Pojem „homofobie“ je dnes vnímán jako módní neologismus, na jehož terminologické legitimitě existuje jen omezená shoda. Velká část lidí hledí s nevolí na obscénní karnevaly „gayů“ (či spíše feminních karikatur) a ti pak na oplátku mluví cosi o „homofobii“. Obdobně je tomu s jinými módními idejemi, o nichž se s oblibou diskutuje během salónních dýchánků: kupříkladu s genderovým hnutím či post-modernismem. Jako by šlo o jakési elitářské floskule, jejichž konotace jsou většině obyčejných lidem cizí.

Tedy k pojmu homofobie: Jakkoliv byl tento výraz přivlastněn zastánci tzv. nové levice a politické korektnosti, má uvedený pojem svou věcnou (a jak se níže pokusím dokázat, i historickou) legitimitu. Jako důkaz uvedu několik dat: V 76 zemích světa dnes hrozí léta těžkého žaláře za obyčejný homosexuální poměr. V Íránu bylo od Chomejního puče v roce 1979 zaznamenáno přes 100 poprav homosexuálů, vzhledem k těžce realizovatelnému monitoringu však některé neoficiální odhady uvádí až 4 000 obětí. Trest smrti za homosexualitu se dnes uplatňuje v pěti zemích světa. V řadě dalších zemích se sice člověk smí legálně zamilovat do příslušníka stejného pohlaví, ale v ulicích řádí brutální milice, které se kvapně postarají o jeho poslední věci.

Tímto textem poukazuji mj. na jednu zvláštní skutečnost západního světa: O genocidě gayů (někdy i leseb) se mlčí. Proti genocidě gayů se neprotestuje, neuvalují se obchodní embarga, nepořádají se solidární koncerty ve Wembley, aktivistům zachraňujícím gaye se neudělují Nobelovy ceny míru. Německý homosexuální ministr zahraničí Guido Westerwelle přestal brát do některých zemí svého registrovaného partnera. Má se tak vylepšit obchodní a politická pozice SRN a potažmo celé EU? Nevíme, komentátoři to „neřeší“. Považme, že by někdejší jihoafrický prezident Nelson Mandela do některých konzervativních zemí posílal za sebe jen svého bělošského poradce (dřívějšího prezidenta) Fredericka de Klerka. Jaké pozdvižení by asi podobné chování vzbudilo?

Zkusím se tedy na konkrétních příkladech zmínit, jaká byla (a je) realita tohoto světa, pokud se homosexuality týče. A z jiného úhlu tak doložit svou tezi z jiného článku na NP, že totiž homofobie je dnes vážnějším geopolitickým problémem než rasismus.

Historie dávná i soudobá

Citový poměr dvou osob stejného pohlaví byl v Evropě zakázán od 4. do 20. století (dnes je na tomto kontinentu zakázán jen v Severokyperské turecké republice). V islámských zemích tomu tak bylo až od 7. století (resp.od počátků islámu), a tak je tomu dodnes. Po většinu historie se tam přitom praktikoval za podobné věci trest smrti (v současném Íránu někdy dokonce úřady sledují muže, kterým táhne na třicet a stále nejsou ženatí - inu, prevence musí být).

V Evropě se začala homosexualita trestat smrtí již za prvního křesťanského císaře Konstantina. Jeho následovníci (Valentián, Arcadius, Theodosius) nechali již gaye veřejně upalovat. Podobné praktiky pokračovaly i během středověku. Ve Florencii 14. století byl například patnáctiletý chlapec Giovanni di Giovanni umučen rozžhaveným železem. Ani během renesance, známé rehabilitací určitých antických prvků, se nepřestávalo s upalováním. Represe v Evropě slábla až v 19. a 20.století a pronásledování gayů vystřídalo jejich zesměšňování, ponižování atp.

Aby si však tohoto „přepychu“ homosexuálové neužili příliš, pokusili se je ještě jednou – s konečnou platností, jak jinak – vyvraždit nacisté. Umučili jich k smrti 50 000 (cca 60% všech gayů, kteří byli vězněni v koncentračních táborech). Na rozdíl od jiných skupin určených ke genocidě se uvádí, že dozorcům se zabíjením gayů ochotně vypomáhali spoluvězni. To je jeden z důvodů, proč je procento fatálních následků věznění gayů relativně vyšší než u jiných pronásledovaných sociálních skupin.

Zdalipak se již v dějepise o této epizodě nacismu učí? Za mých školních let tomu tak nebylo. Ostatně Wikipedie uvádí, že po válce upadla v mnoha zemích tato genocida v zapomnění, a německá vláda se tak omluvila gayům až roku 2002. Tedy mnohem později než ostatním vyvražďovaným skupinám.

I po druhé světové válce nicméně přetrvával na Západě zákaz homosexuality a v jednotlivých státech byly v platnosti tzv. zákony proti sodomii. Anti-homosexuální štvanice gradovala například v USA v období tzv. mccarthismu, známém jinak hlavně tažením proti americkým komunistům a sovětským špiónům (domnělým i skutečným). Mnoho přeživších homosexuálních obětí nacistického běsnění zůstávalo tudíž nadále v ilegalitě, a to až do počátku 70. let. Teprve tehdy došlo v SRN a v převážné části západní Evropy k postupnému rozvolnění homofobní legislativy. Dnes je homosexualita na Západě většinou tolerována či ostentativně glorifikována. Nicméně jedná se o glorifikaci pouze verbální, v reálném životě jsou gayové spíše zesměšňováni a málokdo má odvahu se k ní přiznat před svou rodinou či přáteli.

