Není fotbal jako fotbal a nejsou fanoušci jako fanoušci! Na jednu stranu to může být téměř devadesát tisíc lidí vzrušeně, nadšeně a zejména slušně fandících těm „svým“ v úžasně dramatickém finále anglického FA Cupu mezi Arsenalem a Hullem v londýnském svatostánku světového fotbalu ve Wembley, na stranu druhou to může být zápas české ligy mezi Baníkem a Spartou.

Zatímco v Londýně jsme při fandění mohli vidět skutečné sportovní fanoušky, na ostravských Bazalech se nezanedbatelná část diváků z obou soupeřících fotbalových klubů chovala jako horda neandrtálců, navíc ještě notně opilých jeřabinovým vínem. Kdybychom posuzovali naši kulturní úroveň dle chování takzvaných sportovních fanoušků, patřili bychom někam do Afriky, v nejlepším případě do Zimbabwe.

Přesto, že osobně nejsem pravidelným fotbalovým fanouškem, některé televizní přenosy fotbalových zápasů se zaujetím sleduji. Zejména ty z anglické Premier League. A téměř vždy mi naskočí husí kůže, když slyším ohlušující pěveckou produkci klubových povzbuzujících chorálů v provedení desetitisíců mužů a žen sedících v hledištích. Je to úžasné, povznášející a pro mne nepochopitelné.

I když většinou někdo zvítězí, a po ukončení zápasu vidím v očích některých diváků dokonce i slzy, kupodivu nikdo nic nerozbíjí, neřve sprosťárny na trenéry či rozhodčí. Ti diváci se až na naprosté výjimky chovají jako lidé. Ale kde takové fandy vzít, když obrovská spousta těch našich jsou hloupí primitivové?

I když by to pro někoho z nás mohlo být překvapivé, úplně ve stejném světle by se nám zhruba před třiceti lety jevili i fanoušci anglického fotbalu. Jenomže Angličané se rozhodli s tím něco udělat. A také to postupně udělali. A díky tomu dnes může jít fandit svému fotbalovému klubu bez ohrožení na životě a zdraví i celá anglická rodina.

Co kdybychom se už konečně také od těch zkušenějších a úspěšnějších poučili? Ale to není náš styl. My budeme podobná opatření ještě tak dvacet let testovat a bude nás to stát hodně peněz. Ale možná, že se někomu budou hodit!