aneb O sportu z pohledu skeptikova

Nechystá se zrovna v některé ze světových metropolí zase jedno velkolepé mistrovství? Ani vám nevím. Já si totiž, abych se tak přiznal, na sport nijak zvlášť nepotrpím. Jezdím sice na kole jako posedlý, padesát, sedmdesát kilometrů za odpoledne, řekněte, není-li to na osmedesátiletého dědka dost, k tomu plavu, vandruji, donedávna jsem k tomu ještě lyžoval, v kanoi pádloval, obejdu se však beze sportu, jak bych jej tak nazval, přičumovatelského. Zírat z kanape, popelník a flašku piva při ruce, jak na obrazovce běhají, do meruny čutají a jiné kousky provozují placení baviči, nebo jít na fotbal a vracet se domů hýkaje vítězným opojením či naopak převraceje popelnice hněvy, že to naši zlatí hoši nezaslouženě, to se, ví, projeli… to ochotně přenechám jiným, sám ku štěstí nepotřebuji. A leccos mě i štve. Bere mě fantas, jsou-li novinami či televizí dotazovány na názor ve věcech politických, kulturních a národohospodářských osůbky, jejichž jedinou kvalifikací je umění honit se s hokejkou za pukem; štve mě, otevřu-li noviny a hned na první stránce, kdyby se svět v tu ránu na kousky rozletět měl, kdo se strefil nebo taky nestrefil mičudou do branky… co je mi, ksakru, do toho? Nestačí té světobornosti, když už to musí být, sportovní příloha, musí se rozlézat mezi zprávy o dějích ovlivňujících náš život mnohem významněji než zábavička od soboty do soboty?

Přitom jsem ve svém nezralém mládí také na fotbal chodil, nad góly jásal, později, když nezadržitelný pokrok daroval lidstvu televizi, před blikající obrazovkou sedal, fandovským vzrušením nadskakoval, přesně, jak se tomu vyšklebuji o odstavec výš. Až nadešla okolnost, která mi to potěšení dokonale a natrvalo zošklivila. Bylo to ve vzrušené atmosféře předjaří roku 1969, času to, kdy experiment socialismu s lidskou tváří už sice skončil pod pásy sovětských tanků, bratrská mocnost si však nedovedla se svým úspěchem nic valného počít; odpor proti okupaci sílil, jízlivých vtipů nebylo konce a naděje ve svobodnější budoucnost sice slábla, ale neuhasínala. Tehdy se stalo, že československé hokejové mužstvo na mistrovství světa ve Stockholmu slavně porazilo sovětského protivníka, a veškeren národ zaříjel ve vítězné extázi. Sám jsem jak namydlený na Václavák letěl, posměšné veršovánky na adresu sovětských okupantů vykřikoval, hokejový nářez za spravedlivou odplatu za národní příkoří měl… aby se mi hned nazítří dostalo zpráv, zchladivších rázem mou rozjásanou hlavu. Zhrozil se kontrarevolučních rejdů sovětský spojenec, povolal si naše dotud jakž takž reformní vedení na koberec a to obrátilo na čtyráku. Ideově rozkolísané soudruhy nahradili u víře pevnější a když jsem po týdnu obdržel obsílku k výslechu v Bartolomějské ulici, kde mi byly předvedeny perfektní fotografie mé vlastní, v jásotném povyku dokořán rozevřené huby, nahrávky mého vlastního, protisovětská hesla vykřikujícího hlasu, pochopil jsem: byl to v tom rozjásaném davu samý fízl. Což ovšem znamenalo, že soudruhům z estébé buď předpověděla slavné vítězství i následné rumrejchy věštkyně sibylská, nebo… Pravda, dnes už si nejsem tak jist, byl-li triumf československých barev odborně připraven v dezinformačních dílnách KGB nebo se jen sovětskému načálstvu výtečně hodil do strategie, ale tehdy jsem neměl pochyb: co se jen napolovic a směšně povedlo tankům, zdařilo se pomocí hokejek, amen. A já blázen, já korunovaný a tuplovaný blázen, jsem v tom sehraném divadle, jak se tak pěkně česky říká, ze sebe nechal udělat vola. Od té chvíle nemám rád divácký sport, předstíravý, pročachrovaný, v podlém úmyslu zneužitelný. Ostatně nebude ani v tomto postsametovém čase náhodou, že jedva se některý gauner domůže miliard, hned si pořizuje fotbalový klub.

