Kdož zdržuje metlu svou, nenávidí syna svého; ale kdož ho miluje, za času jej tresce. (kniha Přísloví Šalomounových, 13:24)

Jo jo, králi Šalomoune, to bys to schytal, být to dneska. Tělesné tresty! Hrůza! Barbarství! Musíme vědět, že od prvních dynastií egyptských nebo kam až lidská paměť sahá, se děti vychovávaly špatně, avšak mesiáši nových zítřků připadli na ten jediný správný způsob, jímž omyly předků napraví. Účinným prostředkem k tomu jsou učeně znící slovíčka, jimiž jest nahraditi zastaralé, všelijak diskriminační výrazivo. Tak například... ale nechám už úvodů a přejdu k věci.

Nevím, jestli jsem byl jako malý kluk hyperaktivní, jistě jsem ale občas zlobil, takže jsem dostal pár na zadek; ještě si vzpomínám, že nástrojem exekuce bývala plácačka na koberce. Což ovšem, jak se dozvídám z jednoho tuze poučného článku v 7. letošním čísle časopisu Respekt, bylo od mých milých rodičů naprosto zpozdilé, ne-li odsouzeníhodné. Měli vědět, že mám vrozenou poruchu chování, kteroužto je třeba léčiti; a to jinými metodami než plácačkou na koberce. Měli mě odvést k psychiatrovi, jenž by u mě zjistil řadu duševních výchylek. Naštěstí nehrozilo nebezpečí, že bych psychiatra pokopal, pokousal, poškrábal a poplival, neboť tak se hyperaktivita projevuje až za těchto pokrokových časů; čert ví čím to, že jí tenkrát ještě nebývalo. Ale snad abych přestal blbnout.

Tak to dopadá, když se šlechetný ideál nadřadí strohé realitě. Strohou realitou je to, čemu se za mého mládí říkávalo zlobiví, nevychovaní haranti. Šlechetným ideálem je předpoklad, že takový harant za své hovězí chování nemůže, jsa stižen vrozenou poruchou duševní rovnováhy. Podivné ovšem jest, že vrozená porucha okamžitě mizí, visí-li nad porušencem Damoklův meč v podobě plácnutí přes zadek, neřku-li páru facek. Rovněž že nepřetrvá telecí věk nějakých patnácti, šestnácti let; dospělý jedinec už jí bývá vesměs prost. Přitom může nabýt velmi drastických forem, jak dokládá výše zmíněný článek. Tak třeba takovýto příklad: křičí chlapeček na maminku – já se nebudu oblíkat, jsi hnusná máma... no, už měl jednu mít a bylo by po křiku, i kdyby to zastáncům šlechetného ideálu srdce utrhnout mělo. To ovšem říkám já, zpátečník. Tady se zase jiný chlapeček vzteká, hází vším, co má zrovna po ruce, sprostě nadává, ještě jiný zkopal asistentku (to jsem nevěděl, že jsou dneska ve školách asistentky – snad aby učitelka nebyla na tu rozjívenou bandu sama?). Avšak vězme že ne chlapeček, nýbrž učitelka je vinna: říká mu tohle nedělej, tohle nesmíš. Každý pochopí, že pak chlapečkovi nezbývá, než nadělat z místnosti třídní kůlničku na dříví.

A tak dále a podobně, bylo by únavné vypisovat všechny uvedené příklady. Ač vím, že se dostávám do rozporu s imperativy tohoto času, pravím, že vynálezci pokrokových metod na sebe uvalili těžkou vinu, vnuknuvše nedozrálé dětské dušičce domnění naprosté svobody bez ohledu na cokoliv, s níž smí dle libosti řádit, ničit, urážet a napadat, aniž jí hrozilo byť jen pokárání. Ušetřili jí sice tu a tam výchovný záhlavec, školou však život nekončí; a kouká pak dušička celá vyjevená, že na ni klade nároky, jimž není zvyklá a nedokáže je nést. Nejpozději nástupem do zaměstnání zjišťuje, že si naprosto nemůže dělat, co se jí zlíbí; že musí dbát pravidel pořádku, zodpovědnosti, hierarchie podřízenosti a nadřízenosti v níž, pochopitelně, zpočátku stojí až na samém konci. Že prostě, chtěj nebo nechtěj, musí poslouchat, spolupracovat, přizpůsobovat se. Naštěstí v sobě člověk chová prastaré instinkty vzájemnosti a zařazení ve společnosti, jež ani nejpokrokovější výchova nedokáže potlačit, takže se z malých vyjevenečků nakonec stávají docela normální, slušní, pravidel mezilidského soužití dbalí lidé. Nebo aspoň většinou.

