28.3.2024 | Svátek má Soňa


SPOLEČNOST: Jak dodatečně vyhrát druhou světovou válku (1)

10.6.2010

aneb Co nám k tomu může říci Mistr Sun?

Sun-c’ (či Sun Tzu, 544 př. n. l. - 496 př. n. l.), též známý jako Mistr Sun, byl geniální vojenský stratég, který žil v Číně před 25 stoletími. Velel vojskům krále Wei a údajně vždy zvítězil. Svoje úvahy o tom, jak porazit nepřítele zapsal v knize UMĚNÍ VÁLKY (v češtině vyšla v roce 2005). V ní říká:

Ti, kdo jsou znalci umění války, pokoří armádu nepřítele bez boje. Dobývají města, aniž by na ně museli útočit, a porážejí vlády, aniž by museli s nimi dlouho bojovat.

Stanovil dodnes platných třináct „zlatých zásad“. První z nich říká: Diskredituje vše, co je v zemi protivníka dobré.

Tyto zásady diskreditace protivníka se hojně využívají v politickém boji dodnes. Nejúčinnější je využít aktivisty nalezené uprostřed nepřátel. A na ně lze požít geniální hlášku Jana Wericha: „Někdo to dělá z blbosti a někdo za cizí peníze.“ Takže, tak nějak tradičně už od svého mládí čítávám od různých rádoby vzdělanců vyprávěnky o tom, jak jsou Češi – případně dříve Čechoslováci - banda jedna mizerná a nevzdělaná, zbabělá a zlodějská …. Některé z nich uhranul pokřivený a překroucený výklad spolubojovníka mého otce za okupace, profesora Černého a jeho „Pláč koruny české“, na který se často odvolávají.

Ale obecně jde spíše o převzetí protičeské propagandy, jež vznikla hlavně v době národnostních bojů mezi Čechy a Němci a byla dovedena do „dokonalé propracovanosti“ nacistickou propagandou. Dikci, argumentační klišé a touhu co nejvíce ponížit národ převzali od nacistů a kolaborantů po válce komunističtí novináři (šlo často o tytéž osoby ve službách týchž redakcí). V poslední době začíná i na této ideologické a propagandistické frontě přituhovat. Od nadávek do blbých a neschopných a nekulturních „Čecháčků“ (slovo Čecháček je nešťastný slovní vynález prof. Černého) jsme se dostali k tomu, že jsme často označováni za národ barbarských genocidních vrahů, po jejichž zemi jsou rozesety desetitisíce hrobů nevinných Němců. Národa, který se nechce vzdát myšlenek super-vraha Beneše, který je náhradním fackovacím panákem za vše československé a české..

Po převratu v roce 1989 - ihned po tom, co opadla vlna nadšení – se opět objevily články hanobící cokoliv české. Začalo se třeba mantrou, tvrdící, že našinci neumějí řídit auta, zatímco řidiči v cizině, třeba v Německu, jsou daleko dokonalejší. Viz počet smrtelných havárií. Aniž by byl brán v úvahu technický stav silnic a vozidel. Z obrovských nákupů našeho levného alkoholu cizinci – Poláci, Němci, Rakušané, pivní zájezdy Angličanů - byl vyprefabrikován obrázek Čecha, největšího alkoholika na světě, atd. (Aby se jim toto nestalo, odmítli Lucemburčané nechat se řadit do nějaké „ligy alkoholiků“, protože u nich je prodej alkoholu také ovlivňován podobnými faktory.)

Dokonce někteří redaktoři a „myslitelé“ hlásali, že prý se nemyjeme a smrdíme v tramvajích a metru. A že je to určitě pravda, neb jim to tvrdili vzdělaní a světa znalí cizinci - dotyčný opakovatel tohoto názoru asi nikdy sám nejel metrem ani v Praze ani třeba v Madridu anebo Berlíně a předpokládal, že jeho čtenáři také ne. (Ve skutečnosti smrad v metru skutečně krátce byl, ale šlo o dobu, kdy si z metra udělali bezdomovci noclehárnu a než se je podařilo vypudit.)