Čas pak běžel, oponami trhal, až dnes… no, k dalšímu zneužití diváckého sportu v čímsi imperiálním zájmu nedošlo, i když si o pekingské i jiných olympiádách myslím své. Zato švindle a švindlíky v zájmu kšeftovním se rozbujely nad všechno pomyšlení. Mám před sebou článeček Lidových novin, jehož autorka, dle vlastního údaje sportovní funkcionářka, lamentuje nad tou spouští. Sotva prý kontrolní orgány odstrojily z medailí a věčnému opovržení vydaly cyklistu Lance Armstronga, vyjezdivšího si serii svých vítězství napumpovaný dopingem až po tipec, už je tady tenisová přebornice s týmž škraloupem, ledaže navíc ještě pitomě lže: ona si, víte, ten prostředeček, co jí kontroléři zjistili v krvi, koupila v dobré víře, že podporuje hubnutí, a najednou vám je z toho doping. Lež na lži, podvod na podvodu, jen co orgánové zakáží jeden dryák, hned farmaceutický průmysl dodá tři náhradní… co s tím?

Vrátit se k čistému amatérismu, jak o něm sníval baron de Coubertin… skôr sa Stará Turá v kolečko obrátí, jak stojí v té písni o Velickém majíru. Chodit jako každý jiný do práce a po nedělích na hřiště si zasportovat, jen tak, pro radost a zdraví, a když z toho pojde nějaký ten rekord, tedy jako vedlejší produkt té radosti a toho zdraví… nu což, bývaly takové časy, sám je pamatuji. Ale jsou pryč, vítr je odvál, čert vezmi radost, jaképak zdraví, teď jde o prachy. A o slávu, o prestiž, čím zchátralejsí režim, tím víc stojí o uspořádání olympiád, světových mistrovství a podobných špektáklů, ostatně ne tak dávno chtěl mít v Praze olympiádu znamenitý pan Bém, jistě také z nezištného zaujetí pro mládí a krásu. A sám si zasportovat, na hřiště jít, když se tam zrovna nezávodí, běhat, přes laťku skákat… ba, dělávali jsme to za mých klukovských časů. Nikdo proto tomu nic neměl, sportoviště byla proti dnešku nuzná, ale otevřená, kdo chtěl, mohl jít a vyřádit se po libosti. Teď už by to tak bezevšeho nešlo. Marš odtud, haranti, zavelel by přísný pan správce, když chcete běhat a skákat, dejte se zapsat do sportovního klubu! A v klubu trenér bystrým okem odhadne, které z dětiček skýtá naději medaile sklízet, rekordy lámat, naloží mu tréninků, třikrát týdně, pětkrát týdně, až je utrénuje do podoby cvičené opice. "Tebe nebude živit škola, budou tě živit lyže," kázal trenér synkovi jednoho z mých přátel, jenž byl naštěstí tak moudrý a synka okamžitě z klubu odhlásil. Ti ostatní, záruku vysokých výkonů nepodávající… běž domů, nepotřebujeme tě. Je pak velikého divení, jak ochablá je ta dnešní mládež, z hrazdy spadne, při pokusu o shyb si nos namele, má-li pět kilometrů ujít, je z toho celá zchvácená… Zato ovšem máme vysoce výkonné mistry sportu, úspěšné reprezentanty národních barev, nad jejichž slávou kdo v nadšení neskáče, není Čech. Inu jo.

Ledaže může být mezi mistry a reprezentanty tlačenice, zvlášť na utkáních s vícenárodní účastí. A jen vítězství se počítá, kdo dorazí do cílové pásky sedmatřicátý, peněz z reklamy se nedočká, k prestiži drahé vlasti nepřispěje. Přitom má výkonnost lidského těla svou mez; vyloučíme-li možnost zázraku z vůle nebes, bylo jí ve většině disciplin s výjimkou šachů a hry v kuličky už dávno dosaženo, dalšímu stupňování je nutno napomoci pokoutními prostředky. Výkonnostní sport se tak ocitá v dilematu: buď budeme dělat, že žádných syntetických povzbuzovadel není, a když, tedy jen někde v apatyce nebo v laboratořích, kdepak v ušlechtilém sportovním zápolení. Nebo uznáme, že zázraky se nedějí zázrakem, a chceme-li si nadále dopřávat potěšení z výkonů přesahujících meze dané člověku přírodou, musíme se, jakáž pomoc, smířit se skutečností, že našim sportovním miláčkům tečou drogy i ušima. Legalizace dopingu, říká autorka zmiňovaného článku té alternativě, již ovšem vzápětí s výrazem nejvyššího pohoršení odmítá: zakázané látky a metody uvedené na seznamu Světové antidpingové agentury objektivně ohrožují zdraví, nebo jsou v rozporu s duchem sportu…

V tomto bodu si dovolím zaodporovat. Zakázané látky a metody sice ohrožují zdraví – nevím, zda objektivně - v rozporu s duchem výkonnostního sportu však nikterak nejsou, ctná dámo, nýbrž v plném a bezvýjimečném souzvuku! Tážete se rovněž, zda se chceme za pár let dívat na sportovištích na nadlidi s 25letou životností… no, mně tedy mohou být takoví nadlidé ukradení, avšak divácká většina si žádá právě toho: podívané na lidské stroje se záruční dobou několika málo let. Obyčejný člověk začíná být starý v sedmdesáti, profesionální sportovec v pětadvaceti, jakáž pomoc, byla to jeho volba, nikdo - leda slávychtiví rodiče – ho do té krátkodeché kariéry necpal, kdo chce kam, pomozme mu tam, říkávalo se za dědečků.

