Ačkoli nepatřím do fan clubu Václava Klause, zdá se mi, že jím vymyšlený termín "homosexualismus" je docela užitečný. Mě homosexuálové nikterak nepopuzují a nemám zapotřebí proti nim bojovat. Řadu z nich znám a i když žiji jiným životním stylem, je celá řada oblastí, v nichž s nimi mohu naprosto neproblematicky spolupracovat.

Od homosexuální orientace, kterou považuji za soukromou věc daného člověka, se ovšem odlišuje něco, co by bylo možno nazvat homosexuální propagandou či homosexuální ideologií, pro niž je dle mého názoru celkem případný název homosexualismus. Této ideologii jde o předefinování pojmu manželství a rodina. Netvrdím, že jsou to její jediné cíle, nicméně právě tyto cíle považuji za nesprávné a nebezpečné, a pokusím se alespoň naznačit, proč.

Předem říkám, že nevolám po kriminalizaci homosexuality, ba ani po zrušení tzv. registrovaného partnerství. Za nesprávné považuji nazývat homosexuální vztah manželstvím a homosexuální svazek rodinou. Lze říci, že se stavím proti "zrovnoprávnění" homosexuality a heterosexuality.

V tomto krátkém článku ponechám stranou otázku původu homosexuality i její náboženské hodnocení. (Tím jsem se ostatně již zabýval v jiném článku.)

Mnozí komentátoři a publicisté často nevěřícně kroutí hlavou, když někdo považuje homosexuální ideologii za ohrožení rodiny. Říkají: Zrovnoprávnění homosexuálů přece heterosexuálům nebrání uzavřít klasické heterosexuální manželství a založit rodinu. Radikálnější publicisté pak klasickou rodinu považují za přežitek, který je záležitostí minulosti.

Problém ale je, že klasická heterosexuální rodina je schopna přivádět na svět děti a následně je vychovávat. Ponechám nyní stranou otázku, že existují i rodiny bezdětné, i skutečnost, že existují nefunkční rodiny, schopné sice přivést děti na svět, ale už ne je následně vychovat. Okrajové fenomény mají sice rovněž nárok na pečlivé zhodnocení, to ale přesahuje rámec tohoto článku.

Vychovat děti je záležitost velmi náročná a rovněž nesmírně nákladná. Rodina procházela v průběhu staletí různými proměnami, nicméně snad v žádné kultuře nebylo zpochybněno, že má význam pro přežití rodu – klanu – kmene – národa. A proto v různých společnostech požívala různé míry ochrany či podpory. A až donedávna platilo, že čím byla společnost rozvinutější, tím větší úctě se rodina těšila.

Obrat nastal až po "sexuální revoluci", jež začala v druhé polovině šedesátých let a proběhla poměrně rychle ve většině západních společností. Zatímco ve středověku dělala církev tu chybu, že chápala sexuální akt výhradně jako prostředek k plození dětí, moderní a postmoderní doba dělá tu chybu, že sex a plození dětí zcela odděluje. Sexuální revoluce šla ruku v ruce s nástupem radikálního individualismu. (Kořeny individualismu sahají ovšem dále do minulosti, daleko před šedesátá léta minulého století.) Zatímco některé starověké společnosti individualitu potlačovaly a kladly důraz na celek kmene, obce či národa, postmoderní společnost dospěla do stavu, kdy jako by záleželo pouze na jednotlivci. Rodina, obec, národ – to vše se jeví jako bezvýznamná nahodilost.

Lidé, kteří se dnes rozhodují vstoupit do manželství a mít děti, se pouštějí do velmi riskantního podniku. Pokud jeden z nich nemá hodně nadprůměrný plat, budou se muset hodně uskrovnit. Ovšem společnost, která rodiny nedoceňuje, se tváří, že jejich rozhodnutí mít děti je konec konců jejich soukromá věc. Mnozí lidé by děti sice rádi, ale chápou je jako jakýsi luxus. A někteří z nich – a není jich málo – manželský svazek opouštějí, když zjistí, že ta malá věc dokáže celou noc proplakat… a že je s ní vůbec spousta nepříjemné práce. Tam, kde je sobectví povýšeno na normu, lidem (zejména mužům, ale nejen jim) nedělá problémy rodinu opustit.

Rodina je velice zranitelná. To ví každý, kdo má dvě nebo více dětí a zakusí situaci, kdy nejdřív onemocní jedno dítě, pak ty další a nakonec třeba i rodiče. Kdo to zažil, ví, o čem mluvím, kdo ne, tomu to možná bude jedno. Nicméně vychovat děti je něco nesmírně záslužného – a proto by si rodina zasloužila mimořádnou prestiž, ochranu a úctu.

Lidé, kteří propadli ideologii homosexualismu, ovšem toto nechápou. Západní společnosti dospěly do bodu, kdy tato ideologie (jistě ne sama, ale v součinnosti s jinými příbuznými ideologiemi) dosáhla stavu, kdy společnost není schopna sama sebe reprodukovat. Dnes lze říci, že v severských zemích je klasická rodina již úspěšně zlikvidována. Tento stav pochopitelně nezůstává bez následků. Můžeme pozorovat, že na "uvolněná místa" nastupují imigranti z kultur, které nejenže ideologii homosexualismu, feminismu a vyhroceného individualismu nezastávají, ale nehodlají ji ani tolerovat. Zastánci těchto ideologií možná doufají, že přistěhovalci budou časem rovněž "osvíceni" a začnou tyto ideologie zastávat také. Zatím se to tak příliš nejeví. Mám ale obavy, že tyto ideologie tuto otázku vůbec neřeší: Národ je přece nahodilost; není třeba, aby přežil.

Naše země se v současnosti potýká s obrovskými ekonomickými problémy a – nalijme si čistého vína – zatím není vidět světlo na konci tunelu. Sociální demokracie nám na sjezdu slíbila, že po nástupu k moci zruší druhý pilíř důchodové reformy. Ve skutečnosti jsou spory o druhý pilíř žabomyšími spory, které míjejí podstatu věci. Podstatou věci je, že ať budeme mít vládu takovou či onakou, naše děti budou muset přispívat na důchody předchozí generace… jenže přispěvatelů je jaksi málo. Hodně málo. A bude jich ještě méně. Proto všem mladým radím: Na státní důchod nespoléhejte.

V současnosti jsou to zejména vysmívaní křesťané, kdo má hodně dětí. Tyto děti budou muset vydělávat na důchody jak svých rodičů, tak těch lidí, kteří se rozhodli raději si užívat nebo dělat kariéru a děti nemít. Jsou to de facto černí pasažéři našeho důchodového systému. Přispívají do něj sice částí svého výdělku, ale nebudou-li děti, pak se důchodový systém zhroutí, ať děláte, co děláte. Rodina je takto znevýhodněna hned dvakrát: Jednak si musí hodně odříkat, aby vychovala děti, jednak její děti budou značným dílem přispívat na ty, kdo děti mít nechtěli.

Je snadné říci: Zrovnoprávnění homosexuálů neohrožuje rodinu. Pokud ale domýšlíme souvislosti, je to všechno hodně jinak. Stabilní manželský svazek, v němž vyrůstají děti v prostředí lásky, by si zasloužil mít přece jenom určitý náskok.

Ano, lze to nevidět, lze to popírat. Nicméně taková společnost má v sobě zakódován svůj zánik. Ten ovšem zpravidla nenastává přes noc, a proto to mnohé nechává chladnými.

Ale to rčení o Božích mlýnech jste již jistě slyšeli.

Institut Williama Wilberforce, 16. března 2013