31.5.2016 | Svátek má Kamila






SPOLEČNOST: Ideály 17. listopadu dnes

18.11.2014

Právě si připomínáme 25 let občanské a hospodářské svobody. Asi si nikdo nebude stěžovat na to, že může jezdit po světě, že může mluvit, co chce, může založit libovolný spolek. Zato si lidé stěžují na výsledky svobody hospodářské, která je problematická a vyžaduje úsilí uspět v konkurenci s jinými. Lidem, kteří nemohou sehnat zaměstnání několik let, absolventům škol, kteří se nemají kde naučit profesním dovednostem, je trapné donekonečna říkat, že se musí snažit, že to nejde jinak atd. Pokud nebude práce i pro ty průměrné, kteří jsou také občany, můžeme očekávat znovu nesvobodu. Pošilhávání po úspěšných diktaturách (prezidentovy řeči v Číně) jsou toho náznakem.

Neoliberalismus se vyčerpal jako celá modernita

Vyčerpány jsou možnosti liberalismu stejně jako socialismu. Pravolevé hádky jsou jen kulisou mýtu o demokracii, divadélkem, které se hraje jaksi setrvačností, protože političtí lídři vlastně nevědí, co by měli jiného dělat.

Liberalismus bez hranic nakonec vždy zničí sám sebe. Silnější subjekty zvítězí natolik přesvědčivě, že ovládnou politickou moc. To se nemohlo stát ve starém liberálním prostředí, kde se trh odehrával uvnitř státu, zisky byly pod kontrolou a zdaněny, cizí zboží procleno. Stát fungoval natolik nadřízeně, že dokázal odolávat korupčním nabídkám alespoň do míry nenarušující funkčnost. Jakmile globalizace otevřela hranice, velké zisky našly cestu ze státu ven, aby se vyhnuly kontrole a zdanění. Jejich obrovskému narůstání nestálo nic v cestě. Státy mačkaly daně z dosažitelných domácích objektů a tím je znevýhodňovaly oproti těm světovým. Sofistikovanější liberálové (V. Klaus), kteří věděli, co liberalismus skutečně je a co potřebuje, proti tomu protestovali, chtěli uzavřené státy; nikdo jim nerozuměl.

Demokratický socialismus se vyčerpal stejným způsobem. Tím, že státy neměly možnost dostatečného zdanění velkých zisků, nebyla možnost získat dostatek prostředků na sociální projekty. Socialisté především zadlužovali stát, aby svoje sociální projekty uskutečnili, protože na slibech „sociálního ráje“ stavěli svoje politické angažmá a potažmo peníze pro sebe z toho plynoucí.

Astronomické dluhy nedělali jen oni. Liberální vlády nemohly zrušit sociální smír, vyvolat revoluce, jejich jen mírné pokusy ušetřit (snížení platů státních zaměstnanců) selhaly ze stejných důvodů. Tím se sice nevyčerpal liberalismus jako idea, ale stal se neuskutečnitelným.

Nový světový řád

Dnes se mluví o světové vládě kapitálu. Státy, zvláště malé, mají menší příjmy než některé korporace. Otevřené hranice dovolují přesouvat peníze kdekoli. K nadvládě kapitálu je uvnitř státu potřebná korupce, nevymahatelnost práva, dlouhá soudní jednání, nefunkční soudnictví. V tom dovede velký kapitál vždy vítězit nad nějakými místními drobnými subjekty. Dovede pro sebe zakoupit sdělovací prostředky a hlásat svoje ideály. V jeho rukou jsou ideály svobody a lidských práv nástrojem jeho vlády. Povšimněme si, že už dnes vynechává demokracii. Ta je nebezpečná protože se řídí přáním většiny. Ale kapitál obvykle podporuje menšiny, kterými do společnosti proniká, které hájí, prosazuje jejich práva, většinou na úkor většiny. Lidská práva mají být jakýmsi dogmatem, novým náboženství, které má být nezpochybnitelné. To neříkám, že jsou lidská práva špatná, ale musíme rozlišit práva, která demokracii podporují (občanská svoboda, svoboda volby), a ta, která podporují rozklad státu stavěním lidí proti sobě (tolerance k násilnickým náboženstvím, práva odlišných lidí - sexuálně, vzhledově, kulturně) a narušují přirozenou strukturu společnosti.