Starověký Řím měl za účelem diváckého povyražení gladiátory. Mám své pochyby, odpovídala-li ta instituce představě zabijáků, kteří buď poslali do Hádu svého soupeře, nebo v něm skončili sami; kdyby jejich úmrtnost byla opravdu jedna ku jedné, brzy by nezbyli žádní, takže to asi muselo jít přece jen moderátněji. Zajisté to byli zvlášť k tomu účelu vybraní a vytrénovaní otroci, nemající jiné volby než se vzájemně pobíjet. Je však v přirozenosti lidské všelicos zdánlivě protismyslného; i nevylučoval bych, že se gladiátorům v pochvalném řevu arén, ve chvilkové slávě před zraky senátu i samotného imperátora zalíbilo. Možná by si nevybrali nic jiného, ani kdyby se jich na to někdo býval ptal. Možná, kdoví, jim vyhlídka na krátký, ale sytý a relativně pohodlný život gladiátora byla milejší než otrocká dřina v lomech či na galérách, ostatně také ne o mnoho delší. Byli na tom, v krátkosti řečeno, zhruba stejně jako dnešní vrcholoví sportovci, ledaže přece jen na o něco nižším stupni dobrovolnosti.

I táži se: proč nedopřát téhož jejich současným následovatelům? Rozhodli se zničit si zdraví a promarnit životní příležitosti pro krátkodechou slávu a stejně krátkodobý příval peněz, s nimiž si někdy dovedou něco počít, jindy nic. Dobrovolně na sebe vzali pravděpodobnost stát se lidkými troskami, když všechna sláva pominula; proč jim to rozmlouvat? Nařízeními a regulacemi chránit, a beztak neuchránit? Nelze-li záplavu zadržet hrází, bývá rozumnější nechat vodu, ať si běží kudy chce, ono se většinou dá předem určit, kudy to bude. Téhož principu může být užito ve věci profesionálního sportu: nebránit tomu, kdo se rozhodl udělat ze sebe stroj běžící vysoko nad povolené obrátky s rizikem brzkého zadření. Je to jeho riziko; nebo jsem aspoň ještě nikde nečetl, že by čtyři takového drželi a pátý mu stříkal do žíly chemický povzbuzovač.

Člověk má ovšem ve své genetické výbavě krom jiných pradávných pudů i porci závodivosti, jeden větší, druhý menší. Snad by ale bylo možno ji ventilovat ohleduplněji. Upozornit dětičky už v raném věku, co si mohou spískat, vydají-li se cestou slávy a rekordů. Buď že skončí v každém závodě někde na dvacátém až padesátém místě, a pak nebylo celé to úsilí, všechny ty každodenní tréninky a zanedbané vzdělání k ničemu. Nebo si zažijí svou minutu slávy, ovšem za cenu, již si měly rozmyslet když ne dětičky samy, tedy jejich rodičové: stojí-li jim opravdu za to přetransportovat svou potřebu chlouby na potomka a mít z něj v horším případě předčasného invalidu, v lepším zádumčivce, jemuž smysl života pominul ve třicítce, ne-li ještě dřív. Veřejné instituce pak by měly uvážit, zda by nebylo lépe než sypat miliony dotací do vrcholového sportu, jenž má-li zazářit medailemi a vítězstvími, neobejde se bez dopingového švindlu, rozprostřít pětinu vynaložených prostředků na co největší počet mladých i méně mladých lidí. Ať si běhají, skáčí, čutají, ať si mezi sebou zazávodí, a když z toho vypadne rekord, dobrá; účel lidské existence to ale není. Většinou by stačilo jim nepřekážet. Místo obřích stadií pro desetitisíce řvoucích fandů zřídit a udržovat hustou síť drobných sportovišť, on se už pak každý o své zdraví a krásu postará sám.

A snad by mohlo být pamatováno i na ty, kteří žádných sportovišť nepotřebují, protože dovedou soutěžit se sebou samými na hřišti nejnádhernějším, jehož jméno jest příroda. To by nestálo už vůbec nic, jen zbavit přírodu samoúčelných reglementací a zákazů, nevidět hned škůdce v každém, kdo do ní vkročí. To už jsem ale odbočil k svému osobnímu zaujetí, promiňte.

Hannover, 17. dubna 2013

Převzato z Nového Polygonu