Mimořádně oblíbené je tvrzení, že si neumíme vládnout. Dále že jsme kulturně zaostalí, protože nemáme 70% vysokoškoláků. A hlavně, jak tuhle opět sdělil v MfD „Trilobit“ Pavka Kohout, všechno, co tady dřív bylo (zřejmě nashromážděné geniální vládou soudruhů a vydřené mozoly naší pracující třídy), už jsme rozkradli a vytunelovali. Moc se mi to líbí od bývalého superbolševika (už se sice polepšil, ale to asi ty myšlenkové návyky z mládí, co?!), který v roce 1949 nadšeně jásal nad největší krádeží zorganizovanou v tomto území stalinisty - znárodněním. Bílá hora hadr! A vůbec mu při předvádění své „geniality“ nevadí fakta. Třeba že máme skoro nejmenší státní dluh v Evropě, koruna je mimořádně pevná, obchody jsou plné, divadla vyprodaná a vůbec vzdorujeme celkem úspěšně světové krizi. A nakonec si k překvapení všech intošů zvolíme vládu slibující více-méně spoření a šetření.

Od obyčejných nadávek se tak přešlo do jiné módy. Hlásat, že Československo a jmenovitě Češi jsou vlastně váleční zločinci. Vypukla - zdánlivě náhle - přímo epidemie „objevování nových skutečností“ – tedy zločinů československé a české soldatesky. Mezi „pokrokovými“ intelektuály dosáhla už takového rozměru, že se nad ní zamyslel i Petr Kubica v příloze DOK v Respektu č. 23/2010. V článku Osvobození. Osvobození? se zamýšlí nad tím, jak čeští dokumentaristé a ČT ve svém vysílání presentovali v poslední době druhou světovou válku. Například říká: „V exhibici špatných českých vlastností v žírném (filmovém) westernu „Je třeba zabít Sekala“ vystupuje z chóru podlých majetnických sedláků jako hlavní zloduch interbrigadista = kolaborant a udavač, z jehož přepjatě zrůdného typu si dělal legraci už Andrej Stankovič v článku Satan na dně." (Pro mladší čtenáře: čs. interbrigadisté byli většinou levicoví idealističtí dobrovolníci, bojující v občanské válce ve Španělsku na straně republiky, viz zde.) Ostatně ve filmu Je třeba zabít Sekala je krásně vidět skutečné kořeny a ideové rozpoložení jeho autorů. Negativními hrdiny jsou „statkáři“ (dle bolševické hantýrky kulaci, kterých jsme se zbavili jen díky kolektivizaci, zabavením jejich majetků a založením JZD). Stalinistická nenávist vůči interbrigadistům, většinou statečným a zkušeným a hlavně samostatným lidem, cpaná nám do hlavy komunistickou propagandou padesát let, leze z filmu jako druhé hlavní základní poselství. Kladným hrdinou je prakticky „proletářský“ typ jak z dob reálného socialismu. Prakticky všechny osoby českého původu - až na výjimky - jsou líčeny jako strašní hajzlové a lotři bezcharakterní. A česká kritika byla z tohoto filmu úplně hotová. Myšlenkové poselství filmu, že co Čech - tedy, pardon, co Moravák -, to gauner, zřejmě nevadila.

Z dlouhé řady programů a dokumentárních děl vysílaných Českou televizí k výročí 65 let skončení války a okupace Československa, jak konstatuje Petr Kubica v Respektu, pouze dva příběhy z cyklu „Neznámí hrdinové“ vyprávěly o Češích, kteří s nacisty bojovali. Další svérázné dokumenty se týkaly - bez hlubšího vysvětlení divákům a bez nějakého rozboru situace - „senzačním“ námětům. Třeba tomu, jak sovětské šturmoviky (bitevní letadla) střílely omylem na shromážděné lidi nebo jak Američané zabíjeli bombami lidi v Praze. Ostatně, oni vůbec Spojenci, ať západní anebo východní, skončili v této přehlídce skutečně hanebně. Proč asi?!?