Jsou však i výjimky. Stává se, že malý darebáček, jemuž nikdo neukázal meze jeho vyskakování, dozraje ve velkého darebáka, snad že se u něj ony zmíněné instinkty vyskytují pouze v zakrnělé nebo vůbec žádné formě, snad že už se tak zakořenil v postoji Já sám, Já první, Já přede všemi, a ani následné pády na nos ho z toho nevyvedou. Kráčí pak životem jako kažnému protivný, nafoukaný sobec, v horším, ale nikterak vzácném případě jako trvalý klient bezpečnostních orgánů a vymetač kriminálů. Povíte mi možná, že zloději a jiní zákona přestupníci tady byli už vždycky; to byli. Ale byli to zloději z nouze, lidé propadlí sítem společnosti až na samé dno, neschopní jinak se obživit. Moderní doba zrodila jiný, cynicky by se dalo říci vyšší typ: lotra z přesvědčení. První uklouznutí po šikmé ploše může ještě odčinit; opakuje-li se, přijímá už filosofii lotroviny, jejíž stěžejní zásadou je ono zmíněné Já sám, Já první, kdo věří na nějakou slušnost, je vůl a patří mu, když ho semhle tamhle někdo obtáhne. Laskavostí komunistického režimu mi bylo dopřáno poznat lotry z přesvědčení v jejich přirozeném prostředí (na uhelné šachtě, kamž byli přiváženi zamřížovaným autobusem rovnou z kriminálu), takže vím, o čem píši.

Ale i když to nedojde tak daleko, bývá současně praktikovaná výchova-nevýchova příčinou rodičovského zoufalství; kdo si zvolil povolání učitele, aby si hned předem zažádal ve Vatikánu o svatozář, a není k ničemu dobrému ani samotnému nedospělci, jenž pak jen obtížně hledá cestu životem, a některý ji nenajde vůbec. Inu, strefili se mesiáši lepších zítřků i v tomto oboru parádně vedle. Otázka zní: dají se následky jejich pošetilosti ještě nějak napravit?

No, snad by se i daly, i když by si to asi vyžádalo svůj čas. Především by bylo nutno znovu určit mez, až po niž lze mít dětské střečkování za projev nedozrálé dušičky, nad nímž je možno se pousmát, jejímž překročením se však mladý člověk dostává do konfliktu se zájmy společnosti a na konci všech konců i se svými vlastními. Některému stačí domluva, ono to nedělej, to nesmíš, nad nímž vraštil brvy autor zmiňovaného článku. Jindy, jakáž pomoc, musí následovat trest. Nemusí to být hned jak líčí Jan A. Komenský ve svém Labyrintu světa: pěst, ferule (rákoska), metla na líci, na lebu, na hřbetě, až krvavou cedili a téměř napořád prouhů, šrámů, modřin plni byli. I když... sám Komenský doznává, že také on prošel takovouto výchovou, a přesto se z něj stal Učitel národů; tím spíš nemůže být na škodu výchova mírnější, bez rákosky, prouhů a šrámů. Ve většině případů stačí plesknutí po prdelce, aby malý výtržník přišel k rozumu; v případech vážnějších pár po hubičce, když už pomlčím o plácačce na koberce.

Jak tak sleduji poslední vývoj, on i celý západní svět dospěl k jakési mezi, na níž je znát, že dál už to dle receptů bezbřehého liberalismu ne a nepůjde. To včetně tzv. antiautoritativní výchovy, blahého předpokladu, že ponecháme-li lidskému pulci absolutní svobodu ve všem všudy, vyroste z něj sebevědomý jedinec... podle toho, ctní zastaralých pořádků nápravci, podle toho, čemu tak říkáte. Má-li být tím jedincem samolibý, bezohledný, každému protivný sobec, povedlo se vám vaše dílo znamenitě. Jinak bych ale řekl – a jistě nejen já – že by toho nesmyslu mohl být pomalu už konec. Ne děti; naše doba je nemocná.

Hannover, 24. března 2017