Ministr Dobeš si vysloužil "Despekt" týdeníku Respekt za výzvu rodičům, aby děti poslali do učilišť. No jistě, ministr školství musí předkládat ambicioznější výzvy - má přece volat Děti na Harvard! Skutečný život je ovšem jiný a faktem je, že i kdyby všichni měli Harvard, stejně bude potřeba zedník nebo topenář. A přes touhy všech intelektuálů onen Harvard duševně zvládne jen mizivé promile populace. Navíc pro poctivý úspěch v životě nejdůležitější není vzdělání, ale ochota a schopnost pracovat. "Intelektuál" to vidí jednoduše - udělej si maturitu a máš po problému. Ukazuje to absolutní odtržení takových "elit" od skutečného života.

Intelekt většinu z nás diskvalifikuje

Nalijme si čistého vína - padesátiletý cikánský kopáč může absolvovat sto kurzů a přesto z něj s nejvyšší pravděpodobností nebude nejen chirurg, ale ani kvalifikovaný účetní. Nezvládne to ani kopáč bílý. Teď nejde o kopáče - ani ze mne neudělá žádná škola použitelného inženýra. Komu není shůry dáno, z toho chirurg, vedoucí prodejny nebo agronom nebude. Statistiky jsou neúprosné - naprostá většina lidí od Aljašky k Tatrám má inteligenci i schopnosti lehce kolem průměru. Jen malá část lidí je pak vyloženě hloupá nebo vyloženě talentovaná či geniální. Schopnost řádně vystudovat skutečnou vysokou školu a pak vědomosti využít mají jen omezená procenta obyvatel země. Podle Respektu statistiky prý ukazují, že chce-li člověk zaměstnání, měl by se vzdělávat jinde než na učilišti. Problém však podle mého názoru není jen v absolvování maturity.

Co učeň, to manažer?

Stěžoval si nedávno jeden mistr odborného výcviku - dnes by všichni chtěli být manažeři, ale makat nechce nikdo. Obor kuchař proto přejmenovali na manažer stravování a z číšníka se stal manažer provozu. Dodnes nevím, jestli to byl vtip - vím ale jistě, že posledních dvacet let mnoho politiků žilo a žije pocitem, že nezaměstnanost vyřeší více rekvalifikační kurzů a více středních a vysokých škol. Potřeby společnosti se sice mění, ale stále zůstává poměrné rozvrstvení jednotlivých profesí. I kdyby nám všem pámbu nadělil IQ 200, nemůžeme být všichni prezidenti nebo generální ředitelé. To je sice smutný, ale zásadní fakt. Stále bude potřeba policajt, elektrikář, zedník nebo svářeč. Také bych chtěl být kosmonaut, šéf Microsoftu nebo prezident republiky, ale mé schopnosti sráží takové sny na zem.

Řemeslo má zlaté dno

Pokud moje dítě nemá vysokoškolské vlohy, není opravdu lepší rada, než ho nechat vyučit řemeslo. I z učebního oboru může člověk případně pokračovat dál na střední a vysoké škole. Co je ale zásadní - řemeslo už mu nikdo nevezme. Absolvent gymnázia je nikdo, vyučený elektrikář je elektrikář. Pokud bude stejně inteligentní jako gymnazista, má stejné možnosti jako on - rozšířené o svůj obor. Z praxe vím, že ten, kdo zná praxi, je na tom vždy lépe než ten, kdo má naučenou teorii. Ani v nejhorší krizi současnosti není možné ihned sehnat dobrého zedníka, truhláře nebo tesaře. Už teď v lednu mají dobří řemeslníci objednávky na práce až do léta. Podívejte se na pracovní inzerci. Kuchař, číšník, elektrikář, zedník najdou práci ihned. Faktem ale je, že žádná párměsíční rekvalifikace z vás skutečného řemeslníka neudělá. A stejně tak odchozená střední škola z vás neudělá inteligentního člověka. O úspěchu v životě rozhoduje v prvé řadě vaše ochota a schopnost pracovat. Schopnému člověku dobrá škola bezesporu pomůže. Neschopného lenocha neposune ani o milimetr. A samozřejmě v kraji, kde práce skutečně není, je větší naděje na práci při nějakém slušném řemesle než křeslo manažera. Těch, kdo opravdu a dobře pracují, je vždycky třeba víc než těch, kdo na dobré práci parazitují. Třebaže leckdy tomu peníze bohužel neodpovídají.

Důležitá je píle

Soičiro Honda odešel už ve 13 letech ze školy, aby se stal automechanikem. Až fanaticky se věnoval své práci a dnes jeho jméno zná celý svět. V roce 1959 se zúčastnila jeho motorka svého první mezinárodního závodu. Jeden z organizátorů posměšně poznamenal: „Věděl jsem, že Japonci umí dělat dobré rikši, ale že dělají motocykly, slyším poprvé." Ten závod na legendární dráze Isle of Man Honda vyhrála. Jeden z anglických výrobců motorek pak Hondu koupil a rozebral. S podivením o motocyklu napsal: "Je vyroben s takovou přesností, že si nezadá s hodinkami." Zakladatel firem Panasonic nebo JVC, známý jako Bůh řízení Kónosuke Macušita skončil školu v devíti letech. Vyrůstal jako chudý sirotek a v podnikání párkrát zkrachoval tak, že jak říká „v zastavárně skončilo i kimono mé manželky". Nevzdával se a dřel na svém snu prodávat dobré elektrospotřebiče. Dnes po něm zůstaly koncerny s obratem větším, než má Česká republika. Co tím chci říct? Preciznost, píle, poctivá práce, to je základ každého úspěchu. Nevím, k čemu většině z nás budou kvadratické rovnice, ale vím, k čemu každému z nás může být schopnost pracovat. To první 99 procent lidí zapomene v momentě, kdy opustí školu. Bez toho druhého se většina neobejde až do smrti.

Poctivá práce cti netratí

Škola, a to už ta mateřská, by měla dětem vštěpovat životní hodnoty, na kterých stojí, či by stát měla moderní západní demokracie. A tím je v prvé řadě poctivá a dobrá práce. Děti by měly být vedeny k tomu, že nic není zadarmo, vše je podloženo jen a jen prací. Učňovské školy mají k získání pracovních návyků největší předpoklad - třebaže iluze si nedělám - mnoho dnešních škol neučí řádně ani znalosti, ani práci. Samozřejmě, ani sebetvrdší práce z vás boháče neudělá, pokud nebudete mít kus štěstí a také trochu toho nadání od Boha. Ale když to štěstí přijde, pracovitý člověk má šanci větší než talentovaný lenoch. Navíc, staré známé přísloví říká, že „štěstí připravenému přeje“. V Americe panuje bohulibý zvyk - boháči, úspěšní právníci, manažeři, posílají své děti nejen do školy, ale také do práce. Budoucí šéfové firem a dědicové milionů perou zdarma počurané prádlo bezdomovcům, zametají ulice od psích hovínek nebo kopají studny chudým lidem. Teprve za tuhle práci dostanou své kapesné. Bonusem je vědomí, že jednak nic není zadarmo, jednak "poctivá práce cti netratí". Vysokou školu nemám, s talenty na mě pánbůh také šetřil, ale vím, že pokud budu poctivě a tvrdě pracovat, při troše štěstí na ten chleba bude. Čím více lidí bude mít tuhle iluzi, tím lépe bude nám všem.

Převzato z Okamura.blog.idnes.cz se souhlasem autora