Parafrázi titulu Asimovových příběhů jsem nezvolil náhodně. Volím - a bylo těch voleb během sedmdesáti osmi let nepočítaně - a počítá se se mnou asi jako s robotem. První a zároveň poslední svobodné poválečné volby jsem pro nízký věk nestihl, měl jsem v té době jen občanský průkaz, před jehož vydáním mi byly obřadně sejmuty otisky prstů, proto, věda, že jsem v kriminalistické databázi, jsem se raději nedopouštěl zločinů.

Poté bylo již dlouhá léta dlužno volit jednotnou kandidátku Národní fronty (byla to jediná z mnoha front, v níž se nečekalo, nebylo na co).

Připouštím, že jsem k nim zásadově nemusel chodit, rádi by přišli za mnou až do bytu s urnou, ale z různých důvodů - nejprve kvůli škole, pak práci, posléze dětem - jsem tuto robotickou povinnost plnil jako většina mých stejně neodvážných spoluobčanů.

Od roku devětaosmdesátého již nejsou volby mou nemilou povinností, nicméně se jich s ochotou zúčastňuji dobrovolně i o teplých a slunných víkendech, které si hlava státu s oblibou vybírá.

Zcela výjimečně jsem úspěšný. S pomocí mého preferenčního hlasu se dostal zpěvák Prokop do České národní rady, aby své působení zúročil v televizním pořadu Krásný ztráty. Pak dlouho nic, velké strany jsem nikdy nevolil, měl jsem toho dost za dobu reálného socialismu, s malými mívám ovšem úspěch spíše negativní, poté, co je pomohu zvolit v komunálních či parlamentních volbách, zpravidla se do jednoho či dvou let rozpadají nebo zanikají jinak.

Ve volbách do Senátu jsem neuspěl nikdy, proto mnou nevybraní kandidáti své posty i několikrát obhajují. Uspěl jsem v eurovolbách, Jana Hybášková odvedla v Evropském parlamentu neobyčejně kvalitní práci díky své kvalifikaci a průbojnosti, jistě jen proto svou pozici v dalších volbách neuhájila.

Několikrát jsem byl přáteli vyzván, abych zvolil stranu, kterou nemám rád, že bych ji takto snadno zničil, ale nejsem si tím jist. Čím větší moloch, tím více občanů by se muselo proti němu spiknout. A na to moc nevěřím, naslouchaje hlasu lidu, který naletí i na třicet korun úspory u doktora nebo na dvě stovky slibovaného důchodového příplatku.

Já, volič důchodce, jsem opět tlačen k robotické volbě, jako bych neměl vlastní hlavu. Vím, koho nikdy volit nebudu, ať je rudý nebo se kryje za příbuznou oranžovou barvu. Celý svůj život jsem k lidu nepatřil, šest let jsem se z milosti pracujícího lidu flákal v lavicích (uvítání našeho ministra zdravotnictví P. Josefa Plojhara v roce 1950), pak jsem působil jako pracující inteligent a do důchodu šel jako občan třetí kategorie (oficiálně ve výměru), ale už jím nikdy nechci být, a proto i tentokrát obětuji další teplý jarní víkend, k němuž mě opět odkázal hradní pán, proto se opět pokusím zvolit několik desítek lidí, za jejichž výběr se nebudu stydět, a budu doufat, že se nepropadnou v nic.

Já, volič ze Žižkova,