Minulý týden zemřel Ivan Jonák, známý z 90. let minulého století. Majitel nočního striptýzového podniku Discoland Sylvie a svým způsobem průkopník a truchlivý symbol oné prazvláštní polistopadové vekslácko-podsvětní kultury propojené na šoubyznys i politiku.

Posledních 18 let strávil ve vězení za nájemnou vraždu své manželky, ke které se nikdy nepřiznal. Propuštěn byl před necelými dvěma lety.

Jeho „zlatou éru“ popsal příhodně Petr Vrabec v Reflexu jako čas, kdy „nic nebylo nemožné, celé to připomínalo jeden velký mejdan. Jak se občas říká: Kdo si pamatuje devadesátá léta, ten je ve skutečnosti neprožil.“ Jednou z ikon této doby byl právě Ivan Jonák.

Vzezřením tak trochu jako od kolotoče, v objetí prostitutek, ve velkých nablýskaných autech, po boku lidí z popkultury. To byla Jonákova, ale také třeba Mrázkova éra. Jak říká bývalý kriminalista Hynek Vlas: „Tyhle kluky z ulice vystrkovali před sebe všichni ti privatizátoři, kteří si v tichosti přišli k významně vyšším majetkům.“

To byla kultura číšníků, taxikářů, prodavačů bonů a lehkých dívek, jimž do kroku už v 80. letech vyzpěvovali nablýskaní zpěváčkové vrcholného socialismu. Mnozí ostatně pějí tu svou doposud a takříkajíc nonstop.

Asi jsem nebyl sám, kdo si v listopadu 1989 sliboval od nových časů, že zmizí právě tyto atributy časů starých. Ta naleštěná špína, která se na člověka sypala z každého kouta, z každého plakátu či reproduktoru.

Ten plytký pseudosvět ryzího materiálna, tak příhodně spolupracující s pozdně normalizačními vymývači hlav, jen trochu otevřených a hledajících kousek pravdy či svobody po filmových klubech, divadlech a folkových festivalech.

Jonákova kultura byla v přímém protikladu k tomu všemu, a proto asi leckoho udivilo, jak plavně přeskočila do nového režimu a stala se jeho pilířem. Rádia dnes hrají tytéž písničky, jen místo křepčení na spartakiádě dnes masy okupují nákupní centra.

Je to prapodivná mediální tendence nahrazovat skutečnou elitu, profesory, umělce, tvůrce, lidi učené a učící, tou taky-elitou „kluků z ulice“. Z těch, kdo by měli stát na okraji společnosti a při přešlapu zákona i mimo ni, nasvíceni leda policejní lampou, se staly celebrity vyhřívající se v reflektorech mezi pozlacenými portály největších jevišť tohoto kolotoče marnosti.

Odchod Ivana Jonáka je, či měl by být, připomínkou toho, jak se časy a lidé v nich vlastně nemění, a pokud, tak spíš k horšímu.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus