17. května letošního roku jsem pořádal pro ostravskou Amnesty International přednášku o homofobii ve světě. Toto datum je totiž ve znamení Dne proti homofobii. Zmiňované slůvko je dnes předmětem poměrně rozsáhlého zmatení pojmů. Řada aktivistů je chápe dosti ideologicky, naopak konzervativci je vnímají jako konstrukt sociálního inženýrství. Anebo legitimitu fenoménu zvaného "homofobie" vůbec neuznávají. Existuje příslovečná "třetí cesta"? Věcné vymezení tohoto jevu? Takové, které by mohli přijmout za své i ideoví konzervativci? Či dokonce ti, kteří (praktikovanou) homosexualitu považují za něco (řečeno slovy Starého zákona) "ohavného"?

Den proti homofobii si připomínáme od dob, kdy byla roku 1990 homosexualita vyškrtnuta ze seznamu nemocí Světové zdravotnické organizace (a následně z Diagnostického a statistického manuálu nemocí DSM). Už tento důvod může být pro leckoho problémem, a proto homofobii rovnou popírá. Aniž by zkoumal, zda skutečná homofobie nespočívá v něčem jiném. Podstata homofobie by totiž (podle mnohých) měla být chápána zcela jinak než na základě pojetí homosexuality jako nemoci. Pokusím se to vysvětlit níže.

Dovolte mi však nejdříve obhájit samotnou legitimitu uvedeného pojmu. Těžko lze totiž zpochybnit existenci homofobie ve smyslu pronásledování LGBT osob. Homosexualita je dnes trestána smrtí v sedmi zemích světa. Jen v Íránu je doloženo 153 justičních poprav gayů od roku 1979, kdy Chomejní uskutečnil svou islámskou revoluci. Podle některých odhadů nevládních skupin se však počet íránských homosexuálních obětí odhaduje na 4000 až 6000 (!). Nemá smysl na tomto místě pokračovat ve výčtu dalších hrůzností (rozumějme: homofobních hrůzností), které se v různých historických obdobích, ve jménu různých ideologií, a na různých místech světa děly. V NP jsem o tom napsal několik textů a je to čtení velmi neradostné, jakkoliv se o genocidě (ano, genocidě) homosexuálů mnoho neví. Spor lze vést o tom, zda je legitimní použít tohoto sociologizujícího pojmu. Obdobně se příliš nepoužívá pojem christianofobie, výjimečně se však lze s uvedeným pojmem  setkat. Přesto nikdo nepopírá, že pronásledování křesťanů je rovněž jevem univerzálním. Pardon, popírá.

K zajímavým handlům totiž letos došlo v Evropském parlamentu a také vloni v Národní radě Slovenské republiky. V EP hlasovala Evropská lidová strana proti rezoluci odsuzující zabíjení leseb, a proti tzv. "nápravným znásilněním" (v JAR rozšířenou praktiku, při které muži znásilňují lesby, aby jim dali "za vyučenou"). Předsedkyně Parlamentního výboru pro LGBT záležitosti Ulrike Lunacková označila postoj lidovců za "naprosto šokující". A naopak: Ve slovenském parlamentu liberálové ze strany SAS odmítli podpořit rezoluci proti christianofobii, ledaže by na oplátku KDH podpořila rezoluci proti homofobii. V ateističtějších evropských zemích si pak konzervativci podobné rezoluce ani netroufli předložit. Ačkoliv k tomu Vatikán i řada nevládních skupin poslední dva roky vyzývaly. To jen na okraj.

Vraťme se však k chápání pojmu homofobie. Gay aktivismus sám sebe vymezuje narcisticky a homosexualitu považuje za hodnou glorifikace. Odtud pojetí tzv."gay hrdosti", která se projevuje mj. ikonami zvanými "Gay Pride". Avšak degraduje důstojnost jedince skutečnost, zda je či není handicapovaný? Či nemocný? Není i člověk s nezralou či nemocnou sexualitou člověkem jedinečným, důstojným, povolaným k sebepřijetí?

