25.4.2024 | Svátek má Marek


SPOLEČNOST: Hyperaktivní Bátora

28.4.2011

Ekonomický poradce ministra školství toho v minulosti hodně stihl

Už jen vyslovení jeho jména vzbuzuje silné emoce. Slyšet jsou převážně ty negativní, které jej obviňují z extrémních a nacionálních postojů. Novopečený ekonomický poradce ministra školství Ladislav Bátora má ale i své zarputilé příznivce, kteří se jej neváhají stejně hlasitě zastat. A to i v nejvyšším patře české politiky.

Předtím, než jeho jméno v souvislosti s úmyslem ministra školství Josefa Dobeše (VV) učinit jej svým náměstkem ovládlo mediální prostor, jej znali jen příznivci různých protiunijních aktivit a fajnšmekři české politiky. To ale neznamená, že by předseda konzervativní a euroskeptické Akce D.O.S.T. o sobě do té doby nedával vědět.

Ve světě politiky

Co je vlastně zač onen osmapadesátiletý muž, který budí emoce? Desetistránkový životopis psaný květnatou češtinou, který zveřejnil na internetu, prozrazuje, že má za sebou pestrou minulost. Muž pyšnící se mnoha akademickými tituly, které – včetně bakalářského – striktně uvádí, stihl vystudovat několik oborů na třech vysokých školách. Kromě anglistiky a amerikanistiky a dějin Dálného východu na Karlově univerzitě vystudoval i Vysokou školu ekonomickou. Inženýrský titul získal v oboru ekonomika zahraničního obchodu a doktorát na Fakultě mezinárodních vztahů.

Pestrá je i jeho politická aktivita. Prošel celou řadou politických partají, i když ne vždy do nich vstoupil. Už roku 1983 se stal členem jedné ze stran Národní fronty: Československé strany socialistické. „Považoval jsem to tehdy a dodnes považuji za autonomnější protest než podpisem elitářské Charty 77 exkulopovat údajně polepšené někdejší komunistické škrtiče naší svobody a samostatnosti,“ praví Bátora ve svém curriculu. Věřil prý, že se strana do pěti let stane jedním z protagonistů protikomunistického převratu.

Po něm – v srpnu 1990 – byl ale ze strany vyloučen, údajně pro pokus o rozvrat strany. Po krátkém působení v nově vzniklé Národně sociální straně vstoupil do Občanské demokratické aliance (ODA). I s tou se postupem času rozešel. Nelíbil se mu například podíl jejích členů na „sarajevském atentátu,“ účast straníků v Tošovského úřednické vládě a nesouhlasil s postojem spolustraníků k „televizní krizi.“ O devět let později ostatně kandidoval do Senátu za stranu jedné z nejkontroverznějších protagonistek sporu o veřejnoprávní televizi – Suverenitu Jany Bobošíkové.

Už v roce 2006 se ale objevil na kandidátce Národní strany. Tedy partaje, která se „proslavila“ četnými protiromskými výroky a demonstracemi nebo pochodem pražským Židovským Městem v den výročí Křišťálové noci. Loni pak vstoupil do Strany svobodných občanů Petra Macha, jejímž prostřednictvím se chtěl dostat do Evropského parlamentu.

Hluboce věřící

„Každá změna je změna k horšímu,“ dočteme se na facebookovém profilu Ladislava Bátory v kolonce „Oblíbený citát.“ S jeho konzervativním viděním světa rezonuje fakt, že v současnosti je předsedou ultrakonzervativní a euroskeptické Akce D.O.S.T. Toto občanské sdružení se v politickou stranu dosud nevyprofilovalo, ale s některými politiky či celými partajemi otevřeně a čile spolupracuje. Patří mezi ně Suverenita, Strana svobodných občanů, Právo a spravedlnost a také část poslanců Občanské demokratické strany.

Kooperuje i s nejkonzervativnější částí Mladých křesťanských demokratů. Iniciativa, v níž má vlivné postavení ultrakonzervativní katolík a ředitel Institutu Svatého Josefa Michal Semín, brojí proti Evropské unii, multikulturalismu či registrovanému partnerství a na paškál si bere i „politickou korektnost“. Velmi blízko má iniciativa přirozeně k euroskeptikovi par excellence, kterým je v Česku prezident Václav Klaus. Ten na některých akcích, které pořádala, dokonce vystoupil a objevil se pak na fotografiích společně s Bátorou. Sice jej prý osobně nezná, nikdy s ním přímo nemluvil, a dokonce ani nikdy nečetl žádný jeho text, ví ale, že je to „hluboce konzervativní, autenticky pravicový člověk.“

K Bátorově profilu neodmyslitelně patří i víra, prezentuje se totiž jako věřící katolík. Jeho slogan „Raději Koniáše než Halíka“ nebo striktní odmítání ekumenismu ale prozrazují, že současná katolická církev je mu do značné míry cizí. Pravděpodobně se svým pojetím víry blíží více postojům lidí blízkých už zmíněnému Semínovi, který reprezentuje nejkonzervativnější část českých katolíků. Ta oficiální vedení církve kritizuje. Charakteristické pro ně je odmítání všeho, co církev i její liturgii přibližuje současnosti. Například II. vatikánský koncil je v jejich pojetí sebezničujícím procesem.