Pro vládu peněz je potřebné individualistické pojetí života. Neustálé hlásání individuální svobody a individuálních práv podporuje individualismus, původně důležitý pro funkci liberálního volného trhu, nyní ovšem se prosazující jako životní dogma. Ve svém principu je to vlastně izolace od společnosti a všech atributů okolního světa, od přírody, od rodiny, od státu a národa. Tento jev nazývám „odloučení“ (viz moje kniha Nadčasový humanismus). Je to autismus, neschopnost myslet obecně na společnost a její budoucnost, ale jen na člověka jako jednotlivce. Kolektivní ctnosti podporované výchovou a společenským tlakem dřívějších demokratických společností – věrnost, sounáležitost, jednota, kolektivní solidarita, schopnost se obětovat pro společnou věc – jsou nebezpečné, mohly by lidi spojit proti vládě kapitálu. Lidské cíle potřebují mít jen konzumního a hédonického charakteru. Morální kolektivní idea je nebezpečná, ideály mohou být jen individualistické.

K tomu všemu přispívá i závislost většiny obyvatel na platech, momentální zakázce malého podnikatele vystaveného vůli velkých obchodních řetězců, velkých podniků, zahraničních korporací. Stranický systém se zhroutil. Velké politické strany s aktivními členy o počtu nad 200 000 nejsou, malé strany jsou ovládané penězi zvenčí a snadno dovedené k závislosti na komkoliv, kdo má peníze. To je výsledkem zániku nezávislé střední třídy (rolníků, řemeslníků, malých podniků), která měla prostředky nevystavené závislosti na velkém kapitálu, ale vycházející ze zajištěných poměrů místního trhu. Dnes je i místní trh ovládán velkými obchodními řetězci a ty dělají drobné podnikatele závislými, poslušnými služebníčky. Tato všeobecná závislost na globálních penězích je zhoubná pro demokracii.

Jak bude vláda světového kapitálu vypadat, si asi můžeme představit už dnes z různých náznaků. Taková vláda nepotřebuje diktátory. Ti obvykle využili svého postavení a zklamali (viz Husein, Mubarak, Noriega), lépe řečeno neodolali nátlaku z okolí hájit zájmy své země. Pseudodemokratický režim je užitečnější. Za neutuchajících řečí o svobodě a lidských právech budou lidé stále více zotročeni penězi. Těch mají oligarchové dost. Ty, které vydají na korupci a volební kampaně, se jim snadno vrátí.

Zatím je ovšem stále otázkou, kdo vlastně bude ovládat které země. Mezinárodní kapitál je z různých zdrojů a nemá jednotné zájmy. Proto se už rýsují určité domény. Do vyspělých zemí Západu směřují peníze z arabských zemí, Ruska a Číny. Muslimské peníze vidíme působit už v prosazování islámských zvyků a práva šária. Ostatní mají také svoje zájmy. Oddělit se od závislosti na Rusku je viditelné a domnívám se, že ukrajinská krize má k tomu směřovat. Vývoj je ovšem ještě nejasný. Teď najednou chtít nějaké ideály v zájmu západní civilizace od obyvatel udržovaných trvale v konzumerismu a hédonismu, v absenci vlastenectví, věrnosti a sounáležitosti - je už asi nemožné.

Ideály 17. listopadu dnes

Člověku zotročenému cizími penězi, materialismem, konzumerismem a hédonismem jsou ideály 17. listopadu zbytečné. Tyto ideály mají smysl pro člověka, který má svoje nezávislé prostředky, žije ve společnosti mající občanskou sounáležitost, cítí identitu se svým státem a národem. Jinak využije jen svobodu pohybu, svobodu nadávat druhým, šířit anarchii, svobodu nezaložit rodinu, libovolně sexovat, nectít žádná pravidla, svobodu vymýšlet si donekonečna pro sebe práva na úkor zájmů společnosti. Je možné, že někteří i takovou svobodu budou považovat za svoji a bude se jim líbit. Nevím ale, jestli opravdu to byl smysl ideálů 17. listopadu.

Přesto si ideály 17. listopadu zaslouží, aby se za ně bojovalo dál. Demokracie a občanské svobody za to stojí, jsou jediným posledním a opravdovým záchranným pásem umožňujícím nám doplout k novému břehu. Nezapomínejme, že 17. listopadu 1989 šlo také o národní svobodu, osvobození z cizí nadvlády. Ani tu si nenechme vzít, bez ní totiž se nelze vzkřísit.  



Diskuse


P. Mach
19:42
18.11.2014

V. Podracký
20:33
18.11.2014

J. Kanioková
21:15
18.11.2014

P. Skřivan
0:08
19.11.2014

V. Podracký
8:45
19.11.2014

F. Žůrek
18:33
18.11.2014

J. Novak
8:01
18.11.2014

počet příspěvků: 9, poslední 19.11.2014 08:45









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.