Když se řekne Lvíče, jen málokomu asi přijde na mysl škola - první, co člověka napadne, je přirozeně mládě lva, a pak si čtenáři možná vybaví román Josefa Škvoreckého. Lvíče nebo hebrejsky Gor Arje je ale také jméno školy - židovské školy, která v pondělí 3. září oslaví desáté výročí svého trvání. A v rámci Lauderových škol působí v Praze vedle Lvíčete i gymnázium Or Chadaš neboli Nové světlo.

Nejspíš to není událost, kvůli které se převrátí svět, ale přece: deset let je dlouhá doba, jen si vzpomeňme, co jsme dělali a na co jsme mysleli před deseti lety - spousta z toho jsou už věci tak odlehlé, že je právem řadíme do minulého století. Deset let budování školy se může zdát doba krátká, máme přece gymnázia i základní školy, které se chlubí tradicí mnohonásobně delší. A přece je důležité desáté výročí pražské židovské školy připomenout. Vane z něj duch staleté tradice, kdy naše země měla „trojí duši“, českou, německou a židovskou, a dech první republiky, kdy byla v Československu židovských škol celá řada. První republika byla mimochodem model, který měli mnozí z nás na mysli, když na podzim 1989 vyšli do ulic protestovat proti komunistickému režimu.

K demokracii nedílně patří rozrůzněnost - tu ovšem bytostně nesnášeli nacisté, kteří v roce 1940 vyloučili Židy ze všech škol, stejně jako komunisté. Rozrůzněnost i pokud jde o školy.

Rodiče, aspoň ti, které znám, si židovskou školu pochvalují. A je třeba konstatovat, že po bojích v pražské židovské obci, které značně pocuchaly i podobu Lauderových škol, se ve Lvíčeti i v židovském gymnáziu podařilo znovu nastolit pořádek, takže učitelé mohou klidně vyučovat a děti se mohou klidně učit. Ředitelka Kateřina Dejmalová se mohla vrátit na své místo - a právě ona je pro mnohé z rodičů i učitelů zárukou, že Lvíče i Nové světlo budou kráčet svou původní cestou.

Postavení nestátních škol není snadné. Ne proto, že by je stát potlačoval, ale proto, že aby člověk poslal dítě do jiné než běžné školy, musí být přesvědčen (nebo aspoň doufat), že se mu tam dostane lepšího vzdělání. V případě Lauderových škol takové naděje vypadají slibně: osmdesát pět procent absolventů Lauderova gymnázia se pravidelně dostane na vysokou školu. Jistě to souvisí i s tím, že člověk, který své děti pošle do jiné než běžné školy, bude také pravděpodobně dbát o to, aby se neulejvaly v docházce ani v přípravě do školy.

Židé vždycky dbali o vzdělání dětí i dospělých, pokud jim to poměry aspoň trochu umožňovaly. Je to tradice. A je to tradice, kterou by si měl osvojit každý malý národ, zvlášť dnes, po informační revoluci, kdy už v konkurenci na pracovním trhu nehrají valnou roli svaly a jedna naučená profese: aby se člověk skutečně uplatnil, musí často umět profesi změnit. A chce-li vystačit s jedním povoláním celý život, musí umět něco, co neumí nikdo jiný nebo umí málokdo. Právě k tomu přispívá rozrůzněnost školství.

Takže le chaim, na zdraví, milá Kateřino Dejmalová, le chaim, milí učitelé a studenti Lauderových škol! Ať se vám daří!

LN, 31.8.2007