Poslední vzrušené události na české politické scéně nemohou mít jiný dopad na veřejné mínění než vzestup rozčarování a možná i vzteku. Slyšíme o politicích, kteří se chvíli podrážejí, okopávají, častují hanlivými adjektivy, aby poté usedli k jednacímu stolu a hledali společnou řeč. Sledujeme strany, které nám před volbami mažou med kolem úst, aby pak po volbách mohli tančit, jak zapíská kdejaký kmotr. A máme také prezidenta, který pěkně hovoří o potřebě uchránit demokracii v národním rámci, ovšem když dojde na její skutečné ohrožení, stáčí řeč na průvodní jevy, jako je únik odposlechů.

Vůbec bych se nedivil, kdyby na událostech z počátku dubna vydělaly skupiny, jež touží změnit naši zemi od základů. Jedna z těch mírumilovných se nazývá Holešovská výzva. Odmítá násilí a věří v dohodu. Dnešní systém považuje za pseudodemokracii, kterou je nutné nahradit demokracií skutečnou. A čerstvě též formuluje pozitivní politický program. Už nemluví jen o tom, kdo a kdy by měl odejít, ale pěkně hovoří o přímé demokracii, občanských právech, osobní odpovědnosti nebo třeba i zdravém životním prostředí a významu církevních společností. Až v druhém sledu zmiňuje odpor vůči aroganci moci, mafiánskému kapitalismu, tunelování státu či například nepodloženému vracení církevního majetku.

Při četbě oficiálních dokumentů Holešovské výzvy, jež sdružuje část nespokojených jedinců i skupin, člověka napadne, že tato struktura dospěla, zmoudřela a dá si po nedávných zkušenostech zatraceně dobrý pozor, aby se nespřáhla s těmi, kteří mají sklon k vyvolávání násilných akcí a nebezpečného chaosu.

Idyla však končí, když reaguje jeden z lídrů holešovské výzvy, Slávek Popelka, na bezprostřední otázky novinářů. Pak se ocitáme ve světě nedomyšleném, kde dobré úmysly otevírají pekelné brány.

Zmíním jen několik tezí, s nimiž se pan Popelka nedávno na stránkách MF Dnes svěřil Barboře Tachecí. Politiky by mělo být možné v zastupitelské demokracii okamžitě odvolat. Vládnout nám mají odborníci vybíraní prostřednictvím internetové ankety. Lidé vstupující do politiky by měli procházet psychotesty. Volit do parlamentu bychom měli přímo, a to nikoli strany, nýbrž nezávislé osobnosti kandidující samy za sebe. Soudci, státní zástupci, špičkoví policisté či manažeři státních podniků by měli projít jakýmsi auditem. O jejich budoucnosti by rozhodla nezávislá komise. Kdo by v ní měl sedět? "To jsou detaily, které není třeba teď řešit. Když je dobrá vůle, cesta se najde." S touto větou Slávka Popelky jeho rozhovor pro MF Dnes odkládám.

Napadá mne hned několik režimů, které začaly s úžasnými humanistickými ideály a skončily v krvi. V lepším případě dovedli autoři podobných bohulibých záměrů své projekty k ostudě. Přímá demokracie, ankety, nástup odborníků, psychotesty… Vždyť to vše máme naposledy spojeno s Věcmi veřejnými, jejichž hvězdnou éru završily intriky, vzájemné odposlechy a obvinění z korupce.

Pan Popelka ale není ani padouch, ani byznysmen, který by rád pomohl svému podnikání skrze politickou stranu. Osobní statečnost osvědčil již v předlistopadovém disentu. Dokonce byl krátce vězněn. A i po roce 1989 se podílel na řadě občanských aktivit. Má svoji představu ideální společnosti. Není sice moc propracovaná, ale o to ryzejší. Kromě toho není v Holešovské výzvě sám. Jeho kolegové patrně uvažují praktičtěji a i k žurnalistům by asi dovedli promlouvat tak, aby nevyvolávali mrazení v zádech. Jenže, marná sláva, jeden rozhovor s předním a velmi autentickým iniciátorem vydá za celý stoh pečlivě stylisticky upravených deklarací, provolání a programových tezí.

Holešovská výzva dokonce uvažuje o vstupu do přímého politického zápasu. Z neformální občanské iniciativy se může proměnit v občanské sdružení nebo rovnou občanské hnutí. To by už mohlo pomýšlet na účast ve volbách. Tímto směrem by se řada signatářů Holešovské výzvy ráda vydala. Nemyslím, že by byli bez šancí. Doba je vyhrocená, důvěra ve vládnoucí politiky se blíží k nule a spousta lidí pokukuje po alternativních modelech uspořádání společnosti – demokratických i jiných.

Na jedné straně - při všech výhradách – je lidskostí prodchnutá Holešovská výzva podstatně sympatičtější než krajně pravicové či krajně levicové bojůvky, které přicházejí s nabídkou přísného řádu a pevné ruky. Na straně druhé bych však přesto byl klidnější, kdyby s podrobným ozdravným programem, který by čerpal i z inspirace Holešovskou výzvou, přišly standardní politické strany. Jistě, jsou často zkostnatělé a těžkopádné. Avšak jejich struktura skýtá alespoň elementární kontrolu a předvídatelnost. Přimlouvám se za to, abychom jim ještě dali šanci. Nezapomeňme ale bedlivě dohlížet na to, zda čas a síly slibované nám nevěnují ve skutečnosti někomu jinému, schovanému kdesi v přítmí.

Psáno pro ČRo6