.

LN, 6.8.2018