Ombudsmanka Anna Šabatová vstoupila do diskuse o tom, zda v českých školách islámské šátky povolit či ne velice nešťastně. Otázka šátků ve školách – a na veřejném prostoru – totiž není otázkou lidských práv, nýbrž prozíravosti a zdravého rozumu.

Především, není to otázka jednotného mustru, modelu, který musí být naroubován na školy všechny. Kdyby to byla otázka lidských práv, pak by jeden model musel platit všude. Ale tak to není. Jednotlivé školy mají mít možnost si tuto otázku rozřešit pro sebe samy.

V případě škol soukromých a církevních je to absolutně jasné: jaká vlastní interní pravidla a řád si určí, tak bude. Komu se to nelíbí, nemusí v nich studovat, může jít studovat do škol státních.

A i ve státních školách, jichž jsou zřizovatelem obce, by měla být pluralita, možnost svobody, variability a pragmatismu. Školy samotné by měly mít možnost si určit svá vnitřní pravidla např. toho, jaké oblečení je pro žáky v nich předepsané, doporučené či nevhodné. Jedny školy by se rozhodly tak, jiné jinak.

To je svobodná, pluralitní společnost. Jaký je však můj osobní názor?

Především bych trval na jednoznačné podmínce, že žákům i učitelům musí být vidět do obličeje, do celého obličeje. Vidět si do očí, do obličejů, je nutnou podmínkou důvěry v našem civilizačním prostředí. Nevidíme-li si do obličejů, nemůžeme si vzájemně důvěřovat a vyučovací proces probíhat nemůže.

Takže je nutné rozlišovat. Burka, jež jest vlastně takovým stanem nad ženou, který žena na sobě nosí, a který ji zakrývá všechno, i oči, by měla být zakázána nejen ve školách, ale i kdekoli ve veřejném prostoru. Stejně tak nikáb, který je podobný burce, jen nezakrývá oči, nechává pro ně v jinak celo-černém hábitu úzkou štěrbinu. Nevidíme obličej, ale jen oči. To není dost dobré pro důvěru na veřejném prostoru, ani pro vyučování ve školách. Dalším typem je čádor, který zahaluje celé tělo od hlavy až k patě, ale obličej nechává volný. Proto bych ho toleroval na veřejném prostoru, ale už ne ve škole: příliš odděluje jedny studenty, v tomto případě studentky, od druhých a vytváří mezi nimi bariéry.

A konečně hidžáb neboli šátek. Pokrývá jen vlasy, ale obličej i oči ponechává nezakryté. S tím nemám žádný problém, ani na veřejném prostoru ani ve škole, stejně jako nemám problém s židovskou jarmulkou či kipou nebo s křesťanským řetízkem s křížkem či medailonem Panny Marie. Tyto šátky, pokud jsou barevné, a to většinou jsou, jsou navíc i velice elegantní. A ostatně, šátky coby pokrývky vlasů nejsou výhradně atributem islámským, ale jejich nošení preferují i ortodoxnější židovky. S tím já žádný problém nemám.

Takže ohledně šátku ve škole bych osobně přišel k témuž závěru jako Anna Šabatová, ale na rozdíl od ní se nedomnívám, že je to otázka lidských práv, jež musí být ve všech školách vyřešena stejně, nýbrž mám za to, že je to otázka rozvážnosti, kterou si různé školy mají mít možnost vyřešit různě.

Muslimské šátky u dívek ve školách mi nevadí, ale zákeřnost pozice ombudsmanky Šabatové je v tom, že pokud to ona vydává za principiální otázku lidských práv, logika jejího argumentu vede i k uznání neexistujícího práva na burku, nikáb či čádor ve školách a všude. A to by už byl konec důvěry a přátelství mezi občany různých vyznání, konec civilizačního smíru ve společnosti i svobodného charakteru naší země. Prostě dekonstrukcí naší civilizace. A ti, kdo chtějí lidská práva hájit, civilizační identitu civilizace, která lidská práva hájí a garantuje, ničit nemají a nesmí.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus

Autor je ředitel Občanského institutu