28 let je z historického hlediska velmi krátká doba. Stačí však natolik, aby u mnoha lidí vyvolala amnézii na onu hektickou dobu, která změnila náš svět.

Ti, kterým je dnes aspoň 45 let, si jistě vzpomenou, co bylo pár měsíců před listopadem 1989 a pár měsíců poté. Ještě v lednu při Palachově týdnu zfanatizovaný Pohotovostní pluk SNB mlátil a kropil ledovou vodou v hlavním městě ty, kteří přišli pokojně demonstrovat svou nechuť ke zpuchřelému režimu, vedeném klasickou komunistickou gerontokracií. Podobný přístup zvolila vládní moc ještě v říjnu téhož roku při „nepovolené“ demonstraci ke státnímu svátku.

Zatímco v okolních zemích se komunisté už poroučeli, Maďaři otevřeli svou železnou oponu a východní Němci prováděli gymnastiku přes zdi Lobkowického paláce v Praze, u nás soudruzi schůzovali a připravovali podnětné referáty k nastávajícímu x-tému sjezdu KSČ. Dělníci (respektive jejich řídící kádry( podepisovali petice s požadavkem onoho pověstného klidu k práci, v televizi se tu a tam objevovali političtí komentátoři, kteří zvýšeným hlasem a zvlhlým pohledem ujišťovali diváky, že si socialismus rozhodně nenecháme rozvrátit.

Dnes s odstupem víme, že se v podstatě čekalo na nějaký impuls. Slovy masového vraha Vladimíra Uljanova bylo nutné „aby náhle vzrostla revoluční aktivita mas“. V té době tvořilo československou společnost více méně unifikované občanstvo s historickou pamětí posledních 20 let. Rok 1968 byl pro ně mementem, že bolševik není partner k rozhovoru, že jde o ideologii, která netoleruje žádné jiné názory. Měli ještě v paměti statisíce vyhozených lidí z práce, ostrakizaci schopných a přinejmenším vzdělanostní genocidu potomstva. Ti, kteří se nesehnuli, byli označeni za vyvrhele, veřejně tupeni a tajně zavíráni. Doma byly děti poučovány, aby tak nějak do ničeho nestrkaly nos.

Existovaly dva jazyky. Ten domácí, kterým se věci nazývaly tak jak byly a poté ten druhý, oficiální, kterým se stále velebila milenecká láska k Sovětskému svazu, jež měla trvat navždy a nikdy jinak. Otcové a matky, kterým doba minulých dvacet let zalepila ústa a morálně je vykastrovala, poučovali své děti, ať se do ničeho nepletou. Jejich historická zkušenost jim velela stát jaksi opodál.

Nicméně - právě jejich děti, bez traumatu roku 1968 - mohly jedině být onou rozbuškou, nevědomky naplněním Leninova revolučního předpokladu. Tyto děti kašlaly na opatrnost svých rodičů a obrazně řečeno se nechaly na Národní třídě zmlátit místo nich.

Dokumentovaná zběsilost mladíčků v bílých helmách a s bílými obušky, neštítících se řezat po hlavě i mladá děvčata, zůstane navždy výkladní skříní komunismu, té proklamované lidské avantgardy. Tvrzení jednoho politika, že šlo v podstatě o nevinné škádlení, ostře kontrastuje s výpověďmi lékařů, kteří zraněné ošetřovali. To, že nikdo nezahynul, se rovnalo spíše zázraku.

Jakákoli událost dějinného významu, kterým listopad 1989 byl, se stává po krátké době předmětem spekulací, zpochybňování a relativizace. Jen díky generálu Eisenhowerovi, který nechal po osvobození koncentračního tábora procházet kolem hromad mrtvol a ještě žijících lidských trosek ctné německé občany a gnaedigen Frauen, nelze dodnes zpochybnit zvěrstva, prováděná nacisty. Díky filmovým materiálům, natočeným rozhovorům a publikacím účastníků může kdokoli zjistit skutečnosti ohledně oněch několika listopadových dní, které vrátily Československo do normálního světa. Je však stále pracnější očistit pravdu od lží, kterou do ní stále pumpují ti, kterým jde jen a jen o prosazení vlastního ega a jejich „pravdy“. Ostatně jsme toho byli svědky před dvěma lety na Albertově.

I když nadšení z listopadové změny začalo celkem brzo vyprchávat, tento zlomový okamžik byl pro naši moderní společnost klíčový. Lidé s jiným než oficiálním názorem již nebyli zavíráni, ustal exodus schopných mimo stát, občané díky absenci ostnatých drátů a pozorovacích věží (podobnost s koncentračními tábory byla čistě náhodná), mohli vyjíždět ven do svobodného světa okolo a s údivem zjistit, že se dá žít i jinak než v kleci.

Všichni dostali šanci. Některým se ledasco povedlo, jiným ne. Někteří ve svém životě uspěli, jiní rezignovali s hledáním a označením viníka svého neúspěchu mimo sebe. Objevily se rovněž temné figury, šíbři a podvodníci, kteří v tom „uměli chodit“ a z některých se stali - pokud přežili - mafiáni, ovlivňující politiku a chod státu. Objevili se však i skvělí lidé, kteří posunuli naši republiku tam, kam odjakživa patří. Mnozí vědci, lékaři a umělci proslavují naši zem svým umem a schopnostmi. Jsme ukotveni v bezpečnostních strukturách, o nichž se nám v minulosti ani nesnilo.

Po listopadu 1989 jsme se stali zemí, která se vyznačuje demokratickým způsobem vlády, nikoli nějakou modifikací carismu. I přes klopoty, které s tímto systémem máme, se naše země pozvedla nevídaným způsobem.

Máme všichni možnost volby. Jestli zůstat ve společenství zemí, které uplatňují demokracii jako nejlepší formu vlády, nebo - a to svobodně - si zvolit již zmíněný mitigovaný carismus. Pokud se k němu rozhodneme - a poslední volby svědčí pro to, že řada občanů si to tak nějak přeje - bude to rozhodnutí jen naše, dobrovolné a s plným vědomím, nevnucené zvnějšku.

I to může být podstatný odkaz listopadu 1989.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora