19.4.2024 | Svátek má Rostislav


SPOLEČNOST: Hranice korektnosti vymezuje kalašnikov, pěsti a drzost

2.3.2006

Evropská unie v pondělí vyjádřila „politování“, že karikatury proroka Mohameda zveřejněné v evropském tisku muslimové na celém světě považovali za urážlivé. Bohužel, toto prohlášení nepřineslo nic dobrého nikomu. Nic nevyřešilo, ukázalo jenom slabost EU. Tato slabost byla nepřímo viditelná i z odmítnutí návrhu českého ministra zahraničí Cyrila Svobody. Ten chtěl, aby usnesení pověřilo Evropskou komisi vypracováním systému kompenzací pro případy embarga zboží firem z členských zemí EU. Požadavek se v textu neobjevil. Proč? Protože by se EU nedoplatila? Nikdo to nevyslovil nahlas, ale nikdo ve skutečnosti nevěří, že bude lépe. Konfrontace vyprovokovaná zcela zbytečně islámskými kruhy, bude pokračovat. A Evropa neví, jak se bránit. Karikatury k tomu vytvářejí jasnou diagnózu.

Když jsem viděl dánské karikatury islámského proroka Mohameda, zdály se mi průměrně zdařilé a vtipné. Stejně průměrné by byly asi karikatury proti křesťanství. Pokud bych viděl nějaký vtip nebo karikaturu tohoto druhu, mám několik možností. Mohu se cítit znechuceně, mohu celou věc ignorovat, mohu se dokonce i zasmát, zřejmě podle toho, jak vtipné či naopak trapné ono dílo bude. Rozhodně se ale mohu i zamyslet nad tím, jestli je to jen snaha někoho zesměšnit, nebo zda se za kresbou neskrývá dokonce nějaké poselství. Uznávám, že jako křesťan nemám patent na neomylnost a nekritizovatelnost. A má-li být řeč o nějaké toleranci, rozhodně nemohu kvůli obrázkům brát do ruky ani kámen, ani sirky a už vůbec ne samopal.

Jestliže se objevují díla karikující jiné víry či přesvědčení a nikdo kvůli tomu nepáchá násilí, proč by například Mohamed nemohl být viděn s více tvářemi, tedy i s bomboturbanovou apod.?

Pravda je totiž bohužel ještě daleko horší než ukazují karikatury. Stačí jen podívat se kolem sebe a nebýt úplně zabedněný. Násilí, atentáty, poukazování na nekulturnost (necitlivost) euro–americké kultury apod. je produkováno ve jménu nějaké víry. Víra je v tomto případě ale něco jako nafta do motorů tanků a obrněných transportérů, něco jako munice ráže 7,65 či 12,7 mm, víra je v tomto případě součástí samopalnického kalašnikova, se kterým se na módních přehlídkách nenávisti objevují islámští ozbrojenci.

Myslím si, že každý člověk, který něčemu skutečně věří, by měl v sobě mít dostatek pochopení pro to, že jeho víra je někomu jinému lhostejná, nepochopitelná nebo se jí směje.

Každý člověk na světě by měl mít právo věřit tomu, čemu věřit chce, pokud ve jménu této víry nebude utlačovat či trýznit někoho jiného. Měl by být ovšem schopen pochopit i to, že někdo jiný má potřebu si z jeho přesvědčení utahovat. Víra, která nesnese vtip a kritiku, je sama o sobě jednou obrovskou karikaturou.

Dobyvatelská, arogantní a nenávistná víra karikaturu nesnese. A zdá se, že islám je ve fázi dobývání. Napadne nás jistě paralela s obdobím středověku, kdy tehdejší mocní ve jménu víry tvrdě trestali nejen smích vůči křesťanskému Bohu, ale i jakýkoliv náznak jiného názoru než ortodoxně římskokatolického. To však bylo v příkrém rozporu a více než nepochopením původního křesťanského poselství.

Proto si myslím, že se například mýlí pan Ronald Dworkin, profesor práva na University College v Londýně, když v Britských listech říká : „Britská média se správně rozhodla nepublikovat dánské karikatury. Jejich vydání by pravděpodobně znamenalo, že by přišlo o život ještě více lidí a ještě více majetku by bylo zničeno. Mnoha britským muslimům by to způsobilo velkou bolest, protože by jim bylo řečeno, že karikatury byly publikovány, aby se tím projevilo pohrdání nad jejich náboženstvím, a i když by to nebylo přesné, neospravedlnitelná bolest by bývala byla autentická.“

Dále Dworkin říká, že muslimové, kteří byli rozhořčeni dánskými karikaturami, poukazovali na to, že v některých evropských zemích je zločinem veřejně popírat holocaust. Zdůrazňují proto, že západní obrana svobody projevu je jen sobecké pokrytectví, a mají prý pravdu.