Pro vysvětlení tohoto postoje, lze použít slova pana Petra Kubice. Cituji: “…. dokumentovaná svědectví a umělé příběhy vybízejí k tomu,, aby hanba za některé (české a spojenecké - pozn. aut.) činy mohly být povýšeny na přistoupení k vině, jež zlo(mezi Čechy a Němci a mezi nacisty a protinacistickou koalicí) učiní vzájemné a rovnocenné …. Je-li v této podivné logice páchané zlo vnímáno jako srovnávací veličina, pak je nezbytné, aby byli Češi představeni jako kolaboranti, vrazi a jen příležitostní hrdinové…"

Kdo čte například diskuze na Psu k mým článkům (ale i třeba na Aktualitách cz.) na toto téma, ví, že nejvíce nenávistné příspěvky používají tradičně slova „Čecháček“, zásadně tvrdí, že vražd Němců se zúčastnili pouze bývalí kolaboranti nacistů, že vyhnání Němců je neodčinitelný zločin atd. Vliv mediální propagandy, snažící se za každou cenu očernit i evidentně kladné skutečnosti - například Pražské povstání (zúčastnili se jej údajně hlavně bývalí kolaboranti), protinacistický odboj (byl údajně zanedbatelný a daleko víc bylo údajně „udavačů“) atd. - má tedy dosti reálný dopad. A to i když odečteme příspěvky zasílané z Německa a Rakouska.

Mimo jiné to tvrzení, že povstalci v Praze a partyzáni a podobně byli zásadně jen bývalí kolaboranti, vymyslela komunistická propaganda (ta většinu z nich později označila za agenty imperialismu a mnoho z nich odsoudila k dlouholetým žalářům), když se dala do likvidace odboje, který jí mohl být nebezpečný. Od té doby se však také stala běžnou součástí té nejhnědější sudetské propagandy. Dneska se vrací po důkladné ideologické masáži a v koncentrovaném hanobení Čechů a jejich dějin v postojích mnoha takzvaných novinářů a umělců. (Doporučuji čtenářům si článek „Osvobození. Osvobození? “ v Reflexu vyhledat.)

Aby mohla být tato propaganda diskreditace čehokoliv v Československu - prvorepublikové demokratické politiky, statečnosti odbojářů i vojáků - účinná, je potřeba zajistit, aby manipulátoři dělali to, co doporučuje ve svém díle Sun-c’. (Bod č. 4 Zlatých pravidel): “Využívejte ke spolupráci osoby nejpodlejší, nejlhavější a morálně nejodpudivější.“

A také vše, co s naskytne. Třeba to, že se komunistické Československo snažilo zdiskreditovat nejen první republiku, ale i celý český protinacistický odboj. Protože jeho účastníci mohli být potencionálně nebezpeční další totalitě. Vyvolávala záměrně strach z Německa a Sudetských Němců a stavěla se do role jediného zachránce (i většina jejích vlastních bojovníků proti nacismu byla persekvována anebo skončila v kriminálech) a z toho stejného důvodu také falšovala dějiny.

Druhá strana – německá - však nedělala nic moc jiného, jen v demokratičtějším hávu. V Německu neoblíbení a přezíraní Sudetští Němci a jejich odsun, tedy po německu „vyhnání“, byli využíváni jako strašák před komunisty. Každý Čech byl označován hlavně v bavorském tisku a v tisku nakloněném CSU a landsmašaftu za komunistu a spoluviníka genocidních zločinů zrůdného Beneše. Ostatně, Beneš jako zločinec je oblíbenou figurou jak u komunistů, rychlokvašených českých hurá demokratů, henleinovců, tak všech nacistických nostalgiků dodnes.

Konec 1. části