O četných případech homofobních útoků na podobné „odvážlivce“ se lze dočíst např. zde. I letmá data však dosvědčují zřejmé společenské paradigma na Západě: Podle údajů kanadské policie z roku 2008 bylo 10% všech násilných trestných činů v zemi motivováno odlišnou sexuální orientací oběti. FBI pak uvádí v témže roce pět vražd v USA motivovaných homofobií. Severní Irsko zažilo v tomto roce167 násilných útoků z téhož důvodu.

Jaká je situace mimo Západ? Islámské země pronásledují homosexuály téměř bez výjimky, jediným rozdílem je, že ty liberálnější státy je do jisté míry tolerují a pokud mají gayové smůlu a jsou odhaleni, putují zpravidla „jen“ do vězení.

Na Dálném východě je homosexualita v nejlepším případě tolerována. Např. v Číně skončila aktivní perzekuce až v roce 1997, v KLDR je (alespoň v tomto ohledu) uplatňována relativní svoboda, přesto je homosexualita považována za projev nežádoucího buržoazního vlivu. Kromě několika výjimek, kde je homosexualita víceméně tolerována, ji většina států v Asii jen tiše trpí (některé, jako třeba Barma a samozřejmě všechny asijské islámské státy, ji trestají). Je zajímavé, že mezi výjimky, které homosexualitu nevnímají příliš negativně, patří i komunistický Vietnam, mimo Asii také komunistická Kuba či novou levicí ovládaná Jihoafrická republika (což je jediný případ na africkém kontinentě).

Zřejmá korelace mezi komunistickou ideologií a pro-gay ideologií však neexistuje. Je pravda, že radikální levice má historicky ambivalentní vztah k sexuální uvolněnosti. Např. Sovětský svaz přišel po VŘSR s propagací sexuální uvolněnosti, patrně ve snaze se vymezit vůči feudálnímu zpátečnictví. Brzy se však na původní (tradiční) pozice vrátil a například homosexuály rovněž krutě pronásledoval.

Pokud jde o Kubu, jde o poměrně zvláštní případ, neboť Fidel Castro, dříve aktivně homosexuály pronásledující, se za tyto excesy nedávno veřejně omluvil. A kupodivu to znělo docela upřímně.

Vietnamské reálie pro změnu souvisí s historií regionu, kde se homofobie nevygenerovala v tak sofistifikovanou formu jako jinde ve světě . Což mimochodem stojí za zmínku, neboť mezi kulturami se v historii objevilo několik výjimek, které na homosexualitu nehledí s despektem, nýbrž ji glorifikují (kromě antiky je to však jen pár bizarních, většinou ostrovních kultur).

Na neutrální, věcný pohled na tuto orientaci však v historii nenárážíme vůbec.

Pokud jde o rozvojové země neislámské, tak jen v krátkosti: Nucené práce a vězení nad 5 let (častěji však nad 10, resp. 15 let) za vztah s partnerem stejného pohlaví uvádí např. Uganda (tam jsou nyní snahy k dalšímu zpřísňování a v některých případech se začíná uplatňovat trest smrti), Gambie, Guinea, Kamerun, Keňa, Zambie či Jamajka (zdejší rastafariánský kult je mimochodem znám svou militantní homofobií).

Některé státy homosexualitu přímo netrestají, ze strachu před homosexuální lobby však přijaly ustavní pojistky proti hrozbě zákonů o registrovaném partnerství (např. Bělorusko a Moldavsko).

Pokud jde o trest smrti v zemích islámských, dnes už se v některých státech uplatňuje jen laxně (případně se režimům tyto informace daří zatajit). O plošné genocidě se tedy v řadě případů hovořit nedá, nicméně četné oběti z Íránu jsou smutnou výjimkou (podrobnější údaje o zmiňovaných i všech ostatních zemích lze najít zde).

Sociologické a politické souvislosti

Je zajímavé, že homosexuálové jsou ostrakizováni napříč kulturami, věky a polititickými systémy (až na výše zmíněné výjimky). Z hlediska etiky a sociologie je to samozřejmě pozoruhodné a nabízí se otázka, co je příčinou této univerzality (více se o tomto aspektu zmiňuji zde).

Žel, vrátíme-li se z teorie do praxe, není dnes relevantní politické síly, která by řekla jasné slovo k tomuto zlu. Jistě, některé libertariánské či enviromentalistické strany vzaly homosexuální agendu pod svá křídla. Nicméně ani ty se nezasazují o nějakou formu systémové koncepce, která by tlačila na režimy pronásledující gaye. Mám na mysli koncepci obchodních a diplomatických sankcí, imigrační politiky, případně i osvobozovacích operací (více o tomto kontroverzním konceptu píši na jiném místě NP).

Mlčí i západní církve, které se snaží alespoň někdy pastoračně pomáhat gayům, kteří se stali oběťmi odmítnutí vlastními rodinami.

Co mohu jako aktivista–solitér proti této mizérii dělat? Volit politické strany, které změní západní diplomatický přístup vůči státům podobná zvěrstva provádějící? Strany, které nicméně neexistují? Založit si tedy hnutí nové a získat pověstné jedno procento hlasů? Protestovat s hrstkou nadšenců před českým ministerstvem zahraničí či před některou z ambasád? Psát petice v rámci své ostravské skupiny Amnesty International? Opravdu nevím.

http://tombi21.blog.cz