Mám za to, že ovšem pravdu nemají stejně jako pan Dworkin. Popírání holokaustu je totiž popírání zcela konkrétního, empiricky doložitelného zločinu. Není to víra. Je to fakt. Umím si představit vtipy narážející na skutečnost holokaustu. Třeba dva židy hledící na kouřící krematorium v koncentráku na pozadí kresby, a jeden říká: „Ten z rodiny, kdo to přežije a bude dědit, bude v pěkným balíku. Tomu budu závidět!“

Je to urážka nebo černý humor? Dá se velmi polemizovat nad mírou vkusu takovéhoto humoru, ale především to není popírání holokaustu.

Koupil jsem si před časem velkou knihu židovských anekdot, většinu z nich vytvořili Židé sami. O kvalitě charakteru člověka či národa svědčí i to, že jsme schopni brát sebe sama třeba i s humorným nadhledem.

Demokracie spočívá v tom, že mohu někomu říci, že mě jeho bůh vůbec nezajímá, protože v něho nevěřím, a že ať věří v toho z Bible nebo z Koránu či zeleného nebo kropenatého, stejně ponese důsledky své víry a svých rozhodnutí sám. Věřím-li v Boha, o němž jsem přesvědčen, že je skutečně Bohem, nepotřebuji ho chránit kalašnikovem. Pokud si ale někdo potřebuje vynutit uctivý pohled na svého boha pěstí, kamením nebo pistolí, ukazuje tím nejen svoji nevíru, tedy povrchnost pocitu, že něčemu věří, a malost, ale paradoxně i malost svého „boha“.

Mám také silný pocit, že mechanismus muslimského tažení proti karikaturám je srovnatelný se způsobem manipulace s mnohými proromskými pseudolidskoprávními aktivitami. Před krátkým časem jsem byl starostou v Neštěmicích, městské části Ústí nad Labem, kde leží dnes již světoznámá Matiční ulice. Kvůli jednomu plotu, který jinak ve skutečnosti nikomu z přítomných nevadil, se vznesla lavina absurdních vyděračských komedií, v principu srovnatelných s tragikomickými komediemi, které zažíváme na muslimské téma. Stejně cynicky manipulativní bylo lživé obžalování ústecké radnice a strážníků z neexistujícího vyhánění rodiny Červeňákových z Předlic na Slovensko. Nebýt pseudoaktivistů a přílišné slušnosti radnice, nikdy by se absurdně netáhl spor o to, zda někdo někoho vyháněl, přes deset let. Zvláště, když byla řada svědků, která mohla před soudem dokázat, a dokazovala, že Červeňákovi jsou lháři.

Zpohodlněli jsme, na rozdíl od aktivistů, kteří chtějí prosazovat i nevyřčená privilegia svých komunit. Zdá se, že vyhrávají agresivnější bez ohledu na víru, pravdu, spravedlnost, na cokoliv. Protože svou víru a svou pravdu si berou jako klacek. Existují nějaká východiska, kromě těch, která se stále opakují a jsou prošpikována násilím?

Zřejmě ano, ale rozhodně ne ta, kdy představitelé EU objíždějí islámské země jako pan Javier Solana s omluvným předklonem a ujišťováním, že již nikdy více žádné obrázky. Jak to chce dokázat? Zavede se „eurocenzura médií“ v bruselském střihu? Nepřipomíná to v jistém smyslu radostnou tvář pana Chamberlaina, když oznamoval národu, jak se skvěle s panem Hitlerem dohodl? Zlu se nesmí ustupovat, jinak nás převálcuje. Díky tomuto pochopení Spojené státy (také díky Reaganově neústupnosti) vyhrály studenou válku a porazily „říši zla“. A také díky tomu nás už dnes nikdo nezavírá za vtipy nejen na Husáka, ale ani na současnou vládní garnituru, jakkoliv ta by možná ráda nasadila větší roubík neposlušným médiím.

V Ústí n.L. 1.3.2006

Autor je členem výkonné rady ODS a zastával funkce starosty Neštěmic a náměstka hejtmana Ústeckého kraje. V současnosti je výkonným ředitelem Severočeského sdružení obcí, členem Rady města Ústí n.L. a Zastupitelstva Neštěmic.