Takže, kde je zakopaný pes? Nuže, pokusím se vysvětlit genezi tohoto příběhu. Soudobá psychologie rozlišuje mezi tzv.egosyntonní (chtěnou) a egodystonní (nechtěnou) homosexualitou. Toto pojetí proniká i do dalších diagnóz, pročež jejich "egosyntonní" nahlížení relativizuje samotnou objektivní diagnostiku. Přednost dostává subjektivní postoj k vlastní odlišnosti. To vedlo v roce 2010 k vyškrtnutí další "nemoci" z DSM: totiž hypersexuality (chcete-li, nymfomanie). Poté, co jsem o onu skutečnost v tomto médiu glosoval, komentovala můj článek i česká konzervativní analytička Michaela Freiová: "Fakt je, že v USA už existuje hnutí hluchých, které označuje takto postižené za menšinu a snahu vyléčit hluchotu označuje za holocaust."

Pojďme však dál. Když delegace LGBT aktivistů čas od času navštíví dalajlámu s prosbou o podporu, odvětí jim světec, že přece nemůže přepsat ony tradiční buddhistické texty, které považují nesprávné užívání sexuálních orgánů za škodlivé. Buddhistický představitel, coby ikona západních multikulturalistů, je přitom latentně vděčným advokátem gay kauzy. A vůbec to nechci ironizovat: vždyť i v buddhistických zemích dochází k ústrkům a stigmatizaci homosexuálů. I zde svou homosexualitu gayové mnohdy skrývají a toto jednání bylo donedávna trestáno vězením: kupříkladu v Nepálu do roku 2007, v Mongolsku do roku 2002, v Barmě dosud, v Hong Kongu do roku 1991, v ČLR do roku 1997. Nicméně když západní mravokárci citují homosexuálům Sv. Augustina a jeho slavnou větu "Nenávidím hřích, miluji hříšníka", platí za homofoby. Dalajláma však kupodivu homofobem není. Jak je to možné?

Nic naplat. Nám, kteří se snažíme kauzu pronásledovaných homosexuálů zviditelnit, dělá gay mainstream medvědí službu. Přitom my všichni, kteří jeho právní pozitivismus nesdílíme, kteří neschvalujeme registrovaná partnerství, kteří neučíme teorie o gay hrdosti, ba kteří Bohu klademe v modlitbách otázky, zda není homosexuální reaktivita spíše neurotickou zkratkou než zralým vyjádřením sexuality, jsme v očích gay mainstreamu homofoby. Když se ex-muslim a nyní křesťanský aktivista Lukáš Lhoťan veřejně ptal ředitele Prague Pride Czeslawa Walka, jak se homosexuálové vyrovnávají s pronásledováním a vražděním svých muslimských souputníků, dostalo se mu odpovědi: "Prague Pride jako taková je kulturní festival bez jakékoliv takovéto agendy." Když si novinářka Mf Dnes Tereza Šimůnková dovolila napsat, že se mladí čeští gayové stále za svou orientaci stydí a skrývají ji (a že homofobie v českých školách příliš neubývá), zaútočil na ni gay aktivista Jiří Hromada obzvlášť neomaleně. Tereza Šimůnková se dotkla jeho hrdosti. Jeho gay hrdosti. Tolik přece udělali, osm let neúnavně bojovali za Zákon o registrovaném partnerství. Jak si to mohla dovolit zpochybnit na stránkách liberálních novin?! Avšak, kdo z gay mainstreamu se zastal Jean-Claude R. Mbedeho, odsouzeného v Kamerunu za homosexualitu na tři roky? Kdo se zastal čtyřiceti čtyř zimbabwských homosexuálů zatčených letos v srpnu? V zemi, kde prezident Mugabe veřejně označuje gaye za horší než "psy a prasata". Kdo se zastal devatenácti gambijských gayů zatčených letos v dubnu? V zemi, kde prezident Jammeh vyhrožoval takto orientovaným občanům stětím hlavy? A kdo podpořil liberijské poslance, kteří chtějí hlasovat proti právě projednávanému zákonu o trestu smrti za homosexualitu?

Ano, homofobie existuje. I pro nás konzervativce. A je dnes možná závažnějším geopolitickým fenoménem než rasismus, jak se pokouším dokázat na jiném místě NP. Ale gay aktivisté, kteří vidí homofoba "za každým rohem", nechtějí přemýšlet o jiných názorech na homosexualitu, než je ten jejich. Jsou přece tak hrdí, tak pyšní, tak "pridoví".

Autor působí jako koordinátor místní skupiny Logos