Přináležení k církvi ale hraje u Bátory i jeho ideově blízkých souputníků nezanedbatelnou roli bez ohledu na to, zda je skutečně podloženo vírou. Když kněz Tomáš Halík v médiích označil Bátoru za „fašizujícího maloměšťáka“, dočkal se ze strany jeho příznivců pořádného políčku. Místopředsedkyně přípravného výboru Suverenity a „hluboce věřící katolička“ Jana Volfová se obrátila přímo na Halíkova nadřízeného arcibiskupa Dominika Duku. V otevřeném dopise požadovala, aby se od slov „biskupa“ Halíka distancoval. Mimoděk tak prozradila, že coby hluboce věřící katolička velký přehled o tom, kdo je jejím biskupem, nemá. Halík je totiž řadovým knězem, byť mediálně velmi známým. Pokusila se tak postavit arcibiskupství proti Halíkovi s vědomím, že Duka má relativně blízko k prezidentu Klausovi. Nepodařilo se jí to, byť arcibiskup následně vydal prohlášení, že Halíkova slova nejsou oficiálním stanoviskem katolické církve.

Středem pozornosti

Pestrá je pak Bátorova pracovní historie, která by pro pozici ekonomického poradce na ministerstvu měla být klíčová. Ve zkratce lze říci, že to dotáhl ze strojníka bagru v Malešické teplárně až na post generálního ředitele. A nezřídka zvládal zastávat i několik funkcí najednou. V pozicích šéfa představenstva, dozorčích rad či výkonného ředitele se objevil kupříkladu ve společnostech Artia, ČKD Holding, Junior centrum, AGM či Stavocentral. V naprosté většině z nich se ocital krátce předtím, než firmy vstoupily do likvidace, či v jejím průběhu. Poslední tři jmenované společnosti byly správcovskými organizacemi Fondu dětí a mládeže (FDM). Ten byl roku 2000 kvůli neefektivitě a vysokým nákladům na jeho chod zrušen. Do čela firem tehdy nastoupilo několik lidí, které spojovala společná minulost v ODA.

Značnou část spravovaných nemovitostí a pozemků následně likvidátor Pavel Žák prodal – pod cenou a jen několika společnostem. Soud jej za to na konci loňského roku poslal na tři roky do vězení. Bátora ovšem týdeníku EURO řekl, že za jeho působení (mezi lety 2001 a 2004) se ve Stavocentralu a AGM neprodalo nic. „A Junior centrum jsem tehdy bránil před likvidací a následným zašantročením nebo aspoň zničením tělem i duší,“ tvrdí. Ve svém životopise ovšem působení ve všech firmách, například ve Stavocentralu, nepřiznává. „Protože tam uvádím jen zaměstnání. Na funkce ve firemních řídicích nebo kontrolních orgánech se už nedostalo. A nic za tím nemusíte hledat,“ vysvětluje Bátora.

Jedinou z jeho pracovních zkušeností, která by mohla být alespoň vzdáleně blízká jeho pracovní náplni na ministerstvu školství, je působení na pražské Vyšší odborné škole publicistiky. V letech 2002–2005 zde působil jako zástupce ředitele Petra Brichcína. Zde se ale Bátora dočkal nařčení z tunelování. „Škole prostřednictvím své firmy Polaris fakturoval peníze za různé služby a poradenství, které byly náplní jeho práce,“ tvrdí Rudolf Vévoda, který nastoupil do pozice ředitele po Brichcínově odvolání. Další spory se týkaly udělení mimořádné odměny ve výši necelých 50 tisíc korun k narozeninám nebo pozdějšího prodeje čtyři roky starého počítače v hodnotě 150 tisíc korun Polarisu za pouhých pět tisíc. „Podali jsme podnět policii k prošetření, ale ta jej odložila. Bátora i Brichcín tvrdili, že počítač byl poškozen. Nebylo možné dokázat, že to tak nebylo,“ tvrdí Vévoda. Bátora se pak se školou soudil kvůli rozvázání pracovního poměru i pracovního posudku, který psal Vévoda. „V některých věcech uspěl, v jiných ne,“ shrnuje Vévoda. Podle něj má Bátora v soudních přích mimořádnou zálibu. Souvisí to zřejmě s vrozenou touhou být středem mediální pozornosti. To dokazuje například trestní oznámení podané v roce 2003 na známého sochaře Davida Černého pro hanobení národa a rasy. Měl se jej dopustit pouze tím, že v rozhovoru pro Lidové noviny hovořil o „české zaprděnosti“.

Pokud se mu podaří na ministerstvu školství „přežít“ i ministra Dobeše, jehož křeslo se nyní otřásá, bude mít nepochybně mnoho příležitostí upozornit na sebe i jinak. Otázka, zda bude ministrovi dobrým ekonomickým rádcem, ale zůstává otevřená.

Týdeník EURO 16/2011